3.11.2009

Až mě přestanou vykrádat...
...zamyslím se nad tím, co jsem začala dělat špatně

Uvažuju nahlas


Říká se, že pokud vás lidé napodobují a kopírují vaše nápady, je to známka toho, že co děláte, děláte dobře. Tak aspoň něco.

Na druhou stranu si myslím, že když už chce česká Pohanská federace (dále jen PFI) ukrást polovinu toho, co vymyslím, mohla by se alespoň zdržet úvodních komentářů na mou adresu o tom, jaká je to blbost... Při čtení jejich posledního věstníku jsem si totiž připadala jako postava jistého amerického seriálu sledující samostatnou módní přehlídku své bývalé kolegyně a komentující jednotlivé modely slovy: "moje...moje...moje..."

PFI pořádá první otevřený Samhainový rituál!

Je to rok a půl, co jsem přišla s novátorskou myšlenkou rituálu totálně otevřeného každému, kdo se přihlásí. V poměrně drsné internetové debatě jsem byla poučena tehdejším koordinátorem PFI o tom, že veřejné rituály jsou úplně naprd a tím současným zase o "skutečnosti", že otevřený rituál je rituálem pro lidi a ne pro bohy. A že když chceme dobrý rituál, zveme na něj jen ty, kdo jsou přínosem. (to je jen velmý slabý odvar všech "protiargumentů")

Nejsem z těch, kdo vzdávají nevyzkoušené, takže jsem to i přesto zkusila. Dlužno říct, že úspěšně. Od té doby s pár dalšími lidmi děláme otevřené rituály pravidelně – a zase úspěšně. Že to není tak úplně naprd už asi zjistila i PFI...

PFI dělá tématické pubmooty!

Zhruba před rokem jsem byla jednou z těch, kdo kritizovali fakt, že pravidelná měsíční setkání v hospodě jsou pouze chlastací záležitostí bez jakékoliv přidané hodnoty. Moje návrhy na téma: bylo by dobré, kdyby si třeba na každý moot někdo připravil krátké povídání nebo tak něco (a další, nejen mé, o tom, že by třeba nebylo od věci na začátku seznámit příchozí), byly smeteny s tím, že by to třeba nemuselo být dostatečně kvalitní a navíc o to nikdo nestojí, protože tam všichni chtějí jen poplkat a chlastat.

Najednou ale máme mooty tématické a zrovna o víkendu mi jedna slečna vyprávěla, jak to bylo bezva, když se všichni na začátku představili a pak se postupně vyjadřovali k tématu...

PFI pořádá sbírku na Isaaca Bonewitse!

PFI nedávno požádala o energetickou podporu jednoho významného amerického pohana. Vzhledem k tomu, že kromě zdravotních problémů je jeho největším trablem výrazný nedostatek finančních prostředků a zahraniční pohané vyzývají k finančnímu přispění na náklady léčení, s týmem Bohyně jsme vymysleli i žádost o pomoc finanční a já ji za všechny přidala k původní prosbě.

Asi jsem to celé však nepodala dost jasně, neboť PFI, která o mě neřekne slova dobrého, věty jako: "máme ještě jeden návrh", "Navrhujeme složit se", "Vzhledem k poměrně vysokým poplatkům českých bank za převod do
zahraničí bychom následně zaslali vybranou částku ...
přes PayPal, poplatky za převod uhradíme sami zvlášť, nikoliv z
vybraných peněz" evidentně pochopila tak, že MY znamená PFI, a tedy ve všech jimi publikovaných článcích na toto téma člověk zjistí, že PFI sbírku pořádá, vytvoří stránku se jmény dárců a obnosy (taky můj nápad, zajišťující průhlednost toho, že se na tom nikdo nechce obohatit) a následně vybranou částku zašle. Kupodivu jim zbylo dost slušnosti na to, aby aspoň uvedli, kdo s tou sbírkou přišel.

PFI pořádá kurz Praktické základy pohanství a magie!

Je to zhruba půl roku, co si naše kamarádka otevřela čarodějnický obchod. Vzhledem k tomu, že k němu má i velmi pěkné prostory a kromě služeb obchodu by chtěla provozovat živé centrum, domluvili jsme se s ní na uspořádání série seminářů, které začaly zhruba před měsícem. V té části programu, která je již zveřejněna, se krom jiného najdou večery zaměřené na práci s jednotlivými živly, seminář šamanské práce, dva semináře divinačních technik (runy a ogham), seminář zaměřený na "spellcasting". Do toho si jedna z nás připravuje přednášku o přechodových rituálech na jistý festival a na každém z našich otevřených setkání na rituál a spol. se probírají a zkouší techniky používané právě při rituálech – což se taky ví.

Sečteme a podtrhneme – a polovinu náhle ohlášeného kurzu máme v kupě!

PFI uvádí – Witches chants!

Ve věstníku PFI vychází již 9. díl rituálních popěvků – kopírující takřka přesně formát, který jsem použila dva a půl roku zpátky na svém "osvětovém" webu, tedy text anglicky, víceméně doslovný překlad a soubor k poslechu.

A dalo by se pokračovat...

Tak teď nevím. Dělají to bez toho, aby jim to docházelo? Vážně mají tak krátkou paměť a špatnou schopnost porozumět psanému textu? No nic... Třeba by si mě alespoň jako zásadní inspirativní osobu mohli přestat brát do huby pokaždé, když si na někom potřebují zchladit žáhu. I přesto, že tenhle článek jim k tomu přidá další důvod.

---

25.09.2009

Výroky z poslanecké sněmovny
...

Deníček

Byť nad tím, co z naší sněmovny obvykle poslední dobou vzejde spíše pláču, dnešní podání idnes mě pobavilo...

Pozadu nechtěl zůstat ani známý parlamentní prostořečník David Rath
z ČSSD. "Trochu mě mrzí, že pan Kalousek tady roky aplikuje způsob, že
nám tady řekne svá moudra, všechny zpouráží a pak odejde čerpat další
inspiraci nejspíš do nějaké z místních náleven," zaútočil na Kalouskovo
slabé místo.

Ten se v tu chvíli přikulhal k řečništi pro hůl, kterou si tam při
svém vystoupení zapomněl. "Aaa, pan Kalousek si na mně vzal hůl,"
vtipkoval Rath za smíchu levé části politického spektra. "Doufám, že ji
nebudete aplikovat," dodal. Exministr financí hůl neaplikoval, ale
nazval Ratha debilem. "Jsem ochoten připustit v rámci pokory
parlamentní diskuse, že já se občas opiji a vy se chováte jako debil.
Rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem schopen se z toho do druhého dne
vyspat," kontroval Kalousek.

Díky :-)

---

14.09.2009

Všichni jsme vini Eviným hříchem
...

Uvažuju nahlas


Napůl slunečný a napůl deštivý víkend jsem zase po čase strávila v Berlíně.

Na tomhle městě mám ráda spoustu věcí – široké silnice a obvykle dobré značení, parádní Tiergarten, krámky u zoologické zahrady, příjemné lidi trpělivě a pomalu opakující německé věty po zjištění, že německy mnohem lépe mluvím, než slyším, celkem bezproblémové parkování, příjemně laciné ubytování, kde dobře spím, doplněné luxusní snídaní, oříškovo-banánové a jinak vychucené obří muffiny v kavárně, trhy na náměstí, kde mají krom jiného každé kuřidlo, na které si člověk vzpomene...

Pak je spousta věcí, které na tomhle městě ráda nemám – ošklivé polozbořené paneláky ve východním Berlíně, srp a kladivo ve znaku Aeroflotu na bulváru Unter den Linden, kruhový objezd s Victorií na sloupu uprostřed, dopravní policii zvyklou na německou disciplínu bez otázek, věčné připomínky berlínské zdi...

A pak ještě jednu věc – památníky.

V centru Berlína jsou skoro všude – i dnes tu stojí nejen ruské tanky osvoboditelů, kousek ponechané zdi a budka Checkpoint Charlie, ale hlavně spousta pomníčků, velkých památníků, skulptur či podivných cedulí upozorňujících na hrůzy 2. světové války a její oběti. Kromě obrovského památníku holokaustu tak potkáte třeba spousty desek se jmény, pomníček věnovaný homosexuálním obětem, abstraktní sochy s malou vysvětlující deskou, nebo kovovou konstrukci s navěšenými deskami nesoucími názvy jednotlivých koncentračních táborů a varování "Ať se nám to nestane znovu", stojící hned u vchodu krásné stavby první stanice berlínského metra. Spousta těchto památníků není ani deset let stará.

Teprve včera jsem zjistila, že tahle depresivní místa nejsou patetickou invencí některého z místních papalášů, rýpajícího do starého vředu, se kterým mají dnešní generace společného jen velmi, velmi málo. Daleko spíš jde o zveřejněnou a na odiv všem postavenou vinu, kterou spousta starších lidí v Německu skutečně cítí.

Jistou shodou okolností, dostalo se mi včera možnosti popovídat si s jistým starým pánem. Mluvili jsme o Praze a o tom, jak on sám chtěl vždy Prahu vidět, poznat – jako rodiště jeho oblíbeného autora. Nejprve to nešlo – pro západního němce byla Praha uzavřena nepropustnou hranicí. A teď – teď se bojí. Bojí se jet do Prahy jako Němec, jako příslušník národa, který i naší zemi způsobil mnoho špatného.

Jeho strachu a zejména pocitu viny jsem nerozuměla. A přestala jsem mu rozumět úplně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že starý pán nepochází z rodiny, která se na válce sama podílela, ale že on sám je Žid, jehož sestra zemřela v koncentračním táboře.

Jak je možné, že v takových lidech zůstává zakořeněný pocit kolektivní viny z něčeho, čehož byli sami obětí? Proč si i tak sebemrskačsky rozdírají staré šrámy? A nakonec – kam může vést takový pocit viny národa a každého z jeho členů, přetrvávající v několika generacích?

---

1.09.2009

Kdyby blbost kvetla...
...

Uvažuju nahlas

...každý den bych u stolu naproti zalévala opravdu rozbujelou a všemi barvami kvetoucí rostlinu...

Je normální, že když se klient uklepne a jako destinaci napíše Palestin a Ashdod, tak se mě ta ženská zeptá, kde že je ten Palestin? A že jí to našlo někde v Americe?

A po půl hodině to doplní otázkou, kde že je Kolumbie?

Kdyby dělala na účtárně, tak neřeknu, ale tady?!?!

---

29.07.2009

Procvičte si geometrii :-)
...

Deníček

Dnešní poptávka pro mě po dlouhé době opět znamenala procvičení geometrických vzorečků. Vzhledem k tomu, že jsem stále ještě pod vlivem večer požitých kapek na spaní (proč mám pocit, že by ten účinek měl vyprchat trochu rychleji?), probouzení mozku mi trvalo o chvíli déle – na druhou stranu – i tak jsem to zvládla na první pokus, narozdíl od kolegyně inženýrky :-)

Tak tedy:

Máme 4x trojhranný rovnostranný hranol o délce a straně 135 mm (zákazníkovo přesné vyjádření). Kolik je to kubíků?

---

24.07.2009

Srdečné pozdravy z Ruska
...



Od našeho ruského partnera nám dorazila cenová nabídka na přepravu zboží z finského přístavu do Moskvy. Krom obvyklých položek obsahovala také:

Border support for fast crossing border without problems: 350usd (if you want to
order it, we recommend to order it)

Húúú ha! Zdá se mi to, nebo je to název pro zcela oficiální úplatek?

No nic.

---

5.06.2009

Budu volit ODS...
...aneb souboj dobra se zlem

Uvažuju nahlas


Volby v České republice jsou v současné době v podstatě soubojem dobra se zlem.

Zlo
reprezentuje levice, tedy ČSSD a KSČM. Ty je dobré nevolit.

Dobro
naopak reprezentuje pravice.

A jelikož hlavními reprezentanty dobra a
zla jsou ČSSD a ODS, a zároveň – protože levice má pouze 2 masověji
volené strany (což je její výhoda proti ODS – hlasy udělené levici se v podstatě nedrobí), zatímco pravice jich má velké množství, zejména kvůli
odštěpování od starých stran a zakládání nových – čili každý hlas jiné
pravicové straně, než ODS ubírá síly hlavnímu bojovníkovi se zlem, je
dobré volit ODS.

Pokud volíte levici, volíte strany slibující nesplnitelné a vyhrožující něčím, co vůbec není reálné.
(Po přečtení letáku ČSSD jsem zjistila – že těmi, kdo "nesmějí doplácet na krizi, když ji nezavinili" Paroubek nemyslí pracovníky automotive průmyslu – kteří ji u nás téměř jako jediní opravdu pociťují, ale důchodce – tedy osoby, které mají stabilní příjmy i výdaje, které krize absolutně neovlivňuje. Čili nejde o jistoty pro plátce daní a živitele státního rozpočtu, ale o sliby pro skupinu voličů, která tvoří voličskou základnu ČSSD)

Pokud volíte pravici, měli byste vědět následující: pokud strana nezíská minimálně 5% hlasů, z jejích řad zástupci do EP vybíráni nebudou. Ač to tedy zní trochu krutě, nemá smysl volit malé strany, které obvykle získají 2 nebo 3 procenta hlasů. Takový hlas je potom v podstatě ztracený – a pokud volíte pravici, zbytečně ubírá procenta hlasů silným pravicovým stranám.

Ideální strana na české politické scéně neexistuje – každá má své mouchy. Na druhou stranu – ODS má jasně deklarovaný kvalitní program, který navíc letos jako jediná strana prezentuje opravdu seriózním a slušným způsobem.

Tak přijďte volit!

---

25.05.2009

Právo na vejce...
...

Uvažuju nahlas


Paroubkovo vaječné turné už zaznamenali asi všichni, kdo mají přístup alespoň k jednomu zpravodajskému kanálu. Ano, existují kultivovanější a "dospělejší" způsoby, jak vyjádřit nesouhlas (třeba přijít k volbám!). Na druhou stranu, nebýt toho, že jsem byla v pátek odpoledne povinně 200 km od domova, šla bych se na berounské náměstí s platem vajec demonstrativně postavit taky (a nehodila bych si zejména proto, že se na terč prostě netrefím, ani když má Paroubkovy rozměry).

Dnes mě ale zarazila jiná věc. Podle dvou zpravodajských portálů (iDnes a Novinky) se terč na vejce rozhodl posílit svou ochranku. Ne, že bych se mu divila – na druhou stranu, tato ochranka dnes v Litoměřicích jednomu z účastníků vejce zabavila a rozbila a další dva, tentokrát bez vajec, zato však v převleku za Marťany, z místa konání vyvedla, stejně jako dalšího muže v Roudnici. Tentokrát dokonce s vysvětlením, že organizátoři zastoupili nepřítomnou policii.

Hmmm, nemůžu si pomoct, ale – který náš zákon zakazuje držet v ruce vejce na veřejném prostranství (držet, nikoliv házet)? Odkdy se člověk na veřejném prostranství nesmí zdržovat v masce mimozemšťana? Který předpis zakazuje na takovém místě svobodně vyjádřit svůj nesouhlas s názory a jednáním jiného člověka přítomného na tomtéž místě? A kdo dal sakra organizačnímu týmu ČSSD právo "zastupovat policii", vynucovat si poslušnost a odebírat a rozbíjet cizí majetek (byť je to jen vejce).

A když si ČSSD nedělá ani ty nejmenší starosti se zákony této země (no, mrkněme se na Rathovy slevenky, kdyby tohle nestačilo) a svobodami jejích občanů při své předvolební spanilé jízdě prezentující to, jaké sociální jistoty a prosperitu nám ČSSD zabezpečí, co od ní asi tak můžeme očekávat v případě, že by volby skutečně vyhrála? Ano, svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. V těchto jmenovaných případech ovšem nebyly omezeny svobody Paroubkovy, ale naopak pouze svobody občanů vyjadřujících legální formou svůj nesouhlas.
------
Tradiční předvolební agitační článek si schovávám na později :-) A co vy, půjdete k volbám?

---

2.04.2009

Ten Rath je ale kretén!
...pryč s politickou korektností

Uvažuju nahlas


Středočeský kraj před dvěma lety odstartoval postupné rušení ústavů sociální péče a podporu samostatného bydlení hendikepovaných klientů. Podle článku na Aktuálně.cz si však pan Rath myslí, že něco takového byl šílený výplod choré mysli a tito lidé prostě patří pouze a jedině do ústavu: "Z důvodu, že řada těch lidí není na takové úrovni, aby mohla žít sama,
neumějí se o sebe postarat, neznají rizika ve společnosti, neznají cenu
peněz, jsou mentálně slabší, je život izolovaně samostatně ve
společnosti přivádí do strašných rizik."

Debilita některých lidí mě nepřestává udivovat... Že prioritou v oblasti sociální péče je integrace vyloučených jedinců, nikoliv jejich izolace patrně tento pán ještě neslyšel. Že EU je na podobné projekty ochotna přispět nemalými částkami, protože ve většině Evropy český přístup v sociální sféře není považován za vhodný asi taky ne. Ani to, že chráněné bydlení je mnoha lety prověřenou a fungující záležitostí ve většině civilizovaných zemí.

Zvyk izolovat osoby postižené od většinové společnosti zavíráním do ústavů se u nás usadil v době socialismu. Báječné, úžasné a zdravé společnosti se odlišující se lidé poněkud nehodili do krámu.

Ale dnes? Na lidská práva mají nárok stejně, jako ostatní lidé. Přesto si v ústavu obvykle ani nemohou vybrat, co by si rádi vzali na sebe, jíst musí pravidelně ve chvíli, kdy se dané jídlo podává, za zdi ústavu se mohou podívat jen ve chvíli, kdy jde celá skupina na procházku a ještě nedávno nebylo výjimkou ani přivazování klientů či zavírání do klecí "aby si neublížili". A to není zdaleka všechno.

Chtělo by se někomu z vás žít takhle? Dnes a denně stejně, mezi stejnými zdmi, stejnými lidmi, dělat vše na rozkaz někoho jiného? S občasným rozptýlením ve formě výletu, zase nakázaným od někoho jiného? Bez možnosti vlastních rozhodnutí?

Argumentace nižší inteligencí v tomhle případě neobstojí. Tihle lidé sice chápou obtížněji a pomaleji, mnohdy o hodně, ale to neznamená, že nedokáží vnímat své prostředí a hodnotit své možnosti. A podle toho, jak reagují na možnost vlastního bydlení a samostatného rozhodování o svém životě – chtějí žít stejně, jako my ostatní. A chráněné bydlení s případnou přítomností asistenta/asistentky jim tuhle možnost dává. Většina z nich se bez problémů naučí žít samostatně, včetně toho, že si uvaří, uklidí a nakoupí.Spousta z nich zvládne chodit do práce – a s nadšením.

Pravda – jedna věc by našim zákonům v tomto směru prospěla. V sousedním Rakousku je omezena finanční svéprávnost klientů sociálních služeb (kam chráněné bydlení pochopitelně spadá). V překladu to znamená, že jsou chráněni před různými vykuky využívajícími jejich naivity ke svému prospěchu (nabídkami nevýhodných půjček, neuváženými nákupy zboží apod.). Jakýkoliv nákup či finanční transakci provedenou těmito lidmi totiž lze jednoduše stornovat, a to i zpětně.

Leč pro pana Ratha je asi jednodušší nezabývat se řešením problému, ale prostě je zavřít za plot ústavu...

Mimochodem, pokud by se někdo z komentujících chtěl zmínit o tom, že ze svých daní nehodlá sponzorovat nějaký "nadstandard" pro lidi, kteří ke svému životu potřebují asistenci a podobně – jakákoliv (ještě jednou – JAKÁKOLIV) rezidentní péče je vždy mnohonásobně dražší, než péče v domácím prostředí. Náklady na jedno lůžko jsou vždy vyšší, než náklady na samostatné bydlení a asistenta (klienti navíc málokdy bydlí úplně samostatně – obvykle spíše ve skupině a asistenty po určité době potřebují spíše sporadicky).

Takže tak. Bohužel se mi příliš neulevilo. K tomu dojde až ve chvíli, kdy ten blb zase odkráčí tam, kam patří a hlavně – až ho budeme zbaveni z místa, kam nepatří. Totiž z hejtmanského křesla.

Autorka pracovala několik let v sociální oblasti se zaměřením na integraci sociálně vyloučených obyvatel a standardy kvality sociálních služeb.

---

29.03.2009

Instantní terapie
...víc škody, než užitku?

Uvažuju nahlas


Systemické konstelace jsou mezi lidmi, které znám považovány za metodu lehce kontroverzní. Někteří ji vítají s otevřenou náručí a nedají na ni v nejmenším dopustit, někteří znají její drobné nedostatky, neboť jim je metoda opravdu blízká, někteří jí nemohou přijít na jméno, jiní ji považují za skvělou diagnostickou metodu a dalším vadí některé "předem dané" teorie sytému jako takového. Avšak ti všichni znají metodu konstelací od lidí, kteří úspěšně prošli výcvikem k této terapeutické metodě.

Kam se ale věci otočí, pokud tuto zdánlivě jednoduchou metodu začne praktikovat někdo, kdo zmíněný výcvik nemá? Člověk, který tenhle přístup zná z několika navštívených seminářu, či pouze z knížek? A nebo ani to ne?

Několik takových "konstelací" jsem měla možnost vidět... Posuďte sami. Podtrženě jsou uváděny citace z webu www.konstelace.info, který patří Janu Bílému – uznávanému lektorovi SK. Kurzívou potom nástin situace tak, jak proběhl v amatérské konstelaci.

Při jakékoliv terapeutické metodě by mělo platit pravidlo, že klient přichází s tzv. zakázkou či objednávkou a terapeut se s ním tuto zakázku pokouší řešit. SK jsou často používány na seminářích, které na ně nejsou primárně zaměřeny, ve chvíli, kdy se objeví problém. Avšak i zde platí, že zakázka by měla přijít od klienta, lektor mu svou pomoc však může nabídnout – např. "chceš na tento problém postavit konstelaci?" Klient má potom jasně na výběr z možností ano/ne.

Oproti tomu situace:
(K-klient, L-lektor)
K: "... Mám problém s ..., protože..."
L: "Tak na to postavíme konstelaci! Vyber si zástupce za sebe a ...!"
mnoho možností na výběr nedává. Vedoucí semináře je v tuto chvíli autoritou a odmítnutí již nemusí být tak snadné.

Při běžné konstelaci klient přichází ke zvoleným zástupcům, obvykle se jich dotkne (například na rukou, za ramena), požádá je o to, aby se pro tuto konstelaci stali zástupci členů jeho systému a rozestaví je do prostoru.

L: Tak si vyber zástupce za sebe.
K: Tak Máňa támhle v křesle.
L: Tak Máňo, ty jsi teď K.

Podle krátkého seznámení s tím, co jsou to vlastně konstelace (které jsem vyslechla na jednom z odborně vedených seminářů) je důležité právě to, kam a jak klient zástupce členů rozestaví. Dvě osoby zády k sobě vzbudí jeden v druhém (i v lidech, kteří konstelaci sledují) jiné pocity, než lidé stojící si po boku nebo hledící si do očí ze vzdálenosti tří metrů. Když je konstelace rozestavěna, zástupci se pak dle svých pocitů (někdy i pokynů lektora) mohou přesunout na jiná místa.

Zástupci sedí na místech, na kterých seděli již před zahájením konstelace:
L: No, ty sedíš v jiné části místnosti, což znamená, že jsi v úplně jiném světě.
...
L: Vy jste tady přímo proti sobě, to znamená, že je tam vztah.
K: S tímhle jsme ale taky proti sobě.
L: To už je dál a ne tak přímo, ten vztah je tam, jak jsem řekla, tady ne. Podívej, jak sedí daleko.
K: Ale tam seděl ještě před tou konstelací, stejně jako ostatní.
L: Sedí tam, protože tam sedět má.

U
lektora je důležitý jeden předpoklad: schopnost ustoupit
se svým egem před tím, co je větší a nehrát si ani na vševědu,
ani na zachránce. V okamžiku, kdy se "lektor" začne
domnívat, že ví, co je správné, se začne míchat nepřípustným způsobem
do systému klienta. Začne tím brát na sebe roli toho, kdo je v
systému největší a tím se odsuzuje k nezdaru.

L: Tady je prostě vztah a láska a ty to musíš přijmout.
K: Není.
L: Ale ano, je tam. Ty si to jen nechceš přiznat.
K: Ne, není. Vím to jistě.
L: Já to tam vidím/cítím! Co ty (směrem k zástupci)?
Z: Cítím tam vztah, je mi v něm dobře.
L: Vidíš!?!

Na již zmiňovaném (odborně vedeném) semináři též zazněla příhoda – klient přišel s tím, že mu v konstelacích vyšlo, že jeho dítě není jeho dítětem. Lektor se ho optal, co s tím dělal. Zda si zašel na testy otcovství, zeptal se manželky... Klient se udiveně zeptal: "Proč? Vždyť to přece vyšlo v konstelaci, tak je to jasné!" Lektor touto příhodou účastníkům naopak naznačoval, že pokud něco vyjde v konstelacích, tak to skutečně pravda být může, ale taky nemusí.

Kdo
"vede" konstelace?


Nejprve
to nejdůležitější. V mém pojetí jsou systemické konstelace metoda,
s jejíž pomocí nalezne klient řešení pro svoji zakázku sám.


To
především je na systemických konstelacích tak revoluční a nové.
Neexistuje zde žádný poradce nebo terapeut, který by na otázky
klienta mohl lépe odpovědět, než klient sám. Klient je vždy a
v každém případě největší "expert" ve vlastní věci.

(L celou dobu mluví jasným, přesvědčeným hlasem s nádechem tónu "mám o tebe starost")
L: Ty si musíš přiznat, že tady je láska a jít za ní.
K: Není tam a tuhle cestu volit nebudu.
L: Já to tu vidím, je to tak!
K: Není.
L: A ty se nemáš ráda!
K: To není pravda.
L: Hrozně se nemáš ráda.
K: To není pravda.
L: (stále velmi laskavým tónem) Vy (konstelace byla na zakázku 2 klientů) na to jednou přijdete. A bude vás to stát spoustu práce, do té doby...

Ne, to není vtip. Tohle jsem skutečně viděla. Představte si v pozici oponujícího klienta osobu psychicky slabší nebo lehce nejistou. Z pozice autority (lektora) je jí servírována "neochvějná pravda", která je pro lektora evidentně nezpochybnitelná. Ta je několikrát zopakována a klient je manipulován do pozice člověka, který tomu vlastně nerozumí a odmítá si přiznat pravdu. I pro člověka osobnostně silnějšího může být taková situace něčím, co ho donutí obhajovat své stanovisko před lektorem nebo sebou samým, neboť jeho zdravý úsudek je veřejně zpochybňován někým, kdo se staví do role autority, která mu jako lektorovi navíc přirozeně náleží.

Z mé vlastní zkušenosti vyplývá, že u dobře vedené konstelace není příliš nutné vyvozovat hlasité závěry a už vůbec ne přesvědčovat klienta o své pravdě. Klientovi ve chvíli, kdy se v konstelaci objeví "to důležité" prostě najednou zapadnou ta správná kolečka na správné místo a celé to najednou dostává smysl. Najednou víte, proč daný problém existuje a lektor vás pak správnými slovy může pouze nasměrovat k jeho řešení.

Když konstelace skončí, lektor zástupce členů systému vyzve, aby vystoupili ze svých rolí a byli opět pouze sami sebou. Ono vystoupení bývá reálně provedeno velkým krokem "pryč" každým z účastníků.

L: Tak konec. Jsme tady a teď. Jdeme pokračovat s...

Osoby vedoucí konstelace, jejichž části jsou citovány (kurzívou), jsem se na závěr zeptala, u koho absolvovala výcvik – mé přesvědčení o tom, že veškeré znalosti metody byly načerpány pouze z literatury vzniklo již v průběhu první konstelace. Odpovědí na otázku bylo lehké zavrtění hlavou a po odmlce tichá odpověď, že nikde. Pokývala jsem hlavou s vyslovením předpokladu, že tedy z knih. Tentokrát se mi dostalo již pevnější odpovědi, že ani to ne a že v tomto případě jde o metodu používanou čistě intuitivně. Po chvíli, kdy jsem rozhovor na toto téma považovala za ukončený se mi dostalo ještě informace, že poslední provedená vlastně nebyla konstelace, ale jen takový náhled. Konstelace by prý byla delší (ač tato trvala zhruba hodinu) a složitější (a bylo v ní zapojeno několik osob i zástupci např. pocitů (láska, spolupráce a další)).

Vzhledem k tomu, že u ostatních účastníků semináře (z nichž většina patřila mezi pravidelné) vzbuzovala tato osoba respekt a neomylnost, její závěry byly brány jako jisté a nezpochybnitelné a někteří z účastníků do konstelací nezapojených vyneseným závěrům hlasitě přitakávali a pomáhali s "přesvědčováním" klientů, evidentně s jistotou, že to dělají pro jejich dobro.

Existují lidé, kteří se do problémů jiných dokáží podívat nezaujatým zrakem a odhalit příčinu/najít řešení i bez toho, aby k tomu absolvovali dlouhé studium či výcvik. Existují lidé, které to ani sebelepší výcvik nenaučí. Existují lidé, kteří se považují za dobré "psychology", aniž by jimi opravdu byli. Existují lidé, kteří se správnému přístupu naučili. Je důležité umět je od sebe odlišit a může to být obtížné, pokud hledáte pomoc se složitým problémem. Terapeut/lektor/poradce není bohem ani neomylnou autoritou a je zcela v pořádku dívat se na něj kritickýma očima.

...

A jaký je váš názor?

---

24.03.2009

Naivní...
...na které straně leží nedostatek informací?

Uvažuju nahlas


Včera jsem se opět stala osobou nadevše populární. Proč?

V jistých kruzích se rozhořela diskuse o tom, zda by bylo možné udělat jistá (již existující) pravidelná setkání (jednou za měsíc) pořádaná jistou organizací pro názorově spřízněnou skupinu o trochu méně chlastací a o trochu více odborná.

Můj návrh spočíval v tom, že by každé z těchto setkání mohli záhajit dva lidé z této komunity a pronést nějakou trochu tématickou a pro ostatní zajímavou řeč v délce 15 nebo 20 minut, o které by se potom dalo diskutovat.

K tomu časem přibyl druhý návrh podobného ražení – zkoordinovat jedince a skupiny z této komunity a domluvit zorganizování osmi větších setkání v roce (zasvěcení vědí proč a k čemu) připravených vždy jednou ze skupin.

Jako vsuvku mezi argumenty druhé strany na téma "proč to nejde", následovanými mými připomínkami "proč a jak to jde", zhodnocenými jako "ty to chceš a na tebe my serem" (jak říká můj drahý – říct to někdo jiný, budou o tom přemýšlet a možná to zhodnotí jako fajn nápad. Když to řekneš Ty, shodí to rovnou. Ano, já vím.) se zableskla superbystrá myšlenka jedné slečny:

Krom toho, že si podle ní nedokážu představit, jak je podobná práce náročná a že reálná práce na přípravě je úplně jiná, než jak si myslím, mi též prorokuje, že v tempu, které jsem nasadila a s podobnými názory můžu vydržet maximálně rok. A ještě tím budu škodit všude okolo.

Slečna dále zastává názor, že není možné připravovat program, případně výuku a podobně zdarma, neb to člověka umoří.

Hmm. Slečně je skoro o deset let míň, než mně, nijak zvlášť mě nezná a sama nic v tomto směru dlouhodobě (úspěšně) nedělala.

Na druhou stranu – já v tomhle směru zkušenosti mám. Z jiných komunit, ale zato bohaté.

Takřka deset let jsem vedla skautský oddíl. Zpočátku jeho část (kolem deseti dětí), velmi záhy celý. Krom toho, že jsem měla na starosti každý týden přípravu programu na hodinu a půl (v době, kdy jsem vedla 2 oddíly naráz – cirka 2 roky – se k tomu ještě něco přidalo) jsem měla na starosti i veškerou související administrativu. Jedno volební období (jo, to mají i u skautů) jsem k tomu zastávala pozici zástupkyně vůdce střediska, opět kupa administrativy. Rok co rok jsem organizovala dvoutýdenní tábor – se vším všudy. Od programu, přes jídelníček, nákupy potravin, organizace odjezdu, shánění tábořiště, administrativy až po samotné vedení tábora, vaření, zdravotnické služby a nebo závěrečné vyúčtování. K tomu sem tam nějaký výlet nebo jiná akce. Práce jak na kostele.

Někdy jsem většinu těch věcí dělala já sama (pokud máte 20 dětí, je lepší mít tři lidi, kteří zorganizují každý program pro "svou část", než se o organizaci programu pro všechny jednoduše dělit. A menší skupiny jsou skautským způsobem vedení), v některých případech jsme si je mohli rozdělit.


U starších dětí jsme jednu dobu připravovaly program "napůl". Část
programu oni – většinou to byla krátká "přednáška" a pak nějaká hra,
zbytek já. Nejen, že to fungovalo, dokonce jsme tímhle způsobem zvládly
vymyslet a realizovat poměrně rozsáhlý eko-projekt.

Finanční odměna za práci? Nula nula nic. Děti platily příspěvek na registraci a dvacku měsíčně na provoz klubovny a pomůcky k programu. Veškerá aktivita byla v rámci mého volna, případně dovolené.

Hmmm, divné. Podle výše uvedené teorie jsem to rozhodně neměla vydržet a měla bych být dávno vyhořelá... No jasně, vyhoření, nebo jeho příznaky se ukázat můžou. Ale v tu chvíli je stačí rozpoznat a něco s tím dělat, techniky existují (certifikát z kurzu Prevence syndromu vyhoření bych ještě někde našla, kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že plácám a nevím o čem...)

Navíc – tady sice mluvím o sobě, ale většina skautských vedoucích funguje naprosto stejně! Jak to, že to funguje a je jich tolik? A spousta z nich to dělá po dlouhá léta?

S koordinací a zařizováním akcí (převážně vzdělávacích) mám zkušenosti také, tentokrát ze zaměstnání. Dost na to, abych věděla, že při dobrém rozdělení práce stačí hlídat termíny a občas ověřit, že jde všechno tak, jak má. Výjimečně pak napravit průser, když onemocní lektor nebo něco bouchne. Nic víc.

Nemůžu si pomoct, ale tradičně v tom výše zmíněném názoru vidím odsudek na téma "já si myslím, že o tom hovno víš a jestli je to pravda si zjišťovat nepotřebuju".

Stejně tak mi přijdou nehorázně trapné ustavičné výmluvy na téma "proč to nejde", které jsou už od pohledu liché. Zvlášť, když realita je někde mezi variantami "já to dělat nechci/my to dělat nechceme" a "protože je to tvůj návrh, tak udělám cokoliv, abych ho shodil". Co přiznat barvu? Asi hloupý nápad, že? To už by se pak těžko tvrdilo, že tu "někdo" je pro komunitu.

---

6.03.2009

Co je po jméně...
...

Uvažuju nahlas


Co růží zvou,i zváno jinak vonělo by stejně...

Dle mnoha Čechů a také některých českých zákonů byla Juliina slova naprosto pravdivá. Na jméně vlastně nesejde. Avšak existuje také poměrně početná skupina lidí, kteří nesouhlasí – a ženy v ní podle všeho převažují. Ač právo na jméno patří k základním lidským právům, s našimi vlastními jmény nám ani zdaleka není dovoleno nakládat tak, jak bychom sami chtěli.

Díky aféře s nepřechylováním přjmení zahraničních lyžařek v České televizi se veřejnost i čeští politici opět začali zamýšlet nad tím, jak se jmény vlastně nakládat. Již před několika lety bylo ženám povoleno nepřechylovat svá příjmení, vdají-li se za cizince a používat kromě manželova jména i své vlastní. I pro muže jsou potom zajímavé další změny – možnost použít (nejen) pro dítě i jiné jméno, než v kalendáři uvedené, dokáže-li navrhovatel, že se skutečně jedná o používané jméno a možnost používat dvě křestní jména.

S první a poslední z uvedených možností podle všeho výraznější problémy nejsou. O druhé dvojici totéž neplatí.

Kamarádka se nám nedávno chlubila uředním dopisem – po několikaměsíční bitvě s úřednicí matriky se jí podařilo dosáhnout toho, že může jako druhé křestní jméno používat to, které si vybrala. Šlo o řecké mytické jméno (dohledatelné v encyklopediích, včetně třeba české wikipedie), které však v ČR evidentně ještě nikdo nepoužil. Úřednice jméno navíc povolila s poznámkou, že doporučuje použít jméno v počeštěné variantě se změněnou koncovkou – čímž v podstatě naopak vytvořila jméno reálně neexistující.

Chápu, že je dobré mít určitý dohled nad jmény udílenými dětem – byť mám ještě v živé paměti zcela evidentně povolená jména některých dětí, které měl v záznamech hradecký OSPOD, Armanda, Esmeraldu, Pamelu a další (ano, za většinou z nich následuje typicky romské příjmení) – ale řešit takovým způsobem jména svéprávných dospělých? Spousta lidí své přidané (či úplně změněné) jméno chápe jako symbol něčeho důležitého ve vlastním životě – přihlášení se k určité duchovní cestě, kultuře, národu..., pro některé jde třeba o odlišení vlastního jména, které tvoří zároveň obchodní značku...

Na druhý problém jsem narazila dnes ráno na iDnes. Jako žena (možná i jako muž, to jsem nezjišťovala...) si po svatbě můžete nechat jak své původní příjmení, tak i příjmení manželovo. Této možnosti využívá poměrně dost vysoké množství žen – a není divu. Některé mé kolegyně po svatbě, při které změnily jméno tvrdily, že už by to nikdy neudělaly, neboť mají pocit, že najednou ztratily značnou část své identity. O této problematice píše ve své knize třeba Ruth Barrett – zkuste najít svou spolužačku ze základky po dvaceti letech... Pokud se vdala a vy nevíte za koho, prakticky nemáte šanci, přestože přítel google vám dnes najde v podstatě "na každého něco".

I v téhle možnosti je však zakopaný pes a často řešený problém – náš zákon totiž ukládá pořadí, v kterém musíte tato dvě jména používat. Přestože třeba moje představa budoucího jména zní "křestní vlastní manželovo", což vnímám jako variantu – tím jsem a tím jsem se stala, jediná povolená možnost je "křestní manželovo vlastní", aneb – tím jsem a tím jsem byla.

Zákonný způsob stále připomíná "pravěké" zvyklosti, kdy se se ženou zacházelo jako s majetkem přecházejícím z otce na manžela – sice ženě povoluje ponechat si své vlastní příjmení, avšak pouze jako ozdobný přívěšek k upřednostněnému jménu svého muže. Přičemž třeba moje představa zní – chci si nechat své jméno, protože ho nosím takřka 30 let, což rozhodně není málo, jsem na něj zvyklá nejen já, ale i mý přátelé, známí, bývalý spolužáci a spolupracovníci nebo třeba klienti, a považuji ho za svou součást. Jedná se o něco, co používám takřka denně a je mi velmi blízké a nechci se toho ze dne na den prostě jen tak vzdát. Proto chci své jméno používat i po svatbě, a to jako své "hlavní" jméno. Na druhou stranu bych ráda vyjádřila i svou příslušnost a úctu k nové rodině a svému muži, a to právě přidáním jeho příjmení za své.

Poslanci prý navrhují, aby se sněmovna zákony určujícími možnosti pojmenování v ČR začala znovu zabývat. Osobně doufám, že k tomu skutečně dojde a podobné nesmysly budou zavrženy do propadliště dějin. A co vy?

---

5.03.2009

Které že to máme století?
...

Uvažuju nahlas

Zavítala jsem na blog Michaely Marksové-Tominové (moc chytrá a příjemná (měla jsem tu čest osobně) paní s luxusními názory). A zaujal mě článek Umělé oplodnění osamělých žen? No konečně!



Článek sám o sobě mě svým obsahem nepřekvapil. Názory feministek na toto téma jsou poměrně stabilní, a s názorem, že vyžadovat k umělému oplodnění ženy podpis muže je zhůvěřilost plně souhlasím.

Co ovšem stojí zato, tak jako na většině serverů, jsou komentáře. Úryvek jednoho z nich budu citovat:

Pokud budou zeny milovat Sve muze, nebudou jim lhat, nebudou panovacne
a predevsim budou mit stabilni zodpovedne chovani urcite se najde muz,
ktery je budou chtit milovat a mit spolecne deti.

Ehm... Ehm...? Pokud budou ženy úžasnými bytostmi vybavenými pouze kladnými vlastnosmi, jistě se najde samec, pán tvorstva, který jim to dítě teda udělá a jako bonus je bude milovat? Hmmm...

A je si takový muž tak strašně jistý tím, že ona bezchybná bytost bude chtít ty děti s ním jen proto, že je muž a je svolný?

Milý muži, ono také záleží na tom, co chce ta žena. A vzhledem k tomu, že spousta z nich lobbuje za možnost umělého oplodnění bez nutnosti muže po boku, vycházejí mi z toho tři možnosti – buďto jsou všechny prolhané, panovačné a nezodpovědné, nebo nejsou a přesto nikoho nenašly a pak tedy onen komentář nemá pravdu  – a nebo – se v životě single žen toužících po umělém oplodnění ještě nezjevil muž, kterého by vedle sebe chtěly ony samy. A to se stává i ženám dokonalým – často spíše, než těm nedokonalým. Proč by taky dokonalá žena chtěla trávit svůj život a plodit děti s někým, kdo se náhodně zjevil a je ochoten, když jí třeba jinak nesahá ani po paty, že?

No nic. Někteří lidé by si možná měli uvědomit, že máme zákonem garantována rovná práva pro obě pohlaví. A to nikoliv pouze v otázkách zaměstnání (ne že by to v této oblasti skutečně plně fungovalo) a podobně. Nejen muž má právo si vybrat ženu, které velkoryse věnuje své sperma. Naprosto stejné právo na výběr partnera má i žena. A fakt, že touží po dítěti na tom nic nemění.

---

3.03.2009

Rodinná posedlost
...asi je to dědičné

Deníček


Výtvarné nadání jsem narozdíl od sestry po mamince nezdědila. Ovšem nadšení pro výtvory nadanějších lidí se mi nevyhnulo... Zatímco maminka je poměrně věrnou fanynkou klasických technik, zejména akvarelu, já zbožňuju grafiku – jak počítačovou, tak tu tvořenou tradičními technikami. Vášeň pro fotografii máme společnou.

Zatímco moje matka je velmi oblíbenou návštěvnicí hradeckých galerií a fotoateliéru na rohu u kostela (kde skupuje i tvorbu původně vystavenou ve výloze jen jako neprodejnou ukázku práce) a nejen stěny (už to nemá kam věšet...) jejího bytu vypadájí jako menší domácí galerie, já zatím čelím lehce konzervativním a naštěstí nepříliš důrazným názorům svého drahého, že bychom si napřed mohli definitivně vybrat a rozestavět nábytek, než začnu věšet na zeď zarámované tisky. Naštěstí mu můj vkus vcelku vyhovuje (nebo se mi bojí říct, že ne :-), takže mi nakonec výběr v podstatě schválí a jen zdůrazní, že bych s tím fakt mohla počkat, až tam bude ten nábytek...

Kromě plakátu, který mám doma už něco přes rok a jehož autorem je kamarád a kolega z ex-kapely Jakub Horský



...nám teď domů přibyde ještě menší plakát slovenské autorky Lucy Hudec. Láska na první pohled.



Dekorovat volnou zeď v ložnici mám zatím zakázáno, ale zato jsem při nákupu rámečků minulý týden neodolala a rovnou jsem jich koupila o něco víc i se sadou černobílých (ty mám radši) fotografií zachycujících květy ibišků a asi třešní. Krom toho mám vybrané ještě asi tři úplně jiné fotky, ale to mému drahému muži neříkejte... :-)

Jo, a jiný můj kamarád mi v pátek volal, že si zařizuje vlastní fotoateliér. Jako poradkyně ve věcech financování se mám ozvat, až budu chtít pěknou fotku – a že prý fotí pěkný akty... Hmmm – máme si ho pak taky pověsit hned vedle dveří, jako Samantha v Sexu ve městě?

Btw – jestli máte nějakého známého grafika...dejte mi vědět ;-)

---

24.02.2009

Tak nevím...
...a nechápu

Uvažuju nahlas


Na "dámské" stránce idnes se dneska ráno vylíhnul článek na téma svatby, inspirovaný návštěvou svatebního veletrhu.

Dozvěděla jsem se, že šaty jsou letos v pořádku nejen bílé, ale i barevné, že je dobré, pokud s nevěstinými šaty ladí nejen oblek a květiny, ale i svatební dort, že u prstýnků je letos moderní růžové lemování z červeného zlata (není modní pomíjivý trend u něčeho, co by člověk měl nosit po zbytek života poněkud nežádoucí?) a že do účesu nevěsty je fajn zakomponovat něco živé flóry...

Následně jsem se dozvěděla, že s malou svatbou se dá vejít do 50 tisíc a půjčení svatebních šatů pro oba je tak za 15... Pro ilustraci, za tu první částku si můj drahý nedávno koupil poměrně nové, kvalitní a vybavené vozidlo a ta druhá je o něco nižší, než cena, kterou jsem zaplatila před rokem a půl já za to svoje (dostala jsem slevu za to, že mi do něj prodejce před zkušební jízdou zapomněl nalít benzín a já zůstala viset na jedné z nejrušnějších křižovatek). Bez ohledu na to, že se za ni dá pořídit poměrně kvalitní oblek a značkové šaty třeba v Pietro Filipi (cenovky obdobné výše bývají postavené u figurín ve výloze téhle značky na Zličíně). Koupit, nikoliv půjčit na jeden den nošení...

Ovšem taková velká svatba začíná zhruba na 150 000 korun. Příprava průměrné svatby tak s třiceti svatebčany pak zabere "jen" zhruba 250 hodin...

Tak nevím... Obřad samotný vyjde na tisícovku, pokud chce člověk obřad někde jinde, než tam, kde se běžně oddává, musí tuším jednu přidat. Nějak si nemůžu pomoct, ale není tím pádem zbytek té sumy poněkud přemrštěný na to, že je to vlastně cena jen za jeden velkej mejdan?

Nejvíc ze všeho podobné sumy (šaty z půjčovny za deset tisíc, výzdobu aut, kterými všichni ujedou dvě ulice, tisíce za přeslazené dorty, které nakonec nikdo nejí...) nechápu u lidí, kteří jsou rádi, že mají kde bydlet, polovinu vybavení doma nemají a hned tak mít nebudou a do toho čekají mimčo. To je vážně nenapadne nic lepšího, do čeho by mohli investovat to, co za svatbu utratí?

Bere si člověk toho druhého proto, aby všem okolo ukázal, jak dobře si dokáže zařídit posvatební párty a jak záviděníhodné jsou bílé šlehačkové šaty, které navíc patří někomu jinému a stylové prstýnky, které za dva roky vyjdou z módy? Nebo proto, že toho druhého miluje a prostě s ním chce zůstat? A pokud to druhé – proč ta drahá fraška kolem toho?

---

19.02.2009

Glosa
...

Uvažuju nahlas

Držet se zásady "Mě může urazit pouze inteligent" (...a i tomu to dá dost práce) má své výhody.

Zejména ve chvíli, kdy se o to pokouší parta debilů.

---

17.02.2009

Sex...
...a další paralely...

Uvažuju nahlas

Nedávno jsme s drahým sledovali jednu z epizod Sexu ve městě. Charlotte se seznámila se skupinou lesbiček a cítila se mezi nimi opravdu dobře. Po nějaké době byla pozvána na párty, kde se jí hostitelka optala, zda je taky lesbička (což zajímalo nejen ji, ale i její přítelkyně).

Charlotte odpověděla něco v tom smyslu, že sice lesbička není, ale cítí se mezi nimi moc dobře, ženskou společnost velmi postrádala a další asi 3, 4 věty v tomto duchu.

Hostitelka po jejím poměrně dlouhém monologu pokrčila rameny s tím, že to je sice hezké, ale... "nechceš lízat pičku, nejsi lesba".
---
U Kojota na webu právě probíhá úchvatná diskuse, ze které mimo jiné povstala otázka, zda když se hlásíš k náboženskému směru (no jo, už zase pohanskému) musíš taky věřit v Bohy.

Húúú-ha. Dosud jsem žila v přesvědčení o tom, že slova jako víra a věřící jsou odvozena právě od toho, že člověk věří... No, podle některých diskutujících to vlastně není zcela nezbytné...a hlásit se k náboženství a nevěřit je "zcela v pořádku". No, jak pro koho...

Tak nevím. Osobně zastávám názor, že: "pokud nevěříš, nejsi věřící" (ani pohan ani nikdo jiný).  A to ani přesto, že se mezi věřícími cítíš dobře, rád/a čteš jejich knížky a chodíš s jinými věřícími na pivo.

---

Kapitáne...
...kam s tou lodí?

Deníček

Tak nám zase volala paní, že by chtěla přivézt zboží přes Gdaňsk, protože je to blíž.

Já to chápu, Polsko jako takové je celkem blízko – sama oficiálně bydlím asi 60 km od hranic... Průšvih je v tom, že ne všechny části Polska jsou takhle blízko.

Hlavním evropským přístavem je třeba Hamburg. Leží nějakých 150 kilometrů třeba od dánských hranic. Strašně daleko, co? A vlastně ani ne – kamiony trasu z Hamburgu do Prahy jezdí "přes noc" a zmiňovaný "blízký" Gdaňsk je skoro o 100 kilometrů dál...

No, naše představy vzdáleností jsou značně relativní. Ale jestli to fakt bude chtít přes Polsko – Gdynia je lepší ;-)

A mimochodem, víte, že Sankt Petěrburg se u námořníků pořád označuje jako Leningrad? Já už jo :-)

---

16.02.2009

Dej blbci funkci...
...a udělá peklo na zemi všem kolem sebe

Uvažuju nahlas

Čas od času se stane, že se k vedoucí pozici dostane někdo, kdo na ni "nemá". Někdy nemá dost zkušeností, jindy neumí vést ostatní, nerozumí oboru, nevěří si a tak dál. Na místo se dostane buďto proto, že ho ten, kdo ho na místo dosadí v podstatě nezná a životopis s pohovorem na něj zapůsobily dobře, a nebo proto, že byl jediným dostupným člověkem, který tomu rozuměl aspoň trochu a byl ochotný to dělat.

Podobný vedoucí je pak pro své podřízené i ostatní, kteří s ním musí jednat a nezastávají vyšší pozici, pohromou. Všichni vědí, že je to idiot, ale jelikož má funkci, není k dispozici příliš mnoho možností na téma "co s tím". Takže jeho okolí dnes a denně pozoruje jeho urputné snahy udržet si židli a získat alespoň zdání autority. O příjemném pracovním prostředí se v takovém případě nedá mluvit ani omylem.

Před pár lety jsem byla na pracovním pohovoru. Dnes už mám na otázku "jaké jsou vaše špatné vlastnosti" připravenou odpověď. Tenkrát jsem ji neměla a v té rychlosti mě napadlo jen jediné  – shodou okolností to, kvůli čemu jsem odcházela z předchozího zaměstnání – mám problém respektovat autoritu nadřízeného, pokud je to debil (řekla jsem to uhlazeněji, ale vyznění bylo jasné). OK – s debily mám problém obecně. A pokud musím pravidelně jednat s někým, kdo po odborné stránce ví evidentně sotva polovinu toho, co já, ale připadá si nejchytřejší na světě, pak máme problém... Tu práci jsem dostala. Ani jeden z mých (budoucích) nadřízených se patrně za debila nepovažoval, takže nepředpokládali problém. Musím říct, že všichni tři byli opravdu pohodoví a skvělí, takže problém skutečně nenastal po celou dobu, po kterou jsem dané místo zastávala :-) Ale moje věta se stala na oddělení památnou a několikrát jsem byla se smíchem dotázána, zda jsou místní autority OK nebo ne...

Čím to uzavřít? Vlastně nevím... Berte to třeba jen jako téma k zamyšlení...

PS: Po vzoru svého drahého (který je asi jedinou osobou, která ví, o kom tohle je) uvádím otázku: Kolik lidí si myslí, že ví, o kom jsem psala? A proč si to myslí, když to podle mnoha z nich není pravda?

---

14.02.2009

Soukromá korespondence...
...kázati vodu

Uvažuju nahlas


...tohle je další článek o ne příliš vhodném počínání jisté osoby. pokud vás to nezajímá nebo tak něco, jste varováni předem...

Poslední dobou se pravidelně na jednom fóru, na některých blozích a jinde dočítám informaci o tom, že problémy se mají řešit v soukromé korespondenci (byť kritizujete chování ve veřejném prostoru tamtéž) a nikoliv veřejně. Dalším příspěvkem k tomuto pojetí byla poznámka, že pokud problém zmíníte veřejně (byť v přímé návaznosti na nevhodný projev), nejde vám o řešení, neboť kdyby vám o něj šlo, ozvete se soukromě. A protože vám tedy o problém nejde, nebude řešen.

Co z toho plyne? Že pokud dotyčnému totéž napíšete na veřejně přístupném místě a do mailu, to první smete ze stolu s tím, že problém neexistuje a tím druhým se bude zabývat? Pokud dotyčný nevlastní speciální přepínač mozku, který mozkové funkce aktivuje pouze při pohledu do mailové schránky (kteroužto fičuru jsem ještě skutečně neviděla), říkáte si – pokud mu někdo řekne, že něco dělá špatně a on odpoví, že to není pravda – bude jeho odpověď soukromě jiná? Pokud ano – popírá svá vlastní slova uvedená veřejně. Pokud je ochoten přistoupit na myšlenku, že dělá chybu, proč mu jako podnět nestačí upozornění v kontextu např. internetového fóra?

Již po zveřejnění dané myšlenky jejím autorem jsem uvedla, že pokud dotyčný nevidí/neřeší problém po jeho zmínění veřejně, nebude ho řešit ani soukromě, pouze se dočkáme další odpovědi na téma "ty jsi úplně mimo a je to celé jinak". Můj drahý si s dotyčnou osobou vyměnil několik e-mailů a můj předpoklad následně jednoznačně potvrdil.
---
Dalším příspěvkem k tomuto tématu je permanentní opakování toho, že soukromá korespondence je soukromou a je naprosto nevhodné ji zveřejňovat. Dokonce se obdobná formulace objevuje přímo v mailech odesílaných onou osobou. Osobně mám pocit, že se pisatel pouze chrání před tím, že by případní čtenáři jeho soukromých vyjádření označili autora nějakým nepěkným slovem užívaným obvykle ve spojení s nevysokou inteligencí.

Přesto jsem dnes narazila na stránkách organizace, v čele jejíž české pobočky daná osoba v současné době setrvává, e-mail zaslaný zcela soukromě vedení této organizace a několika dalším zainteresovaným lidem. O stránky organizace se stará právě tento zastánce soukromé korespondence. Autoři e-mailu se proti spojení svého jména s organizací několikrát ohradili, "zastánce soukromé korespondence" před dvěma dny veřejně prohlásil, že se s autorem e-mailu ještě ten den spojí a problém vyřeší. Mail tam visí dál a může si ho prohlédnout každý, kdo zadá do Googlu ta správná slova.
---
A do třetice všeho dobrého i zlého – spíše tedy zlého a zlého.

Z oné e-mailové konverzace mého drahého s dotyčnou osobou mi byla za hlubokého vytí ocitována následující pasáž:

Pokud učiním něco, co ostatní považují za špatné, věřím tomu, že mi to
jsou schopni sdělit způsobem jiným, než medializací po všech blozích a
fórech. Pokud někteří lidí volí dlouhodobě cíleně pouze tuto metodu,
nelze je považovat za nic jiného, než za notorické trouble-makers. Snaha
o věcné řešení totiž vypadá jinak.

Až se někteří lidí naučí jednat vstřícně a na úrovni, pak můžeme
pokročit. Několikrát jsem vyzýval, ať své připomínky zašlou na náš
oficiální e-mail. Ani jednou se tak nestalo, což je jasný signál, že ve
finále jim o vstřícné řešení nejde.

Dotyčný člověk o mně na svém blogu, twittru, na jistém fóru či na jiných blozích v komentářích vysloveně vyblil takový objem urážek a napadení, že by se z nich dala sestavit asi ne kniha, ale celkem obsáhlá brožurka rozhodně. Splňuje tedy svou vlastní definici trouble-makera.

O vstřícné řešení mu podle jeho vlastního receptu evidentně nejde, soukromý e-mail s připomínkami mi nepřišel ani jeden.
---
Co dodat? Krom toho, že dotyčný se chová jako někdo, kdo sociální inteligence nepobral ani co by se za nehet vešlo, káže postupy, které zabrání tomu, aby jeho nepříliš inteligentní projevy a neochotu k jakémukoliv ústupku bylo možné veřejně hodnotit – přičemž se jimi sám neřídí.

---

13.02.2009

Mám príma den...
...

Deníček


Když ráno otevřete dveře do kanceláře a za nimi stojí kolegyně se sklínkami v ruce a vybalují na poličku dortové krabice, ovoce, sušenky, chipsy a jiné dobrůtky, den začíná dobře :-)

---

12.02.2009

A ještě jeden
...

Uvažuju nahlas


"Některé ženy se zdráhají opětovat útok", píše ZBudapest na začátku lednového čísla časopisu Goddess. A také píše, že to rozhodně není správný postup a že odrazit útok či jej oplatit je zcela v pořádku.

Ač si často říkám, že mi útok zpět nestojí za to a že stačí počkat, až si dotyčný rozbije držku sám, v některých případech je dobré se bránit. A pokud jsem já sama tou napadenou, jediný, kdo o nutnosti či potřebě obrany rozhoduje a má právo do ní mluvit jsem já sama.

Tedy, pokud mě někdo uráží na internetu, není ani v nejmenším nevhodné se tamtéž bránit. Vyvětlením, žádostí o slušné chování, možnostmi odpovídajícími kalibru útoku.

Někteří lidé se diví, že po jejich akci následuje reakce. Někteří se domnívají, že útoku je nejlépe čelit jeho ignorováním či odklizením se ze scény (když tohle prohlásí útočník, je to trpce úsměvné). Když se cizí vojsko rozhodne vyplenit vaši zemi, je nejlepší je ignorovat či vyklidit pole? A nebo zmobilizovat vše, co zmobilizovat můžete a poslat je zpátky tam, odkud přišli? A proč se pak někdo diví tomu, když člověk stejnou metodu aplikuje i v osobním životě?

Ano, i vyhnané vojsko možná bude všem ve své zemi a okolí zkoušet namluvit, že to oni vlastně byli přepadeni a vládce sousední země má sníženou příčetnost, neboť na ně poslal psy. Realita a původ problému se v tom někdy těžko hledá, zvláště lidem, kteří nebyli u prvního překročení hranic. Což však neznamená, že neexistuje.

Tím, že se stáhnete a svou zemi necháte obsadit či vyhladit nedosáhnete ničeho. Agresor se stane vítězem, který všechny přeživší slovem a mečem přesvědčí o tom, že byl v právu a konal pro dobro všech. Že to není tak zcela pravda budou vědět jen pamětníci, kterým strach či prostředí nedovolí promluvit.

Na výsledku záleží.

Pokud se člověk brání výpadu, nebo dokonce výpadům trvalým a stupňovaným, dělá to, na co má nárok a co je pro něj samotného výhodné (je mi líto, ale nejsem křesťanka zastávající názory o nastavené druhé tváři). Skutečně se tím nestává případem pro psychiatra ani zvláštním masochistou (ano, to jsou poslední dvě urážky).

---

Řekli jste si o to...
...

Uvažuju nahlas


Představte si, že se s někým seznámíte a máte s ním nějakou dobu trvající vztah. Řekněme tak pět měsíců, počítáme-li to od doby, kdy se ten dotyčný zhruba na šestý pokus opravdu a definitivně rozejde se svou předchozí přítelkyní. Bydlíte 100 kilometrů od sebe, když se vidíte jednou týdně, je to až dost.Dohromady se tedy za tu dobu sejdete zhruba dvacetkrát, když to hodně zaokrouhlíme.

No, a po nějakém čase (pořád ještě v rámci těch asi dvaceti setkání) začnete zjišťovat, že se k vám ten dotyčný totálně nehodí. Sice máte něco společných zájmů, což vás ze začátku zaujalo, ale bohužel to nestačí na přebití to, že vaše IQ je o takových 20, 30 bodů vyšší, než jeho (což neznamená, že to jeho je podprůměrné, ale že rozdíl mezi jeho průměrným a vaším nadprůměrným neshledáváte pozitivním jevem); že je ta osoba tvrdohlavá jako mezek a poté co nepochopí polovinu toho, co jste řekli už není zvědava na zbytek a prostě se zasekne v tom, že vás přesvědčuje o své pravdě; že poté, co neskáčete tak, jak on píská propadá hysterickým záchvatům, v jejichž rámci vám dvakrát, třikrát týdně do telefonu sděluje, že se s vámi rozchází – přičemž za deset minut se chová, jako kdyby to nikdy neřekl a totéž očekává od vás; že se permanentně snaží mít vás pod kontrolou a chovat se vůči vám dominantně, přestože víte, že v daném vztahu jste to jednoznačně vy, kdo má navrch a jako zastánce rovnoprávnosti na tohle nejste nikomu zvědaví; že se (klidně na veřejnosti) rozpláče ve chvíli, kdy se k němu "chováte ošklivě" a pravidelně si stěžuje na to, že si ho nevážíte, byť vy nemáte pocit, že by k něčemu takovému jako vážit si ho (vzhledem k dříve jmenovanému) byl nějaký důvod.

Nu což, co nevyhovuje vám a na druhém vám bytostně vadí může někomu jinému připadat zcela v pohodě. Lidé jsou různí, avšak svůj k svému. Tak se s tím dotyčným prostě a jednoduše rozejdete. Poté, co jste se viděli asi dvacetkrát to není nic děsivého ani neobvyklého – naopak, vcelku běžná doba na zjištění toho, že člověk, s kterým si máte o čem povídat vás po vztahové stránce prostě neuspokojí.

Měsíc nebo dva je mezi vámi situace trochu nabroušená, částečně i proto, že vaše první (druhé, třetí...) rande s "novým objevem" proběhlo ještě před rozchodem, částečně prostě jako po běžném rozchodu.

Pak se potkáte v hospodě, oba už naprosto vychladlí a v klidu, něco málo si vyříkáte a pohoda. Následujícího třičtvrtě roku máte celkem pohodový přátelský vztah. Voláte si, píšete, diskutujete, občas se scházíte ve stejné partě přátel, vy mu zavoláte a pozvete ho na akci, na kterou jít nechtěl kvůli jiné pozvané osobě, pak mu poskytnete článek do časopisu, který tvoří, on vám zavolá, jestli byste pro něj nemohli přijet, protože zůstal viset v zastaveném vlaku... Normálka, pohoda. Co nesnesete ve vztahu, u kamarádů vám nijak zvlášť vadit nemusí.

No, jenže pak se ten dotyčný začne na internetu chovat způsobem, který nepovažujete za správný. Podle vás poškozuje vás samotné nebo vaše zájmy. Popravdě – choval se tak už dříve, jenže ne v místech, která navštěvujete taky. Tak o tom mluvíte – na tom samém místě (třeba fórum), kde se tím způsobem projevuje.


Spolu s vámi stejnou skutečnost shledávají i další. Špatné chování se stupňuje, navíc se proplétá s jinými okolnostmi s danou problematikou související. Tak se vy a další dvě osoby rozhodnete, že si na tyto okolnosti a toho člověka budete stěžovat. Jste tři, vaši stížnost podepíše dalších cca 20 lidí, někteří se později přihlásí k její podpoře.

Stížnost je řešena následující půlrok. Špatné chování dané osoby se spíše stupňuje, než aby ustávalo. Je vám přislíbeno řešení (tím, komu jste si stěžovali), ale po krátké době zjišťujete, že "skutek utek". Proti podle vás nevhodnému chování této osoby dále veřejně vystupujete. Sice ostře, avšak v mezích slušnosti. Druhá strana o vás naopak píše, že očekává, kdy začnete lidi popravovat, pochechtává se nad tím, že se "dojčenská voda" jmenuje stejně, jako vy a podobně.

Do toho vás obviňuje z toho, že s ním máte osobní problém. Zvláštní, že jste s ním osobní problém neměli třeba ve chvíli, kdy po vás chtěl ten odvoz...

Každopádně lidé, kteří jsou alespoň na chvíli na jeho straně (kupodivu se už i největší příznivci stačili otočit na druhé straně barikády) v tu danou chvíli tvrdí, že váš názor není názorem na jeho chování, ale vaším nevyřešeným vztahem.


Nezáleží na tom, že kolem vás jsou lidé, kteří váš názor sdílí a není jich málo. V jejich případě může jít o validní argumenty, ale u vás je to nevyřešeným vztahem.

Nevadí, že jmenovaný vztah je takřka dva roky vychladlou mrtvolou a od jeho skončení mezi vámi dvěma byl naopak vztah poměrně přátelský.

Není důležité ani to, že nevyřešený vztah mívá člověk ve chvíli, kdy ho opustí někdo, na kom mu záleží – kdežto vy jste ani jednou nezalitovali toho, že jste se rozešli s ním.

Nezáleží ani na tom, že máte krásný vztah, ve kterém jste šťastní.

Nevím, zda obhájcům této teorie dochází, co vlastně tvrdí. Že pokud jste s někým měli vztah (byť krátký), nejste schopni na jeho chování ani po delší době nahlédnout bez vztahového zatížení. Že vlastně neexistuje možnost, že se daná osoba opravdu chová špatně a vy to, stejně jako další lidé, prostě vidíte.

(situace psaná kurzívou je hypotetická a nemá s uvedeným vztahem nic společného)

Představte si, že váš bývalý někoho zabije. Vy budete jedním z několika svědků. Taky to bude nevyřešeným vztahem, pokud na tuto skutečnost upozorníte policii?

Ano, někteří lidé mají nevyřešené vztahy. Jiní je naopak vyřešené mají. Pokud někdo nazývá jakoukoliv výtku někomu, kdo je shodou okolností bývalým partnerem nevyřešeným vztahem, název pro tuto činnost zní PŘEDSUDEK. Jak často slyším, svět není jen černý a bílý. A pro zjištění pravdy je dobré přemýšlet a ptát se. Sáhnutí po jednoduchém a nabízejícím se řešení bývá velmi často sáhnutím po pozlátku ležícím na ruce nepravdy, nebo – chcete-li – lži.

---

Na vysvětlení toho, proč vůbec a proč právě teď: Poznámky o "osobním problému" s onou osobou a "nevyřešeném vztahu" slýchám a vídám posledního třičtvrtě roku, převážně od lidí, které jsem viděla maximálně pětkrát a nikdy s nimi nemluvila a svém bývalém vztahu. Objevují se stále i přesto, že jsem několikrát uvedla, že nejsou pravdivé. A i moje trpělivost má své meze...

---

...než kohout zakokrhá
...

Uvažuju nahlas


Před dvěma dny koordinátor české Pohanské federace zveřejnil dotaz, zda je novodobý satanismus pohanství. "...já osobně znám lidi z PČCHCS (první československý chrám církve satanovy) a jejich přístup považuji za hodně pohanský", sdělil přímo v otázce.

Pod tímhle příspěvkem se následně vyjádřili (poměrně přední – byť v našich krajích nejde o nic oficiálního) představitelé několika pohanských směrů – wiccy, ADF, Rodné víry, dianické wiccy... (tenhle fakt uvádím spíš pro zajímavost – že názor na tuto problematiku jde napříč pohanskými směry. V mnoha případech jde o postoj celého směru, byť zde mluvíme pouze o vyjádření jednotlivců). Všichni svorně řekli, že ne. Pohanství a satanismus nelze slučovat.

Vzhledem k tomu, že si značná část jmenovaných jde posledního půl roku navzájem po krku, jde evidentně o shodu poměrně významnou.

Několik lidí se dále vyjádřilo v tom smyslu, že by bylo dobré podobná témata veřejně neřešit (zejména z pozice koordinátora PFI), neboť by to mohlo vést k poškození dobrého jména pohanství. Tento požadavek ještě zesílil po prohlášení, že distancovat se od satanistů je nefér a naopak je třeba zlepšit jejich jméno v očích veřejnosti (o což se sám koordinátor poměrně aktivně zasazuje).

Opět zazněly protesty – spojení pohanství se satanismem může pohanům samotným způsobit problémy v rodinách, v kariéře, pohanství jako takovému třeba v médiích. Na to jako odpověď, opět od národního koordinátora, zazněla věta:

Pokud to neustojí, tak by si měl vybrat cestu kterou ustojí. Duchovní cesta není mateřská školka.

Inu, co na to říct? Měli bychom jako pohany akceptovat pouze osoby ochotné pro víru zemřít? Osoby, které neřeší, že jejich rodiče trnou hrůzou při zjištění, že jejich dítě má něco společného se satanisty? Osoby, kterým kromě problémů, které by ve spojení se svou vírou mohli mít (víra je v naší zemi pořád ještě divná, ať už jaká koliv. Neobvyklá tím spíš) ještě naházíme klacky pod nohy ve formě spojení s něčím společensky nepřijímaným (aniž by se tomu dotyční reálně věnovali) a budeme od nich očekávat, že to přejdou s úsměvem na rtech, neboť duchovní cesta není mateřská školka?

V předvečer svého ukřižování pronesl Ježíš k jednomu z apoštolů, Petrovi, větu, jejíž část najdete v názvu tohoto článku. ...než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Tak se i stalo. Petr ze strachu zapřel fakt, že se s Ježíšem zná. Přesto je spolu s Petrem zmiňována i jiná věta: I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí.

Ježíš nechtěl po svém apoštolovi, aby bez mrknutí oka překonal všechny překážky. Jemu svěřilvybudování církve, byť znal jeho pochybnosti (vzpomínáte na chůzi po vodě?) i to, že zapře jejich vztah.

Nám samotným za následování víry v současné době smrt nehrozí. Zato nám hrozí třeba problémy v kariéře, časem by to mohly být i problémy s výchovou dětí – myslí si snad někdo, že pokud učitelka dětí zjistí, že rodiče mají něco společného se satanismem a nahlásí to OSPODu, tak to jeho pracovníci či pracovnice jen tak smetou ze stolu?

(Neo)Pohanství samo o sobě je ve světě, v zemích, kde se již desetiletí bez problémů rozvíjí relativně akceptovaným náboženstvím. Odborníci vědí, že nejsme temným nebezpečným kultem, zjišťuje to i veřejnost. O satanismu toto neplatí.

Jako pohané můžeme mít problémy, problémy spojené s tím, že se věnujeme v ČR neznámému a "divně znějícímu" směru a provozujeme věci, o kterých "všichni vědí", že neexistují.

Jako lidé spojení se satanismem – kterými vůbec nejsme – je ovšem mít budeme. A jak dlouho bude trvat, než tohle spojení začne být považováno za reálné, pokud se bude přední představitel pohanské organizace zasazovat o očištění jména satanismu a veřejně upozorňovat na shodné rysy?

---

11.02.2009

Horolezecká záhada
...

Uvažuju nahlas

Po úvaze o životě básníků ke mě dnes přišla další otázka k zamyšlení.

Dokážu pochopit (byť ne odsouhlasit), že se rektoalpinismu věnují s větší či menší důkladností lidé, kteří sami o sobě nic nedokázali, nic neumí, jsou hloupí nebo třeba neschopní.

Proč to ale dělají lidé, kteří to v podstatě "nemají za potřebí"? Lidé chytří, vzdělaní, poměrně uznávaní... Je v tom nedostatek sebedůvěry a zdravého sebevědomí? Potřeba být oblíbený/á? Tajemné mystérium temného králíka?

A proč takoví lidé probůh lezou do řiti osobám, které jim nesahají ani po paty?

Vážně nevím...

---

Duševní rozpoložení básníkovo
...

Uvažuju nahlas

Nedávno jsem narazila na názor, že nelze hodnotit báseň, když neznáme důvody, které vedly jejího autora k jejímu stvoření, stav, v kterém se tou dobou nacházel, jeho pocity...

A tak nějak mi ta myšlenka přišla zvláštní. Známí básníci se stali známými díky sbírkám, v kterých jsou jen jejich básně, nic víc. Kdo je četl, netušil, co stálo za jejich vznikem. I přesto, někdy možná právě proto, zaujaly natolik, že se staly známými a svého autora proslavily.

Na druhou stranu, když se podíváme do učebnic nebo nahlédneme zpátky do hodin literatury – kolik času je věnováno tvorbě samotné a kolik naopak autorům a jejich životu? Všichni víme, že Verlaine byl homosexuál a alkoholik, ale kdo někdy alespoň otevřel Saturnské básně nebo přečetl byť jen pár řádků jeho tvorby? Proč se učíme o jejich životech, místo abychom četli to, co napsali? Pomůže nám snad znalost jejich života pochopit jejich dílo, pokud se k němu vůbec někdy v životě dostaneme?

Pochopíme Máj lépe, když budeme vědět, že Mácha měl divoké sexuální představy a zemřel na zápal plic? Bude pro nás Poštovní schránka něčím jiným, když vímě, že Wolker měl tuberkulózu a byl komunista? Je život básníka, jeho aktuální nálady a inspirace tím, co potřebujeme znát, abychom rozuměli jejich poezii? I když většina z nás  se přes školní informace o autorech k poezii samotné nikdy nedostane, nebo ne jinde, než ve školní čítance?

---

3.02.2009

Tři, dva, jedna..
start!

Deníček

A je to tady.

Po ne zrovna krátké době příprav spouštíme spolu s několika kolegy nový web zaměřený především na pohanství a ženskou spiritualitu. Nachází se na adrese www.bohyne.net.

Kromě nás dvou, které jsme si tento projekt vymyslely za ním stojí práce několika dalších lidí, kterým patří velké poděkování:

V první řadě je to můj drahý muž, který s nezdolnou trpělivostí (díky infolinko! :-) zapracovával do designu webu stále nové fičury, které jsem si vymyslela. Vzhledem k tomu, že ho po dokonalém odladění neporazilo ani to, co nám tehdy předvedl Internet Explorer, jsem přesvědčena o tom, že je to nadčlověk, který zdolá úplně všechno. Díky :-*

Další velký dík patří bardu Amairgilovi a Společenství Brigity trojného plamene za dodání nemalého množství skvělého a původního obsahu. Děkujeme i Vám.

A opomenout nelze ani další z těch, co nám s realizací nějakým způsobem pomohli. Jmenovitě díky alespoň Katchabě a Johnnymu za cenné informace ohledně autorských práv.

(A jelikož hlavní část práce na webu je hotová, možná se teď zas občas dostanu i k tomu, abych si tu čas od času ublognula. Tak vydržte ;-)

---

18.01.2009

Půl na půl
...

Uvažuju nahlas


Minulý týden jsem byla na večeři v úžasné řecké restauraci, jídlo skvělé, obsluha perfektní, společnost příjemná... A velmi dobré víno. Jelikož jsem však již tradičně dorazila autem, zmíněné víno jsem skutečně jen ochutnala a zbytek večera strávila na vodě.

Když jsme si ji objednávaly, číšník se nás optal, zda nechceme místo třetinkové aquilly raději celou litrovou láhev. Litrová láhev – to zní skvěle, ne? Odpadá časté objednávání při prázdné skleničce a navíc – je to trochu více "eko". (Znáte projekt http://www.vodovoda.cz/? Zkusili jste si někdy k jídlu v restauraci objednat vodu z kohoutku? Balená voda je nejen drahá, ale také neekologická – spousta obalů, které se buď vozí tam a zpátky (u skla), nebo se musí recyklovat (plasty), k tomu spousta škodlivin vypuštěných do vzduchu při jejich přepravě...). Z tohoto hlediska – palec nahoru. Sice je to pořád voda balená, ale přece jen je to menší zlo, než u malých lahviček.

Tak nám tu vodu přinesli. Chutnala skvěle, to bez řečí. Jen ta etiketa s víčkem říkala, že něco není úplně v pořádku. Šlo totiž o řeckou minerálku.

Chápu, že řecká restaurace vedená Řekem chce být tradičně řecká po všech stránkách. I přesto – pozastavil by se někdo nad českou vodou? Rozhodně ne. Ač je nabídka litrové láhve s vodou jednoznačně skvělým počinem, fakt, že tyhle litrové skleněné láhve musely přejet v kamionu polovinu Evropy už tak skvěle nezní...

---

16.01.2009

Potrefená husa...
...a svůj k svému

Uvažuju nahlas

Potrefená husa se ozve vždycky, říká se. Po publikování včerejšího článku jsem zjistila, že je to zcela přesné. Potrefená husa se ozvala, byť ten článek byl o někom jiném :-) No nic...

Taky si myslíte, že názory člověka zcela odráží jeho vlastní problémy? Že když o někom řeknete, že víc mluví, než poslouchá, je to i (či zejména) váš problém? Nebo když řeknete, že je zaujatý, zaslepený, hloupý, líný nebo nesečtělý?

A pokud ano, je vám jasné, že tím zpochybňujete existenci schopnosti objektivního zhodnocení jako takového? Že podle této teorie, kdo píše o škodlivosti drog a narkomanech, je sám závislý, kdo řekne, že druhý moc pije, má problémy s alkoholem, kdo řekne, že děti málo čtou, nikdy nepřečetl ani knihu... Už vám taky dochází, jaká je to kravina? :-)

Tak hezký den...

---

15.01.2009

Denní menu
...šalamounův exkrement

Uvažuju nahlas

Na jednom místě nejen internetové sféry narážím pravidelně na skupinu lidí, u které mám pocit, že kdyby se šalamounovo hovno dalo pořídit v nejbližším supermarketu a pak ohřát v mikrovlnce, dávali by si ho tihlé lidé v bohatých porcích k snídani, obědu i večeři.

Jinak si nedovedu vysvětlit jejich postoj odborníků na cokoliv.

Třeba když uvedete knihu zahraniční autorky, kterou nikdo z nich zcela evidentně nečetl a jediné, co o ní vědí je název, autorčino jméno a váš stručný popis toho, o čem je, je to pro ně zcela dostačující pro to, aby knihu odsoudili coby nesmysl a blábol od začátku do konce. Bez ohledu na to, že odbornou veřejností byla tato kniha přijata velmi dobře, což dokládají mnohé recenze.

Od stejných lidí se následně dozvíte, že osoba, které je ve svém oboru celosvětově uznávanou kapacitou není jako podpora argumentu dostatečnou autoritou, neboť pokud oni vědí, oboru jako takovému se nevěnuje. Sice by stačilo otevřít web téhle osoby a podívat se, co se na něm píše, ale to už nikdo z nich neudělá. Knihy této osoby podle těchto lidí mají úplně jiný obsah, než jaký je doopravdy. No jasně, nečetli je. Ale jedna paní povídala a tak to bude pravda...

A tak by se dalo pokračovat dlouho a dlouho...

Je to banda lidí, kteří sami zatím nedokázali prakticky nic. Na tom není nic zlého, známým se člověk nerodí. Stává se jím většinou až poté, co učiní něco mimořádného. Ani moudrým a uznávaným se nerodí. Opět pro to musí něco udělat. A je naprosto v pořádku, když za vámi není nic zásadního ve chvíli, kdy je vám 20 nebo 30. Avšak pokud někdo v tomto věku trpí představou, že sežral všechnu moudrost světa a nad něho není, už v tom začíná cosi zahnívat.

Když potom z úst těchto lidí slyším vycházet slova jako úcta a pokora, je mi jasné, že jejich význam dodnes nepochopili.

---

14.01.2009

Hlas české veřejnosti
...

Uvažuju nahlas

Dnes ráno jsem si cestou do práce pustila rádio. Obvykle to nedělám, neboť se nechci rozčílit ještě před první ranní kávou, ale dnes jsem udělala výjimku. Trestem za nedodržení této zásady byl hlas páně Paroubka, líčící do mikrofónu něco v tom smyslu, že česká veřejnost očekává, že Topolánek a spol. přizvou Paroubka a jeho partu k jednání o energetické koncepci země.

Pana Paroubka bych tímto ráda požádala, aby si mě (jako část české veřejnosti) laskavě nebral do huby. Osobně očekávám, že se pan Paroubek bude držet od jakéhokoliv jednání co nejdál, protože pak je šance, že se mu nepodaří napáchat větší škody, než je bezpodmínečně nutné.

---

5.01.2009

Jmenovací nešvar
...

Uvažuju nahlas


Většina z nás na internetu v záležitostech privátních používá přezdívku. Někdy je vlastnímu jménu velmi podobná, jindy s ním nemá nic společného. Někdy sami uvádíme, že Knedlík jsem já, Franta Vomáčka, jindy si svou totožnost pečlivě střežíme, někdy o ní řekneme jen dobrým přátelům a jindy ji prostě jen neskrýváme. Někdy se tak nějak ví, že Knedlík si v partě jiných kamarádů říká Mrzout a občas se podepisuje prostě František. Tak či tak, naše články, komentáře, příspěvky do fór a další počiny na síti jsou uvedeny či podepsány touto přezdívkou.

Bývá dobrým zvykem neprozrazovat na internetu choulostivé a osobní informace o jiných lidech. Tohle pravidlo je natolik podstatné, že o něm mluví dokonce i netiketa. Podle mého, vystupuje-li člověk na webu pod přezdívkou a jedná-li se o záležitost čistě soukromou, jméno je jedním (a vlastně prvním) z oněch choulostivých údajů, které není vhodné zveřejnit.

Přesto bývám poslední dobou pravidelnou svědkyní toho, jak někteří právě tohle základní pravidlo slušnosti porušují.

Někteří bezděčně zareagují na Knedlíkův příspěvek slovy: "Mrzoute, tohle se ti fakt povedlo!" Ač jde spíš o dílo nepozornosti než zlého úmyslu, nedělá to dobrotu. Předně – lidé, kteří Knedlíka neznají možná nepochopí, ke komu se to vlastně dotyčný obrací. Žádný Mrzout tam přece nic nenapsal! Knedlíka naopak možná zamrzí, že někdo vytáhl jeho druhou přezdívku někde, kde se s ní chlubit nechtěl, kdo ví...

A pak jsou tu další. Lidé, kteří jinak oslovují záměrně. Povětšinou s vědomím toho, že oslovení (obvykle pravým vlastním jménem) bude mít určitý efekt. Říká se tomu manipulace. Bez ohledu na to, zda jde směrem: "Františku, vždyť já přece chápu, proč jsi to napsal...", pokoušející se zahrát na tenkou strunu důvěrnosti a "intimnosti", nebo naopak ve stylu: "Franto, možná bys neměl strkat čumák do čeho ti nic není", působící lehce výhružným tónem (znám tě, ty hajzle Franto, a stokrát si tu můžeš říkat Knedlík, stejně ti to nepomůže). Jistě, existuje spousta nuancí mezi těmito dvěma příklady. Jedno mají všechny společné, dokonce i s těmi bezděčně upuštěnými osloveními z minulého odstavce.

Jsou neslušné vůči jmenovanému a nevhodné v rámci běžných standardů chování na internetu.

Než příště někoho oslovíte, patříte-li mezi ty, kterých se tento problém týká, podívejte se ještě jednou, jakým jménem se dotyčný podepsal a tohle jméno použijte. Pokud to neděláte, jste bezohlední. Pokud používáte osobní jméno záměrně, jste navíc hulvát.

Tak tedy – buďte milí :-)

---

4.01.2009

Havran blije reloaded...
...stručně



Prý mi bylo vyčteno, že má recenze na jistou "sbírku básní" postrádá odkaz na komentované dílo. Tedy, pro vás, kteří si toužíte má slova ověřit, je na konci původního článku nově uveden odkaz.

---

31.12.2008

Blízká setkání...
...nějakého jiného druhu?

Uvažuju nahlas


Někdo, koho znám, si tak asi před měsícem založil účet na Twitteru. Zjistila jsem to díky tomu, že mi přišel email s oznámením, že si mě tahle osoba přidala mezi přátele (či jak se tomu tam říká), bez ohledu na to, že přáteli nejsme a z toho, že mé poslední a jediné příspěvky byly z doby, kdy jsem si účet založila (cca před rokem) se dalo celkem snadno zjistit, že službu nepoužívám.

Za ten měsíc se několikrát tento člověk na svém twittru stačil svěřit s tím, co si o mě myslí (pozitivní zhodnocení bych tomu rozhodně neříkala), načež včera s velkou slávou světu oznámil, že si ten můj účet, který nepoužívám a který si on uvedl do spřátelených, zablokoval. A že ho to moc potěšilo.

Jsem jediná, komu připadá, že ten člověk má problém?

Možná by mohl pokračovat tím, že si v mailovém klientu nastaví automatické mazaní mailů ode mě (byť mu vůbec nepíšu) a v telefonu zablokuje příchozí hovory z mého čísla (ač mu nevolám). Ale třeba si tím udělá radost... Ideální následující pokračování by bylo, kdyby konečně vytočil číslo nějakého psychiatra.

---

29.12.2008

Hodina mezi psem a vlkem...
...aneb pozdě k ránu

Deníček


V hodinách obdobně pozdních, tak jako je tato, obvykle dlím spíše ve sférách snových, nežli ve vodách internetu. Noc dnešní zdá se býti příznačnou (či přízračnou?) výjimkou. Při posledním nakouknutí na monitor se v mé RSS čtečce zjevilo dílo, o němž jsem poprvé slyšela zhruba před třemi lety. Označíme-li tento počin tak, jak to činí jeho tvůrci, jedná se o sbírku poezie.

Jedna má velmi vzdělaná (i po stránce literární) a sečtělá přítelkyně nedávno na adresu (ne)jednoho z autorů podotkla, že volný verš vymysleli lidé, pro něž nebyl problém vytvořit báseň v jambickém pentametru. Lidé, kteří dokázali vytvořit verš s rýmem nejen na konci řádků, ale i v jejich středu. Lidé, pro které byl rytmus samozřejmou součástí básně. Lidé, kteří onu "myšlenku své poezie" dokázali vtělit do pravidelných slok libozvučných veršů.

Kdyby tušili, že o nemnoho let později jej nenadaní pisálci začnou využívat pro poezii okamžiku ve stylu "svítí slunce ve Stromovce, dobře je mi z toho, na zemi jsem našel kaštan, támhle blije havran",  možná by si to rozmysleli.

Jak již tušíte, zmíněný výtvor jsme si doma s mužem otevřeli a zběžně prolistovali (dá-li se tak nazvat prohlížení stránek pdf dokumentu). Můj drahý muž navrhovat použít tento materiál jako důkaz toho, že vydavatelé tohoto dokumentu ztrácejí nejen soudnost, ale i zbytky zdravého rozumu.

Zrýmovat slova na konci řádků není tím, co dělá báseň básní. "If you can't handle anything except moon and june", říká se v mém oblíbeném fimu Music and Lyrics, "why don't we just let plant girl finish the lyrics?" Zmiňovaná zahradnice to s úplně jiným textem zvládla vcelku dobře. Zde však zůstalo u trávy a krávy, jak praví český překlad filmu. A neměly bychom opomenout ani následnou citaci: "...feelings, nothing more, than feelings." Ani to není záruka básně. Natož dobré básně.

Pokud by byl zmíněný výplod určen k pobavení svých čtenářů, dala by se mu přiznat jistá úspěšnost, byť by nešlo o humor nikterak originální či výrazně zábavný. Každopádně chvílemi se naší ložnicí ozývalo zděšené vytí (naše, nikoliv psí), dovolávání se božstev a téměř hysterický smích.

O jistém autorovi se praví, že svá díla na sklonku života tvořil pod vlivem omamných látek vysoké účinnosti. Některé zdroje pak uvádějí, že se tentýž autor ve stejné době živil pouze studeným krocanem (v tuto chvíli by se hodila poznámka překladatele uváděná v podobných případech úžasným panem Kantůrkem v českých vydáních knih Terryho Prattcheta – z něhož si pro změnu vypůjčují úvodní citát pachatelé zde zmiňovaného skvostu. Nechám však tuto kartu neodkrytou a ponechanou tak k nahlédnutí pouze bystrým znalcům jazyka a osobám zasvěceným). Na některých stránkách oné sbírky, jež díky moderní technologii ke svému vydání alespoň nepotřebovala zlikvidovat strom ke svému vytištění, přesně poznáte, která část vznikla v zasněžených dálkách a kde už došlo na krocana.

Jistě se najdou tací, kteří na obranu pozvednou pomyslné meče a plamennou řečí budou přesvědčovat sebe i ostatní, že je lépe se pokusit, než nevytvořit nic. Že jen kdo nic nestvořil, nikdy nepochybil. A budou mít pravdu. Leč i přes tuto pravdu by jim kterýkoliv vydavatel, kterému by stáli za pár minut času vysvětlil, že hodit na papír všechno, co přistane v šuplíku či mailové schránce je cestou k vytvoření něčeho, v čem se případné vlaštovky opravdového umění ztratí jako kapky v moři.

PS: údajně mi bylo vyčteno (osobně mi to ten dotyčný neřekl, takže prodávám, jak jsem koupila), že jsem u této recenze neuvedla původní zdroj, na který reaguje. Mým motivem bylo nedělat z toho větší ostudu, než je nutné, avšak autoři to asi vidí jinak – i přesto, že veškeré reakce na toto dílo jsou negativní. Pokud tedy o jeho přečtení máte zájem, podívejte se sem. (a pak mi můžete napsat, zda má recenze skutečně postrádá věcnost a upřímnost, jak tvrdí opozice :-)

Velmi přesnou a podrobnou recenzi najdete též tady.

---

18.12.2008

Strategie ředitele školy...
...aneb – komu škodí tatínek?

Uvažuju nahlas


Představte si základní školu někde v zapadlé vísce daleko od města. A v té škole si představte ředitelskou kancelář a jejího obyvatele. Pan ředitel, stejně jako ostatní v jeho škole, vystudoval pedagogickou fakultu. Byl o něco starší, než ostatní učitelé a zejména učitelky (převaha žen v našich školách je známou skutečností), byť jen o rok nebo dva a místo ředitele mu tak nějak spadlo do klína. Možná o něj v tu chvíli nikdo jiný nestál, možná dostal přednost jako služebně nejstarší, kdo ví...

Škola fungovala skvěle. Vzhledem k tomu, že žáci do ní chodili z pár okolních vesnic, všichni se navzájem znali a někteří žáci a jejich rodiče se s učiteli a panem ředitelem přátelili i mimo školu. No prostě vesnice.

Až jednoho krásného dne nastoupil do školy také synek pana ředitele. Dítko jako každé jiné, byť toho z domova již trochu umělo a neučilo se tak úplně o všem od začátku. Sice ho zajímaly spíš počítače a hry, než školní látka, ale jeho paní učitelka si říkala, že i to se bude časem hodit a třeba se od něj něco naučí i ostatní děti. Synek měl vcelku pěkné známky (stejně jako většina třídy) a tatínek na něj byl patřičně hrdý a všem známým říkal, že jeho synek je skvělé a chytré dítko.

Jenže v druhé a třetí třídě se začalo projevovat to, že jeho syn nepatří mezi nejbystřejší děti ve třídě. Původní náskok se vytratil a nové látce klučina dost často neporuzuměl. Navíc odpoledne trávil u počítačových her nebo s klukama z vesnice venku. Neučil se, nečetl. "Náš syn je přeci premiant, chytrý kluk, látku pochopí ve škole, nač ho trápit doma učením", říkával tatínek. Vysvědčení na konci roku tomu však neodpovídalo.

Ten den se z ředitelské kanceláře nesl příšerný řev a spílání. Výkřiky o nekompetentních káčách neschopných dostát svým povinnostem a spravedlivě ohodnotit výkon. Učitelka ředitelova syna se po prázdninách ve škole již neobjevila.

Její nástupkyně však s ředitelovým synem nepořídila lépe a jeho známky se nelepšily. V pololetí ji to stálo půlroční prémie a letní prázdniny stejně jako její předchůdkyně věnovala hledání nového místa.

Žáček se mezitím dostal do třídy jednoho ze stálých učitelů školy. Vzhledem k tomu, že byl starým rodinným známým a navíc věděl naprosto přesně, jak dopadly předchozí dvě učitelky tohoto chlapce, snažil se, aby měl klučina šanci uplatnit svou inteligenci a individualitu, které jeho otec tak často zdůrazňoval. Bohužel poměrně záhy zjistil, že chlapec je na tom se znalostmi spíše podprůměrně, chápe pomalu a doma se neučí. Ovšem sám je přesvědčen o tom, že mu předchozí učitelky křivdily a že je jedním z nejlepších žáků, či spíše úplně nejlepším. Učitel již na této škole učil dlouho a navíc byl přímo z vesnice, ve které škola stála. Jeho rodina tu bydlela od nepaměti a on si nedovedl představit, že by svou práci musel opustit a hledat si místo snad až v dalekém městě. A tak začal chlapci nadržovat a některé chyby odpouštět, čímž se jeho známky na konci roku výrazně zlepšily. Sice ne na úroveň nejlepších žáků ve třídě, ale to učitel vysvětlil tím, že jeho předchozí učitelky si na něj zasedly, díky tomu má synek místy mezery a když to vyjde najevo, musí ho on – učitel, ohodnotit spravedlivě, aby si ostatní děti nemysleli, že má jako syn ředitele protekci. Ale že to se během příštího roku jistě srovná. Pan ředitel spokojeně pokyvoval hlavou a spojenecky si kolegovi postesknul, jak je smutné, že synek napřed musel projít rukama těch dvou slepic.

A tak pan učitel pokračoval ve stejné taktice i příští rok. Známky ředitelova syna se lepšily, nikoliv však jeho znalosti. Čehož si všimly i ostatní děti. Chlapec navíc brzy zjistil, že má dobré známky bez toho, aby pro to musel něco udělat a projde mu úplně všechno. Děti ho kvůli jeho protekci neměly moc rády a tak je ze své pozice nepostižitelného začal šikanovat.

Ve vesnici se tohle všechno celkem rychle rozkřiklo. Pár lidí kvůli tomu zašlo i za panem ředitelem, s tím, že jim to je nesmírně líto a byť si ho moc váží, s chováním jeho syna je třeba něco dělat. Pan ředitel na to opáčil, že jeho dítě je úžasné a nejlepší ve třídě, a že to ostatní děti šikanují jeho, ne on je. A následně několik dětí exemplárně potrestal za to, že o jeho synovi řekly něco ošklivého (obvykle o protekčních dítcích z "dobré" rodiny). Jeho synek toho pochopitelně využil k tomu, aby je mohl ještě více zesměšnit a utiskovat.

Rodiče předškoláčků ve vesnici i okolí mezitím začali uvažovat o tom, zda je dobrý nápad poslat své děti do této školy. Nejbližší škola je sice ve městě, kam se musí dnes a denně dojíždět, ale poměry v té místní jsou neudržitelné. Na pana ředitele a vedení školy došlo na školský úřad několik stížností. Ředitel je označil za neopodstatněné a jejich autory za závistivé sousedy ("víte, jak to chodí na vesnici...") a dvě vyhozené učitelky za nekompetentní nevzdělané hašteřivky, které se chtěly dostat na jeho místo, aniž by na to měly kvalifikaci (byť i on sám už přemýšlel o tom, zda na tom všem není něco pravdy).

Spousta lidí tak najednou řešila problémy vzniklé kvůli jednomu dítěti, které ovšem dál beztrestně šikanovalo spolužáky pod ochranou svého hrdého otce.

Modří už vědí?

---

16.12.2008

Napsal mi můj drahý...
:-)

Deníček

---

Logika?
Nebo nedostatek argumentů?

Uvažuju nahlas

Z Hradu:

Irský poslanec Crowley uvedl, že setkáním s Ganleym v Dublinu Klaus nehorázně urazil irský lid.

Klaus na to odpověděl, že největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o lisabonské smlouvě. Já jsem se v Irsku setkal s někým, kdo zastává většinový názor v zemi, vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní, oponoval Klaus.

"Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe," reagoval Crowley. Irové v referendu odmítli lisabonskou smlouvu, proti níž brojí i Klaus. Irská vláda nyní zkoumá, jak tento krok zvrátit.

(citováno z Novinky.cz)

Z fóra:

Jedna z členek fóra uvedla, že svého času se většina lidí z brněnské části pohanské komunity hlásila k wicce.

Tato věta byla dvěma pány označena za nepravdivou i přes několik odkazů na poměrně relevantní zdroje (už vám někdy někdo řekl, že existují i věci, které nejsou stoprocentně ozdrojované? A přesto jsou doopravdy existující? Zmíněným dvěma pánům evidentně ještě ne)

"A budeš tvrdit Brňákům, že ty to víš lépe než oni. Absurdní:-)", reagoval jeden z oněch dvou pánů (shodou okolností pražák, ale asi svého kolegu viděl dvojitě).

Hú ha...

Autorkou lepší perly tohoto typu už tak zůstává pouze Sarah Palin se svým prohlášením, že žije na Aljašce, z okna vidí na Rusko a proto má zkušenosti se zahraniční politikou.

---

4.12.2008

Včerejší vtipnosti
...

Deníček

Kolem šesté odjždím z práce. Na nejbližší křižovatce bouračka. Zase. Skoro by jeden čekal, že tam dají cedule "Úsek častých dopravních nehod" nebo "průměrný počet bouraček na této křižovatce – jedna týdně". No nic.

Všude kolem tma jako v pytli, naproti mně auta svítící mi do očí, uprostřed křižovatky hasič s baterkou řídící dopravu. Do toho já, přijíždějící z vedlejší, s totálně vykulenýma očima, protože jsem pořádně neviděla ani toho řídícího hasiče, ale hlavně ne to, jestli zleva za hasičským autem může něco přijet nebo ne. Pán od vedle stojícího policejního auta si toho asi všimnul a vydal se směrem ke mně.

 Tak jsem teda chtěla stáhnout okýnko. Chmatám, chmatám (v autě tma) po dveřích, kde že je ta klička. U toho koukám z okýnka a chmatám. Pán už je skoro u mně, já koukám a ochmatávám ty dveře, už s přesvědčením, že je snad radši otevřu. Nakonec jsem tu kličku našla chvilku po tom, co se pán zastavil vedle auta a koukal, co to tam vyvádím (Takhle dopadnete, když si váš drahý koupí nový auto a vy mu s ním budete jezdit!).

Po stažení okýnka se pán ptá, kam jedu. "Na dálnici." Pán koukne na hasiče do křižovatky: "Tak jeďte" ...(se strašlivým kraválem sportovního vejfuku se rozjíždím)..."Hlavně ho nepřejeďte..." (a to jsem se poslední rok nenechala odbarvit)
------------------------------------
Pod tlakem jednoho z komentářů na mém blogu (Blik, blik!) jsem se následně drahého zeptala:
"Kdybys mě vezl do porodnice, jel bys 200 km/h a blikal?"
"Ne"
"To jsem si myslela"
"Jen teď nevím, jestli je to dobře, nebo špatně"
"Dobře...Bych řvala hrůzou celou cestu a ještě bych z toho porodila předčasně v tom autě. A moje dítě by z toho mělo trauma!"
"...hmmm..."
"A tvoje taky!!!"
------------------------------------
Jo, a taky jsem včera zjistila, že můj  drahý je  skutečně dokonalý muž (což vím už poměrně dlouho), který navíc plně rozumí mé hluboké, složité a romantické ženské duši. Dostala jsem úžasný dárek k narozenínám. Dokonalý! Perfektní! Navíc v krásné kombinaci červené a růžové! A ten božský design! Zbožňuji ho (teda drahého, ne ten dárek... I když – ten taky :-) Je prostě božský! A ví, jak uspokojit ženu v každém směru...

(nesahat, koušu!)

---

3.12.2008

Kouzelná cukrárna
...

Deníček

Dnes ráno jsem u příležitosti svého trojitého výročí (devětadvacáté narozeniny, roční výročí práce u svého zaměstnavatele a rok bydlení s drahým v pr... Berouně :-) zabrousila do cukrárny v jisté obci příslušející k okresu Praha-západ pro zákusky. Ač kolem ní jezdím poslední rok skoro každý pracovní den, uvnitř jsem byla poprvé...

...a bylo to jako v pohádce. Cukrárna je totiž úplně pidikrámek, kde je pro zákazníka vyhrazený prostor tak metr na metr. za ním cveře, před ním pokladna a pult s policí, vedle z jedné strany chladící pult s dobrůtkami a z druhé regály.

A všude, všude, všude sladkosti! Bonbóny všech balení, barev a druhů, lízátka, zákusky, čokolády, čokoládové figurky, adventní kalendáře, lahve naplněné alkoholovými bonbóny, čokoládové doutníky a kdo ví, co všechno ještě.

I se svými 170 centimetry (mám totiž princeznovské botky s podpatky) jsem si připadala jako holčička v cukrárně z pohádky. Jo, a za pultem obsluhovala šedivá usměvavá babička. Jen teď nevím, jestli tam ta cukrárna opravdu je a nebo jsem vklouzla do nějaké škvíry mezi naší a pohádkovou dimenzí...

---

11.11.2008

I suppose...
...you are fucking joking!

Deníček

...měla jsem chuť napsat kolegovi z Německa, poté, co mi zaslal cenu za přepravu kontejneru z města kousek od přístavu kamsi do Asie. Drahému kolegovi, který mi tu cenu zvládnul poslat několikrát špatně, neb například jaksi přehlédnul, že zboží, které přepravuji, je nebezpečná chemikálie (jsem se zase pocvičila v chemii v cizím jazyce), byť to tam bylo jasně napsané.

Následně mi poslal cenu, kterou patrně narozdíl od našeho "podívám se, co je nejlevnější a to nabídnu" vybíral stylem "podívám se co je nejdražší a ... "(dokončení je shodné). Nevím, kterým orgánem kolega uvažuje, vezmu-li v potaz, že přístup k těmto cenám máme oba dva (což taky oba víme) a když na to přijde, můžeme si to odsud domluvit úplně stejně, jako oni.

Druhou část ceny, tedy za pozemní část přepravy a nějaké ty poplatky mi zaslal v hodnotě, za kterou bych to celé dovezla z přístavu do Prahy a zase zpátky. Že je německá pracovní síla drahá vím taky, ale co je moc, to je příliš.

Nakonec jsem kolegovi pouze zmíněné argumenty přepsala do mailu a odeslala spolu s upozorněním, že pokud s tím nedokáže něco udělat, kašlu na něj a ne zcela dle firemních procedůr si to zařídím sama. Očekávám, že za cenu, kterou mi nabídl zvládnu tímhle způsobem přepravit ty kontejnery dva... A tuším, že v sousední zemi budu vyhlášena "Držkou hubatou" pro tento týden :-)

---

10.11.2008

Stručně


Uvažuju nahlas

Jsou lidé, kterým nevysvětlíte, že většina života třicátníka a většina života sedmdesátníka není tak docela totéž...

---

7.11.2008

Blik blik!
...

Deníček


Tak si tak ráno drandíme směrem ku Praze. Kousek za Berounem se řadíme do levého pruhu a cestou z kopce předjíždímě avie a nějaké auto s vozíkem v pravém pruhu.

A najednou se za námi objeví auto a nalepí se na nás. Kouknu na tachometr – 130 a kousek. Kopec je dlouhý a prudký, tak se to docela rozjíždí.

Kouknu do zpětného zrcátka a vidím, jak autíčko za mnou hezky bliká předními světly. A za chvilku znova. Asi se za volantem nudí... Pak přidává ještě levý blinkr.
To mě překvapilo. Kam chtěl asi odbočovat, když byly vlevo jen svodidla? Pak ten blinkr zase vypnul a začal blikat předními. Pak je chvilku nechal svítit a zase zablikal.

Přišlo mi trochu zvláštní, že někdo takový řídí auto, neb jsem měla pocit, že malým dětem nacházejícím uspokojení v mačkání čudlíků a hýbání páčkami se u nás řidičák nedává, ale budiž. Chápu, že se mu tahle hra jinak musela moc líbit, mně při takové činnosti v autě blikají modrá a zelená světýlka a v kombinaci s oranžovou kontrolkou mlhovky, kterou teď na silnici využíváme pravidelně je to moc hezká barevná kombinace.

Každopádně jsme sjeli celý kopec, vpravo pořád pomalá auta, já na tachometru 140 (přemýšlela jsem, že mu udělám radost a zablikám mu k tomu ještě červenými světly na zadku svého auta, ale trochu jsem se bála, že je svou hrou zaujat natolik, že by to do mě nabořil), on stále vesele blikající. Dole pod kopcem šňůra pomalých aut skončila, takže jsem mu zablikala pravým oranžovým a odbočila. A ač mi jeho blikání přišlo trochu divné, uvědomila jsem si základní pedagogické zásady, že malé děti potřebují chválit a projevovat uznání, a tak jsem mu okýnkem ukázala, že je jednička. Prý mu to udělalo radost a zamával mi.

Každopádně věřím tomu, že se jednoho krásného dne dočkáme toho, že lepení se na někoho na silnici a vyblikávání z rychlého pruhu bude hodnoceno jako útlak, tak jako v sousedním Německu. Pak se já a můj jednadvacet let starý Fiat Uno dáme do služeb české policie, společně budeme brázdit české dálnice, v levém pruhu předjíždět pomalá auta nejvyšší povolenou rychlostí a přísně trestat všechny prudiče českých silnic!

---

5.11.2008

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...
...je Beroun

Deníček


Tak jako vloni v zimě (na podzim jsme ještě bydleli v krásném, úžasném a báječném Hradci), i letos se už 14 dní probouzíme každé ráno do mlhy.

Koukneme z okna – mlha (ještě loni se drahý ptal, zda je venku tak šedo, a nebo máme tak špinavá okna, že přes ně není skoro vidět...), vyjdeme ven – mlha, jedeme do Prahy – všude cestou mlha.

Jedu do práce – mlha, mlha mlha. Dnes přes ni nebylo vidět ani na dva kroky. Skoro jsem začala uvažovat o tom, zda mi v práci projde omluva – "Nedostavila se do zaměstnání, neboť v husté mlze zbloudila a sídlo firmy nenašla". A následně s hrůzou odbočovala před křizovatku a modlila se, aby mě v ní nesejmulo auto z protisměru, neb světla byla vidět, až když se protijedoucí auto přiblížilo tak na dva metry... Načež mě čekala další chvíle děsu na firemním parkovišti, aby mě a mé malé autíčko v hustém neviditelnu nepřehlídnul kamión.

Teď sedím v kanceláři a venku je – hádejte – mlha! Bude 11 a z okna v druhém patře není vidět, jak je za ním šedo.

Vcelku by mě zajímalo, jak je možné, že v HK se mlha nedrží takřka nikdy (když je v témže roce podruhé, říkáme si, že je letos nějak často), zatímco tady – hanba mluvit...

---

2.11.2008

Kreativní tvorba
Sobotní šperkování...




































Btw – všechny jsou k mání...

---

29.10.2008

Když je někdo starý, neznamená to, že je moudrý.
Může to taky znamenat, že je hloupý už pěkně dlouho.

Uvažuju nahlas

Uvedený citát jest dílem pana Terryho Prattchetta, oblíbeného autora knížek o Zeměploše. Vzpomněla jsem si na něj na konci uplynulého víkendu cestou z velmi pěkného semináře v Německu.

Tak nějak nám sklouzlo téma k diskusi o tom, zda má smysl a hlavně hodnotu ohánět se tím, že se někdo určité činnosti věnuje déle, než někdo jiný. No – podle mě je to ujeté. Pokud studujete vysokou školu již osmým rokem a blížíte se k cíli, neznamená to, že jste lepší než ten, který ji právě po pěti letech dokončuje. Naopak, znamená to, že jste mnohem horší a pouze jste se studiem začali dříve.

Jistě, někdy delší čas věnovaný určité činnosti značí větší pokročilost. Ale někdy taky ne. Ohánět se tedy jen časem, který někdo něčemu věnoval jako důkazem pokročilosti či nadřazenosti je hodně ošemetné.

Závěrem snad ještě jedna citace od jiného anglicky píšícího autora tak trochu jiného žánru:

Je rozdíl mít roční zkušenost, desetiletou zkušenost a nebo roční zkušenost desetkrát.

---

17.10.2008

Volby
...

Uvažuju nahlas

Právě jsem v práci zjistila, že dvě ženy od nás z kanceláře nejdou volit a ani nikdy nebyly. No to je prostě zvěrstvo! Tedy – milí blogeři a milé blogerky, milí čtenáři a milé čtenářky, pokud nechcete, abych o vašem počínání tvrdila to samé, nezapoměňte zabrousit do velební místnosti!

A pokud nevíte, koho volit, přikládám krátký (již jednou publikovaný) návod:

Můj ex a někteří
jeho kamarádi před volbami před několika lety usoudili, že by bylo dobré podpořit ČSSD, neb je v jejich
volebním programu zaujal nákup stíhaček Grippen. Nic víc, nic míň,
jenom kvůli letadýlkům. Prostě se jim to tam líbilo a letadýlka mají
rádi...  (zjednodušeně řečeno).

Má kamarádka na to reagovala tím, že komunisté mají ve znaku
třešně, které má ráda ona, a že by tedy podle této teorie asi měla zvolit
KSČM...

A teď ta slíbená rada:

Po vyslechnutí výše zmíněných informací se má drahá sestra zamyslela, zasnila a následně pravila: "Já mám ráda ptáky..."

Takže zcela politicky vyzývám všechny, co mají rádi/y alespoň
nějakého ptáka (co na tom, jestli vlastního, nebo cizího), aby je v
blížících se volbách podpořili...

Takže tak.

---

18.09.2008

Jak si vydělávají České dráhy
...

Uvažuju nahlas


Jelikož mě v dohledné době čeká cesta do zahraničí, začala jsem dnes shánět jízdenky na cestu tam a zpět. Vzhledem k tomu, že mi příliš nevyhovovaly jízdní řády jednotlivých společností (příliš brzký odjezd nebo příliš pozdní návrat), rozhodla jsem se nevyužít výhod zpáteční jízdenky a kombinovat. Cesta tam autobusem, cesta zpět vlakem. Společnost České dráhy mě přesvědčila o tom, že ta druhá volba byla jednoznačně chybná.

České dráhy nabízejí zakoupení elektronické jízdenky (krom toho, že je levnější, nemusíte pro ni předem na nádraží, což bylo pro mé rozhodnutí zásadní). Tak jsem si pochvalovala, jak úžasnou službu jmenovaná firma nabízí a jízdenku si koupila. Ano, při potvrzení platby jsem zaškrtla políčko, že jsem četla cca stránkové podmínky, které se k nákupu pojí. Ne, nečetla jsem je (stejně, jako většina populace). Další chyba.

Poté, co jízdenka dorazila do mé mailové schránky jsem zjistila, že jsem právě vydala sedm stovek za neplatný doklad – jízdenka je totiž platná pouze v případě, že si koupíte i jízdenku z ČR do zahraničí a reálně na ni přicestujete (musí být označena průvodčím). Ač mi časy odjezdů ČD absolutně nevyhovovaly, byla jsem ochotná to skousnout, stornovat jízdenku na autobus (bez problému lze se stornopoplatkem 20%) a dokoupit si jízdenku vlakem. Opět chyba.

Pokud bych nechtěla jet do místa určení ten samý den, otočit se na nádraží a nasednout do vlaku na cestu zpět, mám smůlu – jízdenky na předcházející dny již v e-shopu nejsou dostupné. Jízdenka, kterou jsem zakoupila byla tedy nepoužitelná už ve chvíli, kdy jsem ji platila.

Pokusila jsem se tedy o vrácení jízdenky, což obecně podle FAQ e-shopu lze následovně:

Jak vrátit jízdenku s nesprávnými údaji nebo nevyužitou jízdenku?

Právo z přepravní smlouvy (vrácení jízdenky) je možné uplatnit
nejpozději před odjezdem vlaku z nástupní stanice cestujícího (tento
údaj je uveden na jízdence). Lze tak učinit elektronicky na adrese eshopbox@cd.cz,
případně formou písemné žádosti, zaslané na adresu Odboru osobní
dopravy a přepravy ČD, a.s., Nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha 1,
nebo v libovolné osobní pokladně v železniční stanici formou Reklamační
přihlášky. V písemné žádosti (Reklamační přihlášce) se uvede číslo
elektronického dokladu, jehož kopie musí být rovněž přiložena. Případné
návratky budou cestujícímu vyplaceny výhradně bezhotovostním převodem
na účet vázaný k platební kartě, kterou byla provedena úhrada
elektronického dokladu. Pokud byl doklad uhrazen prostřednictvím služby
PaySec, bude uznaný návratek převeden na konto PaySec, z nějž byl nákup
uhrazen.

Fakt, že mezinárodních jízdenek se tahle skutečnost netýká již uveden není. Stejně tak není k nalezení na jízdence samotné. Nepříjemné informace České dráhy evidentně raději neuvádějí.

Výsledkem dnešní transakce je tedy výdělek 700 korun pro české dráhy za službu, kterou nemám šanci využít. Pro mě osobně poučení, že podmínky nákupu bych propříště asi měla dost podrobně prostudovat a hlavně to druhé, že se mám Českým drahám příště vyhnout hodně širokým obloukem, neboť je to společnost značně neseriózní.

---

15.09.2008

Porozumění psanému textu
...

Uvažuju nahlas


Poslední dobou se v různých článcích o přijímačkách na střední a vysoké školy objevují různé testy, ve kterých má testovaný prokázat, jak rozumí psanému textu a zda z něj dokáže vybrat to důležité, případně správnou odpověď na položenou otázku.

Říká se, že děti méně čtou a proto se snížená schopnost porozumění zdá logickým důsledkem. Události posledních dní mně však přesvědčují o tom, že schopnost porozumění není ani zdaleka pouze problémem nejmladší generace.

Několikrát denně zjišťuji, že si lidé po přečtení třístránkového dokumentu spojí dohromady věci, které v textu vůbec spojeny nejsou, vykládají napsaný text úplně jinak, než jak je postaven, případně z něj vybírají jednotlivé věty, které absolutně nespojují s kontextem.

V určitých případech jde jednoznačně o manipulativní interpretaci – z půlstránkového příspěvku je vybrána jedna věta, tato je interpretována jinak a následně dementována. Jinde jde však zcela evidentně o absolutní neporozumění textu.

V takové situaci jsou vám i inteligentní a slušně argumentující lidé schopni vyvrátit něco, co jste nikdy netvrdili. Jak se v tu chvíli chovají hulváti si jistě domyslíte sami...

Tohle zjištění mě zarazilo a překvapilo, zejména proto, že se jedná o osoby dospělé, v několika málo případech i vysokoškolsky vzdělané.

Zkoušky tohoto typu jsou tedy jiste na místě, stejně tak zaměření se na tuto problematiku již na základních školách.

---

11.09.2008

Ultra silný dataprojektor?
...

Uvažuju nahlas


Dnes jsem se v jedné nejmenované internetové diskusi dozvěděla, že fakt, že jsem spoluatorkou stížnosti na jistou nejmenovanou organizaci značí, že si do členů organizace a jejich přátel projektuji šikanu spolužáků a rodičů z dětství. K tomu se pojí silný pocit odmítnutí, takže dělám i věci, kvůli kterým ztratím spoustu přátel. Každopádně tímto svůj problém nevyřeším, takže toho musím nechat a pomoct si sama.

Autorka této úžasné analýzy zmiňovanou stížnost nečetla. Nemá tedy nejmenší ponětí o tom, čeho se daná stížnost týká. Stejně tak evidentně nemá nejmenší ponětí o tom, že nemám žádnou osobní zkušenost s šikanou. Ve škole jsem byla oblíbená, měla jsem přátele. Ve třídách pro nadané žáky se šikana obecně moc nenosí. Moje rodina mne něčím takovým též nezahrnovala. O autorce onoho prohlášení totéž rozhodně sdělit nelze.

Krom toho – pokud má člověk něco ztratit, musí to napřed mít. Jaké přátele můžete ztratit tam, kde žádné nemáte? Známé? Ano. Dobré známé? Možná by se jich pár našlo. Přátelé? To je něco jiného.

Lidem žijícím v normálním světě připadá první odstavec jako výplod chorého mozku kombinovaného s automatickou odpovědí špatně naprogramovaného počítače a lysohlávkami.

Lidem tam, kde je to napsané, to připadá logické a jasné.

Tedy, až si po koupi bot, které se po měsíci nošení rozlepí a neuznané reklamaci budete chystat stížnost výrobci, myslete při tom na spolužáky, co vás šikanovali a vyřešte si to bez toho, abyste tu stížnost vůbec psali.

---