Už kdysi dávno jsem došla ke zjištění, že chcete-li se dozvědět něco bližšího a hlubšího o jiném člověku, jednou z nejjednodušších možností je vzít ho na vodu. Takže ač své přátele a partnery beru do "své" lodi primárně proto, že s nimi chci strávit prima víkend v dobré společnosti (a jezdit v lodi jen se psem je o nervy :-), je to vlastně tak trochu "test". Až dosud tímto "testem" nikdo neprošel zrovna dobře.
Tenhle víkend jsme vyrazili na vodu s "T" (kdo je "T"? Chytrému napověz...:-). Jo, a taky se psem...
Vezmu to ve zkratce. Krátce po vyjetí jsem do napálila s lodí do břehu poté, co mě kouslo hovado a já přestala řídit loď. První zvrhnutí. Následně jsme v dokonalé koordinaci se psem zvrhli loď podruhé (pes vystoupil, zatímco já jsem nastupovala). Od této chvíle se pes definitivně rozhodl udělat Orlici pěšky, takže běžel a plavat před a za lodí s tím, že na nejbližší mělčině si chtěl nastoupit zpátky do lodi/vystoupit z lodi (pětatřicetikilové zvíře vevnitř neudržíte, pokud nechce). Občas pro zpestření nastoupil na hloubce, což vypadalo tak, že se chytil bortu předníma tlapama a nechal se zvednout (a pak se v lodi důkladně oklepat), čímž loď opět málem zvrhnul, stejně jako při vystupování v proudech a peřejích. Jako perličku navíc zařadil číslo: zastavíte mi na břehu, já nastoupím, odrazíme, já vystoupím a než odjedete, tak mě do té lodi vlákáte znovu. Takže jsme řeku křižovali od břehu k břehu jako opilci.
Už zhruba v půlce jsem si říkala, že tentokrát mi ten "test" poněkud nevyšel. Protože jestli jím tentokrát někdo neprojde, budu to já...
K tomu mi odpoledne poněkud došly síly a požádala jsem svého skvělého háčka o výměnu míst, k čemuž se postavil zcela mužně a skvěle mu to šlo.
Mezi večerním vytažením lodí na břeh a postavením stanu jsem navíc zjistila, že jsem byla odhalena! (Ty si takhle testuješ všechny chlapy, viď?). Čili že "T" je nejen nekonečně trpělivý a úžasný, ale ještě navíc nejen inteligentní (což vím), ale inteligentní nebezpečně!!!
Popravdě řečeno jsem trochu čekala, že po psím vyvádění a mém lodním překlápění nás možná večer pošle do háje zeleného oba. Místo toho mi přinesl kofolu a ulovil možná poslední grilovanou makrelu.
A to pořád není všechno. Ráno si šlo mužské obyvatelstvo našeho stanu udělat ranní zdavotní procházku. První se z ní vrátil pes a nohama, které předtím proběhly mokrou trávou a pískem, skočil přímo do jeho otevřeného spacáku. Absolutní většina lidí by v tuto chvíli seřvala v lepším případě psa, v horším případě mě. "T" oklepnul písek, zalezl dovnitř a koukajícímu psovi řekl: "No, tak se pojď přitulit..."
Druhý den na vodě byla psova činnost ještě brutálnější a my oba toho měli tak akorát plný brejle. K tomu nás Fík opět zvrhnul a vystupoval a nastupoval cca po dvaceti metrech. To už jsem na něj hlasitě řvala a nebýt toho, že ho bezmezně miluju, asi bych ho přerazila vejpůl. I přesto se ještě v závěru plavby dočkal oslovení: "Tak pojď do lodi, broučku." (ode mě to nebylo...)
Co dodat? Možná, že cokoliv člověk dělá, jednou se mu vrátí. Aneb kterak si na vodě otestovat Christine :-) A že na dovolenou jedině s Andělem :-)
Zhruba před měsícem mi můj tehdy ještě drahý řekl, že by se mnou rád jel na plánovanou dovolenou. Koupili jsme si letenky a začali plánovat.
Do toho se náš již značně narušený vztah začal definitivně sypat a z jeho strany přišly první výhrůžky, že se mnou nikam nepojede. Napřed jen pokud se rozejdeme, pak ještě pokud se k němu nezačnu chovat slušně a uctivě, a tak dále a tak dále.
Minulé pondělí mi definitivně ruply nervy a rozešli jsme se. Leč s dohodou, že společnou dovolenou spolu absolvujeme.
Ještě dnes dopoledne jsme domlouvali detaily. V poledne z ničeho nic přišla zpráva, že nikam jet nechce. A že asi nepojede. A nebo jen v případě, že se k němu budu chovat slušně a s ÚCTOU. Ale že mi neřekne, jestli jo nebo ne. Prostě se rozhodne podle toho, jak já se budu chovat. A klidně mi to odřekne 5 minut před odletem (stručný výběr ze čtyř hovorů a konverzace po icq. Velmi stručný). Definitivní odpověď na otázku "jedeš nebo ne?" v nedohlednu.
A teď – mám riskovat možnost, že to skutečně odřekne 5 minut před odbavením na letišti a nebo se na něj prostě vysrat a začít fofrem hledat někoho, kdo má mezi 22. a 29. srpnem čas?
Ráno mě čekaly ve schránce 3 emaily. Jeden očekávaný, jeden tak trochu a jeden nepřekvapující.
Jak se postupně stahovaly do počítače a místo počtu stahovaných se začala objevovat jména odesílatelů, zajímavě se proměňovaly moje pocity.
Začínala jsem s očekáváním "no to jsem zvědavá, co v tom mailu teda bude" :-/ Stáhnul se první... "Jéééé..." :-) :-) :-) Otevírám, čtu, :-), mám radost a je mi fajn... Stáhly se další dva... 1. – tak co to bude tentokrát... 2. – tak co bude asi uvnitř :-/ Čtu další mail, nálada neutrální, nic zajímavého... Otevírám poslední mail...:-/ A taky že jo. :-/
Zajímavá ukázka toho, jaký přístup od některých lidí "očekávám" a nakolik se naplňuje :-)
D: Ale vy jste měla přijít po měsíčkách, proč jste nepřišla?
CH: Protože jsem je nedostala....
D: Takže si myslíte, že jste těhotná?
CH: Ehm...nemyslím...
D: Dělala jste si test...
CH: Nedělala.
D: Aha.... A dítě byste si nechala?
CH: No, to asi jo...
D: Tak uděláme ultrazvuk.
Načež ten přístroj nažhavila a zazvonil telefon, jehož obsah jí sestra po celou dobu vyšetření tlumočila...takže na (pochopitelně negativní) výsledek jsem si musela ještě dobrou chvíli počkat...
Poslední dobou píšu uzavřeněji než dřív. Spoustu toho, co bych si dříve ráda poznamenala, teď nepíšu vůbec, jen naznačuji a nebo píšu v takových jinotajích a podobenstvích, že většina ani nepozná, že v tom nějaký jinotaj je a nemyslím tím to, co píšu...
Je to tím, že mě najednou čte spousta lidí, co mě znají. A ještě víc tím, že někteří mají potřebu to hodnotit. A když mi pak člověk, o kterém píšu řekne, že jsem podle něj tohle psát neměla a že si to myslí i ten a ten, protože... No nic...
Nějak jsem došla k názoru, že se tím přestanu trápit a taky se na to přestanu ohlížet. Ne hned, ale brzo... Nejspíš :-) Už jsem trochu začala tím, že jsem některé věci přestala vysvětlovat – čteš-li můj deník, budiž, ale pak se musíš spokojit s tím, co jsem si do něj poznamenala a co jsem chtěla sdělit a nemáš právo dalších dotazů a odpovědí... A je mi z toho líp.
A taky si v souvislosti s něčím, co jsem četla, vzpomínám na něco, co jsem měla štěstí slyšet a myslím na to poslední cca měsíc poměrně často, protože mě ta myšlenka zaujala hodně do hloubky. A navíc jsem díky ní přišla na důležitost toho, co říká. Že to prostě musí "zasvištět"... Děkuju, potřebovala jsem to vědět a hodně mi to dalo. Nebo možná vrátilo.
Jsem zpátky a je mi fajn. Bylo víc než skvělé strávit necelé dva týdny někde, kde je důležité, jestli umíte rozdělat oheň v kamnech, co netáhnou a nakrmit 30 lidí a ne to, jak moc rozumíte podvojnému účetnictví a podobným nesmyslům...
Jsem utahaná jako kůň, ale přitom skvěle odpočatá...a tak.
Možná časem připíšu něco víc, třeba jak jsem poprvé v životě vařila halušky (skvělé, skvělé, skvělé – co nejdřív si domů pořídím nočkovač), jaká byla svatba mých dobrých přátel a nebo možná něco jiného, kdo ví...
Protože teď zrovna je mi příjemně líně, náladu mi dokreslují "steinovky" a přemýšlím, jestli když se člověku dostane láhve patrně skvělého vína, je lepší ho načnout hned a pak pomalu vychutnat zbytek láhve a nebo počkat a nějakou dobu se na něj jen těšit...
