25.09.2007
Seriálová dobrodružství...
...a krize mladšího středního věku
Uvažuju nahlas
Když jsem začátkem září lehla do postele spolu se zákeřným bacilem, můj milý mi spravil náladu kulatou krabičkou s deseti dvd – na každém jedna sezóna seriálu Přátelé. Ten seriál miluju, takže skvělý dáreček (od ještě skvělejšího...no nic:-). Takže postupně koukám a koukám na jeden díl po druhém. Jenže – ouha! Když to člověk vidí jednou za týden, je to skvělá, vtipná a zábavná podívaná. Ale když se díváte na jeden díl po druhém, k téhle skvělé, vtipné a zábavné podívané se přidává ještě zjištění, že je to vlastně taky brutálně depresivní. Protože vším tím vtipkováním se obvykle řeší to, že všem táhne na třicet (ano, záleží na sezóně, kolem takové sedmé už dotáhlo. btw – kolik že mi to je?) a vlastně (skoro) nikdo z hlavních hrdinů nemá toho "pravého" partnera nebo ještě lépe manžela (ještě že nepatřím k těm, co si už ve třinácti vysnily samy sebe jako nevěsty na vlastní svatbě – je to jen seriálová záležitost, nebo to fakt někdo dělá?), ani vlastní dítko a tak vůbec. No prostě krize. Být aktuálně nezadaná a mít narozeniny dřív, než za 2 měsíce (bože, už?), asi budu v depresi. No, a do toho si prolistuju nové číslo Cosmopolitanu, a o čem je? Tak namátkou: recenze na film Zbouchnutá, Otázky, které si položte, než se :sestěhujete, zasnoubíte, vezmete, Když jste těhotná a v práci, Budete dobrá máma?, Jak mě požádal o ruku. Nebýt toho, že permanentně někomu vyvracím jeho přesvědčení, že jsem těhotná (naposledy to byl můj plicař. Po nahlédnutí do zprávy z letošního února, v které se píše "pro plánované těhotenství poučena" (řekla jsem, že ho plánuju v příštích pěti letech, z čehož jasně vyplývá, že mi už tehdy bylo jasný, že ten, s kým jsem tehdy byla fakt nebude "TP", takže nechápu...no nic, to už jsem úplně jinde :-) se mě optal, jestli už jsem odrodila. Asi ho na medicíně neučili počítat. Každopádně po mém "ne" suše zkonstatoval: "Takže jste ještě gravidní"), asi začnu přemýšlet, jestli se mi někdo něco snaží naznačit a nebo mám biologicko-tikací halucinace. Každopádně – těhotná nejsem, prášky na lepší orgasmus stále beru a ta krize mě naštěstí moc nebere. Ale je to celý nějaký divný :-)
12.09.2007
Tak napůl...
...
Deníček
Nejenže mám prášky pro lepší orgasmus, ale taky antibiotika proti celulititě. Zajímavé je, že ani na jedno z toho jsem si u doktora nestěžovala...
Na druhou stranu místo víkendu, na který jsem se hodně, hodně, HODNĚ těšila, budu ležet doma v posteli a cpát se těma pilulema.
Mimochodem, na ty na orgasmus jsem asi ráno zapomněla. Ale nevím to jistě, protože narozdíl od antikoncepce na nich nejsou vyznačený dny v týdnu.
Nasraná, nemocná, nespokojená
...
Deníček
...aneb několik pocitů posledních dnů.
Za to první mohou – lidi. Jak jinak. Za to druhé nejspíš nějaký ten bacil a za to třetí knížka Prsatý muž a zloděj příběhu. Nelíbila se mi, což se stává. Ale nějak mě napadlo, že na té knížce, a taky všude, kde na ni visí reklama, se píše něco jako "nejúspěšnější český bestseller začínajícího autora" či co, ale nikdy jsem pochvalné řeči neslyšela od někoho, kdo by ji četl... No nic.
Aby tu bylo taky něco veselejšího, tak jsem se minulý týden dočetla v Cosmopolitanu, že ty pilule, co mi předepsali v ordinaci v růžové zahradě usnadňují dosažení orgasmu. To zní skvěle, ne? :-)
4.09.2007
Pozdě...
...ale přece
Před značnou dobou mi Lucienne předala kolík od štafety
„Tvář za blogem“. Ač jsem to zaregistrovala a bylo mi to připomenuto, nějak
jsem se k tomu nemohla dostat. Tak trochu se mi do toho nechtělo, trochu
se to zrovna nehodilo a tak. Ale všechno má svůj čas...
Moje fotka už se kdysi tady na blogu objevila (u pamětníků
je tento počin znám pod krycím názvem „kterak strhnout počítadlo“ :-), ale pro
tentokrát bych možná mohla zvolit nějakou oblečenou. Třeba tuhle.
Stálejší čtenáři už asi vědí, že se věkem blížím
k osmadvacítce a jsem z Hradce (to je tam, kde teď mají bloggeři
zajímavej ten reálnej život). Nedílnou součástí mé domácnosti je posledních pět
let zlatý retrívr jménem Maxipes Fík, slyšící na jméno Max, Fík, Fiškus, Fíkus,
Fufík, Příšera, Kobliha a Darebák. A pak ještě několik dalších.
K blogování jsem se dostala tak trochu oklikou. Hrála
jsem tehdy Dunu (za úžasný národ Ekaz) a po trochu delší pauze v hraní
jsem se snažila najít web našeho národa. A po zadání hesla „Duna“ mi vyhledávač
na jednom z předních míst vyplivnul blog poměrně proslulého Tasselhofa.
Kdybych už tenkrát znala Muris, věděla bych, že je to znamení a že mě ten
zajímavej reálnej život prostě nemine. Takhle jsem se vlastně postupně jen
dostala k myšlence založení vlastního blogísku a její realizaci. Ač jsem
zpočátku tipovala, že mi tato záliba (jako mnoho jiných) příliš dlouho
nevydrží, píšu si deník už víc než dva roky a pořád mě to baví. Tak, a teď komu předat kolík... Co třeba dvěma výše zmíněným?
Depka ustoupila...
...postupuje choroba
Deníček
Ranní depku zpětně připisuji na vrub nedostatku kyslíku. Od návratu z dovolené mě sužují večerní, noční a ranní záchvaty kašle spojené s "lehčím" přidušením. Pořád jsem si říkala, že to přejde, přejde, přejde, ale poté, co jsem se dnes celkem nehezky dusila dopoledne v práci a pak jsem málem nevylezla do schodů to vzdávám. Pokud to do rána nepřejde, vyrážím k doktorce. To zas bude :-/
Vanilková vůně, chuť čokolády...
...a menší ranní depka
Deníček
Aneb rychlá sumarizace posledních dvou dní.
Ale jinak dobrý. Asi. Až na to, že mi pes v noci sežral půl plechu quiche, čímž se zapsal na seznam "Co mě dneska všechno sere...", na který už postupně připisuji další položky...
No nic. Ono to snad zase přejde.
|
