11.11.2008
I suppose...
...you are fucking joking!
Deníček
...měla jsem chuť napsat kolegovi z Německa, poté, co mi zaslal cenu za přepravu kontejneru z města kousek od přístavu kamsi do Asie. Drahému kolegovi, který mi tu cenu zvládnul poslat několikrát špatně, neb například jaksi přehlédnul, že zboží, které přepravuji, je nebezpečná chemikálie (jsem se zase pocvičila v chemii v cizím jazyce), byť to tam bylo jasně napsané.
Následně mi poslal cenu, kterou patrně narozdíl od našeho "podívám se, co je nejlevnější a to nabídnu" vybíral stylem "podívám se co je nejdražší a ... "(dokončení je shodné). Nevím, kterým orgánem kolega uvažuje, vezmu-li v potaz, že přístup k těmto cenám máme oba dva (což taky oba víme) a když na to přijde, můžeme si to odsud domluvit úplně stejně, jako oni.
Druhou část ceny, tedy za pozemní část přepravy a nějaké ty poplatky mi zaslal v hodnotě, za kterou bych to celé dovezla z přístavu do Prahy a zase zpátky. Že je německá pracovní síla drahá vím taky, ale co je moc, to je příliš.
Nakonec jsem kolegovi pouze zmíněné argumenty přepsala do mailu a odeslala spolu s upozorněním, že pokud s tím nedokáže něco udělat, kašlu na něj a ne zcela dle firemních procedůr si to zařídím sama. Očekávám, že za cenu, kterou mi nabídl zvládnu tímhle způsobem přepravit ty kontejnery dva... A tuším, že v sousední zemi budu vyhlášena "Držkou hubatou" pro tento týden :-)
10.11.2008
Stručně
Uvažuju nahlas
Jsou lidé, kterým nevysvětlíte, že většina života třicátníka a většina života sedmdesátníka není tak docela totéž...
7.11.2008
Blik blik!
...
Deníček
Tak si tak ráno drandíme směrem ku Praze. Kousek za Berounem se řadíme do levého pruhu a cestou z kopce předjíždímě avie a nějaké auto s vozíkem v pravém pruhu.
A najednou se za námi objeví auto a nalepí se na nás. Kouknu na tachometr – 130 a kousek. Kopec je dlouhý a prudký, tak se to docela rozjíždí.
Kouknu do zpětného zrcátka a vidím, jak autíčko za mnou hezky bliká předními světly. A za chvilku znova. Asi se za volantem nudí... Pak přidává ještě levý blinkr.
To mě překvapilo. Kam chtěl asi odbočovat, když byly vlevo jen svodidla? Pak ten blinkr zase vypnul a začal blikat předními. Pak je chvilku nechal svítit a zase zablikal.
Přišlo mi trochu zvláštní, že někdo takový řídí auto, neb jsem měla pocit, že malým dětem nacházejícím uspokojení v mačkání čudlíků a hýbání páčkami se u nás řidičák nedává, ale budiž. Chápu, že se mu tahle hra jinak musela moc líbit, mně při takové činnosti v autě blikají modrá a zelená světýlka a v kombinaci s oranžovou kontrolkou mlhovky, kterou teď na silnici využíváme pravidelně je to moc hezká barevná kombinace.
Každopádně jsme sjeli celý kopec, vpravo pořád pomalá auta, já na tachometru 140 (přemýšlela jsem, že mu udělám radost a zablikám mu k tomu ještě červenými světly na zadku svého auta, ale trochu jsem se bála, že je svou hrou zaujat natolik, že by to do mě nabořil), on stále vesele blikající. Dole pod kopcem šňůra pomalých aut skončila, takže jsem mu zablikala pravým oranžovým a odbočila. A ač mi jeho blikání přišlo trochu divné, uvědomila jsem si základní pedagogické zásady, že malé děti potřebují chválit a projevovat uznání, a tak jsem mu okýnkem ukázala, že je jednička. Prý mu to udělalo radost a zamával mi.
Každopádně věřím tomu, že se jednoho krásného dne dočkáme toho, že lepení se na někoho na silnici a vyblikávání z rychlého pruhu bude hodnoceno jako útlak, tak jako v sousedním Německu. Pak se já a můj jednadvacet let starý Fiat Uno dáme do služeb české policie, společně budeme brázdit české dálnice, v levém pruhu předjíždět pomalá auta nejvyšší povolenou rychlostí a přísně trestat všechny prudiče českých silnic!
5.11.2008
Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...
...je Beroun
Deníček
Tak jako vloni v zimě (na podzim jsme ještě bydleli v krásném, úžasném a báječném Hradci), i letos se už 14 dní probouzíme každé ráno do mlhy.
Koukneme z okna – mlha (ještě loni se drahý ptal, zda je venku tak šedo, a nebo máme tak špinavá okna, že přes ně není skoro vidět...), vyjdeme ven – mlha, jedeme do Prahy – všude cestou mlha.
Jedu do práce – mlha, mlha mlha. Dnes přes ni nebylo vidět ani na dva kroky. Skoro jsem začala uvažovat o tom, zda mi v práci projde omluva – "Nedostavila se do zaměstnání, neboť v husté mlze zbloudila a sídlo firmy nenašla". A následně s hrůzou odbočovala před křizovatku a modlila se, aby mě v ní nesejmulo auto z protisměru, neb světla byla vidět, až když se protijedoucí auto přiblížilo tak na dva metry... Načež mě čekala další chvíle děsu na firemním parkovišti, aby mě a mé malé autíčko v hustém neviditelnu nepřehlídnul kamión.
Teď sedím v kanceláři a venku je – hádejte – mlha! Bude 11 a z okna v druhém patře není vidět, jak je za ním šedo.
Vcelku by mě zajímalo, jak je možné, že v HK se mlha nedrží takřka nikdy (když je v témže roce podruhé, říkáme si, že je letos nějak často), zatímco tady – hanba mluvit...
