Říká se, že pokud vás lidé napodobují a kopírují vaše nápady, je to známka toho, že co děláte, děláte dobře. Tak aspoň něco.
Na druhou stranu si myslím, že když už chce česká Pohanská federace (dále jen PFI) ukrást polovinu toho, co vymyslím, mohla by se alespoň zdržet úvodních komentářů na mou adresu o tom, jaká je to blbost... Při čtení jejich posledního věstníku jsem si totiž připadala jako postava jistého amerického seriálu sledující samostatnou módní přehlídku své bývalé kolegyně a komentující jednotlivé modely slovy: "moje...moje...moje..."
PFI pořádá první otevřený Samhainový rituál!
Je to rok a půl, co jsem přišla s novátorskou myšlenkou rituálu totálně otevřeného každému, kdo se přihlásí. V poměrně drsné internetové debatě jsem byla poučena tehdejším koordinátorem PFI o tom, že veřejné rituály jsou úplně naprd a tím současným zase o "skutečnosti", že otevřený rituál je rituálem pro lidi a ne pro bohy. A že když chceme dobrý rituál, zveme na něj jen ty, kdo jsou přínosem. (to je jen velmý slabý odvar všech "protiargumentů")
Nejsem z těch, kdo vzdávají nevyzkoušené, takže jsem to i přesto zkusila. Dlužno říct, že úspěšně. Od té doby s pár dalšími lidmi děláme otevřené rituály pravidelně – a zase úspěšně. Že to není tak úplně naprd už asi zjistila i PFI...
PFI dělá tématické pubmooty!
Zhruba před rokem jsem byla jednou z těch, kdo kritizovali fakt, že pravidelná měsíční setkání v hospodě jsou pouze chlastací záležitostí bez jakékoliv přidané hodnoty. Moje návrhy na téma: bylo by dobré, kdyby si třeba na každý moot někdo připravil krátké povídání nebo tak něco (a další, nejen mé, o tom, že by třeba nebylo od věci na začátku seznámit příchozí), byly smeteny s tím, že by to třeba nemuselo být dostatečně kvalitní a navíc o to nikdo nestojí, protože tam všichni chtějí jen poplkat a chlastat.
Najednou ale máme mooty tématické a zrovna o víkendu mi jedna slečna vyprávěla, jak to bylo bezva, když se všichni na začátku představili a pak se postupně vyjadřovali k tématu...
PFI pořádá sbírku na Isaaca Bonewitse!
PFI nedávno požádala o energetickou podporu jednoho významného amerického pohana. Vzhledem k tomu, že kromě zdravotních problémů je jeho největším trablem výrazný nedostatek finančních prostředků a zahraniční pohané vyzývají k finančnímu přispění na náklady léčení, s týmem Bohyně jsme vymysleli i žádost o pomoc finanční a já ji za všechny přidala k původní prosbě.
Asi jsem to celé však nepodala dost jasně, neboť PFI, která o mě neřekne slova dobrého, věty jako: "máme ještě jeden návrh", "Navrhujeme složit se", "Vzhledem k poměrně vysokým poplatkům českých bank za převod do
zahraničí bychom následně zaslali vybranou částku ...
přes PayPal, poplatky za převod uhradíme sami zvlášť, nikoliv z
vybraných peněz" evidentně pochopila tak, že MY znamená PFI, a tedy ve všech jimi publikovaných článcích na toto téma člověk zjistí, že PFI sbírku pořádá, vytvoří stránku se jmény dárců a obnosy (taky můj nápad, zajišťující průhlednost toho, že se na tom nikdo nechce obohatit) a následně vybranou částku zašle. Kupodivu jim zbylo dost slušnosti na to, aby aspoň uvedli, kdo s tou sbírkou přišel.
PFI pořádá kurz Praktické základy pohanství a magie!
Je to zhruba půl roku, co si naše kamarádka otevřela čarodějnický obchod. Vzhledem k tomu, že k němu má i velmi pěkné prostory a kromě služeb obchodu by chtěla provozovat živé centrum, domluvili jsme se s ní na uspořádání série seminářů, které začaly zhruba před měsícem. V té části programu, která je již zveřejněna, se krom jiného najdou večery zaměřené na práci s jednotlivými živly, seminář šamanské práce, dva semináře divinačních technik (runy a ogham), seminář zaměřený na "spellcasting". Do toho si jedna z nás připravuje přednášku o přechodových rituálech na jistý festival a na každém z našich otevřených setkání na rituál a spol. se probírají a zkouší techniky používané právě při rituálech – což se taky ví.
Sečteme a podtrhneme – a polovinu náhle ohlášeného kurzu máme v kupě!
PFI uvádí – Witches chants!
Ve věstníku PFI vychází již 9. díl rituálních popěvků – kopírující takřka přesně formát, který jsem použila dva a půl roku zpátky na svém "osvětovém" webu, tedy text anglicky, víceméně doslovný překlad a soubor k poslechu.
A dalo by se pokračovat...
Tak teď nevím. Dělají to bez toho, aby jim to docházelo? Vážně mají tak krátkou paměť a špatnou schopnost porozumět psanému textu? No nic... Třeba by si mě alespoň jako zásadní inspirativní osobu mohli přestat brát do huby pokaždé, když si na někom potřebují zchladit žáhu. I přesto, že tenhle článek jim k tomu přidá další důvod.
Napůl slunečný a napůl deštivý víkend jsem zase po čase strávila v Berlíně.
Na tomhle městě mám ráda spoustu věcí – široké silnice a obvykle dobré značení, parádní Tiergarten, krámky u zoologické zahrady, příjemné lidi trpělivě a pomalu opakující německé věty po zjištění, že německy mnohem lépe mluvím, než slyším, celkem bezproblémové parkování, příjemně laciné ubytování, kde dobře spím, doplněné luxusní snídaní, oříškovo-banánové a jinak vychucené obří muffiny v kavárně, trhy na náměstí, kde mají krom jiného každé kuřidlo, na které si člověk vzpomene...
Pak je spousta věcí, které na tomhle městě ráda nemám – ošklivé polozbořené paneláky ve východním Berlíně, srp a kladivo ve znaku Aeroflotu na bulváru Unter den Linden, kruhový objezd s Victorií na sloupu uprostřed, dopravní policii zvyklou na německou disciplínu bez otázek, věčné připomínky berlínské zdi...
A pak ještě jednu věc – památníky.
V centru Berlína jsou skoro všude – i dnes tu stojí nejen ruské tanky osvoboditelů, kousek ponechané zdi a budka Checkpoint Charlie, ale hlavně spousta pomníčků, velkých památníků, skulptur či podivných cedulí upozorňujících na hrůzy 2. světové války a její oběti. Kromě obrovského památníku holokaustu tak potkáte třeba spousty desek se jmény, pomníček věnovaný homosexuálním obětem, abstraktní sochy s malou vysvětlující deskou, nebo kovovou konstrukci s navěšenými deskami nesoucími názvy jednotlivých koncentračních táborů a varování "Ať se nám to nestane znovu", stojící hned u vchodu krásné stavby první stanice berlínského metra. Spousta těchto památníků není ani deset let stará.
Teprve včera jsem zjistila, že tahle depresivní místa nejsou patetickou invencí některého z místních papalášů, rýpajícího do starého vředu, se kterým mají dnešní generace společného jen velmi, velmi málo. Daleko spíš jde o zveřejněnou a na odiv všem postavenou vinu, kterou spousta starších lidí v Německu skutečně cítí.
Jistou shodou okolností, dostalo se mi včera možnosti popovídat si s jistým starým pánem. Mluvili jsme o Praze a o tom, jak on sám chtěl vždy Prahu vidět, poznat – jako rodiště jeho oblíbeného autora. Nejprve to nešlo – pro západního němce byla Praha uzavřena nepropustnou hranicí. A teď – teď se bojí. Bojí se jet do Prahy jako Němec, jako příslušník národa, který i naší zemi způsobil mnoho špatného.
Jeho strachu a zejména pocitu viny jsem nerozuměla. A přestala jsem mu rozumět úplně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že starý pán nepochází z rodiny, která se na válce sama podílela, ale že on sám je Žid, jehož sestra zemřela v koncentračním táboře.
Jak je možné, že v takových lidech zůstává zakořeněný pocit kolektivní viny z něčeho, čehož byli sami obětí? Proč si i tak sebemrskačsky rozdírají staré šrámy? A nakonec – kam může vést takový pocit viny národa a každého z jeho členů, přetrvávající v několika generacích?
...každý den bych u stolu naproti zalévala opravdu rozbujelou a všemi barvami kvetoucí rostlinu...
Je normální, že když se klient uklepne a jako destinaci napíše Palestin a Ashdod, tak se mě ta ženská zeptá, kde že je ten Palestin? A že jí to našlo někde v Americe?
A po půl hodině to doplní otázkou, kde že je Kolumbie?
Kdyby dělala na účtárně, tak neřeknu, ale tady?!?!
Volby v České republice jsou v současné době v podstatě soubojem dobra se zlem.
Zlo
reprezentuje levice, tedy ČSSD a KSČM. Ty je dobré nevolit.
Dobro
naopak reprezentuje pravice.
A jelikož hlavními reprezentanty dobra a
zla jsou ČSSD a ODS, a zároveň – protože levice má pouze 2 masověji
volené strany (což je její výhoda proti ODS – hlasy udělené levici se v podstatě nedrobí), zatímco pravice jich má velké množství, zejména kvůli
odštěpování od starých stran a zakládání nových – čili každý hlas jiné
pravicové straně, než ODS ubírá síly hlavnímu bojovníkovi se zlem, je
dobré volit ODS.
Pokud volíte levici, volíte strany slibující nesplnitelné a vyhrožující něčím, co vůbec není reálné. (Po přečtení letáku ČSSD jsem zjistila – že těmi, kdo "nesmějí doplácet na krizi, když ji nezavinili" Paroubek nemyslí pracovníky automotive průmyslu – kteří ji u nás téměř jako jediní opravdu pociťují, ale důchodce – tedy osoby, které mají stabilní příjmy i výdaje, které krize absolutně neovlivňuje. Čili nejde o jistoty pro plátce daní a živitele státního rozpočtu, ale o sliby pro skupinu voličů, která tvoří voličskou základnu ČSSD)
Pokud volíte pravici, měli byste vědět následující: pokud strana nezíská minimálně 5% hlasů, z jejích řad zástupci do EP vybíráni nebudou. Ač to tedy zní trochu krutě, nemá smysl volit malé strany, které obvykle získají 2 nebo 3 procenta hlasů. Takový hlas je potom v podstatě ztracený – a pokud volíte pravici, zbytečně ubírá procenta hlasů silným pravicovým stranám.
Ideální strana na české politické scéně neexistuje – každá má své mouchy. Na druhou stranu – ODS má jasně deklarovaný kvalitní program, který navíc letos jako jediná strana prezentuje opravdu seriózním a slušným způsobem.
Paroubkovo vaječné turné už zaznamenali asi všichni, kdo mají přístup alespoň k jednomu zpravodajskému kanálu. Ano, existují kultivovanější a "dospělejší" způsoby, jak vyjádřit nesouhlas (třeba přijít k volbám!). Na druhou stranu, nebýt toho, že jsem byla v pátek odpoledne povinně 200 km od domova, šla bych se na berounské náměstí s platem vajec demonstrativně postavit taky (a nehodila bych si zejména proto, že se na terč prostě netrefím, ani když má Paroubkovy rozměry).
Dnes mě ale zarazila jiná věc. Podle dvou zpravodajských portálů (iDnes a Novinky) se terč na vejce rozhodl posílit svou ochranku. Ne, že bych se mu divila – na druhou stranu, tato ochranka dnes v Litoměřicích jednomu z účastníků vejce zabavila a rozbila a další dva, tentokrát bez vajec, zato však v převleku za Marťany, z místa konání vyvedla, stejně jako dalšího muže v Roudnici. Tentokrát dokonce s vysvětlením, že organizátoři zastoupili nepřítomnou policii.
Hmmm, nemůžu si pomoct, ale – který náš zákon zakazuje držet v ruce vejce na veřejném prostranství (držet, nikoliv házet)? Odkdy se člověk na veřejném prostranství nesmí zdržovat v masce mimozemšťana? Který předpis zakazuje na takovém místě svobodně vyjádřit svůj nesouhlas s názory a jednáním jiného člověka přítomného na tomtéž místě? A kdo dal sakra organizačnímu týmu ČSSD právo "zastupovat policii", vynucovat si poslušnost a odebírat a rozbíjet cizí majetek (byť je to jen vejce).
A když si ČSSD nedělá ani ty nejmenší starosti se zákony této země (no, mrkněme se na Rathovy slevenky, kdyby tohle nestačilo) a svobodami jejích občanů při své předvolební spanilé jízdě prezentující to, jaké sociální jistoty a prosperitu nám ČSSD zabezpečí, co od ní asi tak můžeme očekávat v případě, že by volby skutečně vyhrála? Ano, svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. V těchto jmenovaných případech ovšem nebyly omezeny svobody Paroubkovy, ale naopak pouze svobody občanů vyjadřujících legální formou svůj nesouhlas. ------ Tradiční předvolební agitační článek si schovávám na později :-) A co vy, půjdete k volbám?
Středočeský kraj před dvěma lety odstartoval postupné rušení ústavů sociální péče a podporu samostatného bydlení hendikepovaných klientů. Podle článku na Aktuálně.cz si však pan Rath myslí, že něco takového byl šílený výplod choré mysli a tito lidé prostě patří pouze a jedině do ústavu: "Z důvodu, že řada těch lidí není na takové úrovni, aby mohla žít sama,
neumějí se o sebe postarat, neznají rizika ve společnosti, neznají cenu
peněz, jsou mentálně slabší, je život izolovaně samostatně ve
společnosti přivádí do strašných rizik."
Debilita některých lidí mě nepřestává udivovat... Že prioritou v oblasti sociální péče je integrace vyloučených jedinců, nikoliv jejich izolace patrně tento pán ještě neslyšel. Že EU je na podobné projekty ochotna přispět nemalými částkami, protože ve většině Evropy český přístup v sociální sféře není považován za vhodný asi taky ne. Ani to, že chráněné bydlení je mnoha lety prověřenou a fungující záležitostí ve většině civilizovaných zemí.
Zvyk izolovat osoby postižené od většinové společnosti zavíráním do ústavů se u nás usadil v době socialismu. Báječné, úžasné a zdravé společnosti se odlišující se lidé poněkud nehodili do krámu.
Ale dnes? Na lidská práva mají nárok stejně, jako ostatní lidé. Přesto si v ústavu obvykle ani nemohou vybrat, co by si rádi vzali na sebe, jíst musí pravidelně ve chvíli, kdy se dané jídlo podává, za zdi ústavu se mohou podívat jen ve chvíli, kdy jde celá skupina na procházku a ještě nedávno nebylo výjimkou ani přivazování klientů či zavírání do klecí "aby si neublížili". A to není zdaleka všechno.
Chtělo by se někomu z vás žít takhle? Dnes a denně stejně, mezi stejnými zdmi, stejnými lidmi, dělat vše na rozkaz někoho jiného? S občasným rozptýlením ve formě výletu, zase nakázaným od někoho jiného? Bez možnosti vlastních rozhodnutí?
Argumentace nižší inteligencí v tomhle případě neobstojí. Tihle lidé sice chápou obtížněji a pomaleji, mnohdy o hodně, ale to neznamená, že nedokáží vnímat své prostředí a hodnotit své možnosti. A podle toho, jak reagují na možnost vlastního bydlení a samostatného rozhodování o svém životě – chtějí žít stejně, jako my ostatní. A chráněné bydlení s případnou přítomností asistenta/asistentky jim tuhle možnost dává. Většina z nich se bez problémů naučí žít samostatně, včetně toho, že si uvaří, uklidí a nakoupí.Spousta z nich zvládne chodit do práce – a s nadšením.
Pravda – jedna věc by našim zákonům v tomto směru prospěla. V sousedním Rakousku je omezena finanční svéprávnost klientů sociálních služeb (kam chráněné bydlení pochopitelně spadá). V překladu to znamená, že jsou chráněni před různými vykuky využívajícími jejich naivity ke svému prospěchu (nabídkami nevýhodných půjček, neuváženými nákupy zboží apod.). Jakýkoliv nákup či finanční transakci provedenou těmito lidmi totiž lze jednoduše stornovat, a to i zpětně.
Leč pro pana Ratha je asi jednodušší nezabývat se řešením problému, ale prostě je zavřít za plot ústavu...
Mimochodem, pokud by se někdo z komentujících chtěl zmínit o tom, že ze svých daní nehodlá sponzorovat nějaký "nadstandard" pro lidi, kteří ke svému životu potřebují asistenci a podobně – jakákoliv (ještě jednou – JAKÁKOLIV) rezidentní péče je vždy mnohonásobně dražší, než péče v domácím prostředí. Náklady na jedno lůžko jsou vždy vyšší, než náklady na samostatné bydlení a asistenta (klienti navíc málokdy bydlí úplně samostatně – obvykle spíše ve skupině a asistenty po určité době potřebují spíše sporadicky).
Takže tak. Bohužel se mi příliš neulevilo. K tomu dojde až ve chvíli, kdy ten blb zase odkráčí tam, kam patří a hlavně – až ho budeme zbaveni z místa, kam nepatří. Totiž z hejtmanského křesla.
Autorka pracovala několik let v sociální oblasti se zaměřením na integraci sociálně vyloučených obyvatel a standardy kvality sociálních služeb.
Systemické konstelace jsou mezi lidmi, které znám považovány za metodu lehce kontroverzní. Někteří ji vítají s otevřenou náručí a nedají na ni v nejmenším dopustit, někteří znají její drobné nedostatky, neboť jim je metoda opravdu blízká, někteří jí nemohou přijít na jméno, jiní ji považují za skvělou diagnostickou metodu a dalším vadí některé "předem dané" teorie sytému jako takového. Avšak ti všichni znají metodu konstelací od lidí, kteří úspěšně prošli výcvikem k této terapeutické metodě.
Kam se ale věci otočí, pokud tuto zdánlivě jednoduchou metodu začne praktikovat někdo, kdo zmíněný výcvik nemá? Člověk, který tenhle přístup zná z několika navštívených seminářu, či pouze z knížek? A nebo ani to ne?
Několik takových "konstelací" jsem měla možnost vidět... Posuďte sami. Podtrženě jsou uváděny citace z webu www.konstelace.info, který patří Janu Bílému – uznávanému lektorovi SK. Kurzívou potom nástin situace tak, jak proběhl v amatérské konstelaci.
Při jakékoliv terapeutické metodě by mělo platit pravidlo, že klient přichází s tzv. zakázkou či objednávkou a terapeut se s ním tuto zakázku pokouší řešit. SK jsou často používány na seminářích, které na ně nejsou primárně zaměřeny, ve chvíli, kdy se objeví problém. Avšak i zde platí, že zakázka by měla přijít od klienta, lektor mu svou pomoc však může nabídnout – např. "chceš na tento problém postavit konstelaci?" Klient má potom jasně na výběr z možností ano/ne.
Oproti tomu situace: (K-klient, L-lektor) K: "... Mám problém s ..., protože..." L: "Tak na to postavíme konstelaci! Vyber si zástupce za sebe a ...!" mnoho možností na výběr nedává. Vedoucí semináře je v tuto chvíli autoritou a odmítnutí již nemusí být tak snadné.
Při běžné konstelaci klient přichází ke zvoleným zástupcům, obvykle se jich dotkne (například na rukou, za ramena), požádá je o to, aby se pro tuto konstelaci stali zástupci členů jeho systému a rozestaví je do prostoru.
L: Tak si vyber zástupce za sebe. K: Tak Máňa támhle v křesle. L: Tak Máňo, ty jsi teď K.
Podle krátkého seznámení s tím, co jsou to vlastně konstelace (které jsem vyslechla na jednom z odborně vedených seminářů) je důležité právě to, kam a jak klient zástupce členů rozestaví. Dvě osoby zády k sobě vzbudí jeden v druhém (i v lidech, kteří konstelaci sledují) jiné pocity, než lidé stojící si po boku nebo hledící si do očí ze vzdálenosti tří metrů. Když je konstelace rozestavěna, zástupci se pak dle svých pocitů (někdy i pokynů lektora) mohou přesunout na jiná místa.
Zástupci sedí na místech, na kterých seděli již před zahájením konstelace: L: No, ty sedíš v jiné části místnosti, což znamená, že jsi v úplně jiném světě. ... L: Vy jste tady přímo proti sobě, to znamená, že je tam vztah. K: S tímhle jsme ale taky proti sobě. L: To už je dál a ne tak přímo, ten vztah je tam, jak jsem řekla, tady ne. Podívej, jak sedí daleko. K: Ale tam seděl ještě před tou konstelací, stejně jako ostatní. L: Sedí tam, protože tam sedět má.
U
lektora je důležitý jeden předpoklad: schopnost ustoupit
se svým egem před tím, co je větší a nehrát si ani na vševědu,
ani na zachránce. V okamžiku, kdy se "lektor" začne
domnívat, že ví, co je správné, se začne míchat nepřípustným způsobem
do systému klienta. Začne tím brát na sebe roli toho, kdo je v
systému největší a tím se odsuzuje k nezdaru.
L: Tady je prostě vztah a láska a ty to musíš přijmout. K: Není. L: Ale ano, je tam. Ty si to jen nechceš přiznat. K: Ne, není. Vím to jistě. L: Já to tam vidím/cítím! Co ty (směrem k zástupci)? Z: Cítím tam vztah, je mi v něm dobře. L: Vidíš!?!
Na již zmiňovaném (odborně vedeném) semináři též zazněla příhoda – klient přišel s tím, že mu v konstelacích vyšlo, že jeho dítě není jeho dítětem. Lektor se ho optal, co s tím dělal. Zda si zašel na testy otcovství, zeptal se manželky... Klient se udiveně zeptal: "Proč? Vždyť to přece vyšlo v konstelaci, tak je to jasné!" Lektor touto příhodou účastníkům naopak naznačoval, že pokud něco vyjde v konstelacích, tak to skutečně pravda být může, ale taky nemusí.
Kdo
"vede" konstelace?
Nejprve
to nejdůležitější. V mém pojetí jsou systemické konstelace metoda,
s jejíž pomocí nalezne klient řešení pro svoji zakázku sám.
To
především je na systemických konstelacích tak revoluční a nové.
Neexistuje zde žádný poradce nebo terapeut, který by na otázky
klienta mohl lépe odpovědět, než klient sám. Klient je vždy a
v každém případě největší "expert" ve vlastní věci.
(L celou dobu mluví jasným, přesvědčeným hlasem s nádechem tónu "mám o tebe starost") L: Ty si musíš přiznat, že tady je láska a jít za ní. K: Není tam a tuhle cestu volit nebudu. L: Já to tu vidím, je to tak! K: Není. L: A ty se nemáš ráda! K: To není pravda. L: Hrozně se nemáš ráda. K: To není pravda. L: (stále velmi laskavým tónem) Vy (konstelace byla na zakázku 2 klientů) na to jednou přijdete. A bude vás to stát spoustu práce, do té doby...
Ne, to není vtip. Tohle jsem skutečně viděla. Představte si v pozici oponujícího klienta osobu psychicky slabší nebo lehce nejistou. Z pozice autority (lektora) je jí servírována "neochvějná pravda", která je pro lektora evidentně nezpochybnitelná. Ta je několikrát zopakována a klient je manipulován do pozice člověka, který tomu vlastně nerozumí a odmítá si přiznat pravdu. I pro člověka osobnostně silnějšího může být taková situace něčím, co ho donutí obhajovat své stanovisko před lektorem nebo sebou samým, neboť jeho zdravý úsudek je veřejně zpochybňován někým, kdo se staví do role autority, která mu jako lektorovi navíc přirozeně náleží.
Z mé vlastní zkušenosti vyplývá, že u dobře vedené konstelace není příliš nutné vyvozovat hlasité závěry a už vůbec ne přesvědčovat klienta o své pravdě. Klientovi ve chvíli, kdy se v konstelaci objeví "to důležité" prostě najednou zapadnou ta správná kolečka na správné místo a celé to najednou dostává smysl. Najednou víte, proč daný problém existuje a lektor vás pak správnými slovy může pouze nasměrovat k jeho řešení.
Když konstelace skončí, lektor zástupce členů systému vyzve, aby vystoupili ze svých rolí a byli opět pouze sami sebou. Ono vystoupení bývá reálně provedeno velkým krokem "pryč" každým z účastníků.
L: Tak konec. Jsme tady a teď. Jdeme pokračovat s...
Osoby vedoucí konstelace, jejichž části jsou citovány (kurzívou), jsem se na závěr zeptala, u koho absolvovala výcvik – mé přesvědčení o tom, že veškeré znalosti metody byly načerpány pouze z literatury vzniklo již v průběhu první konstelace. Odpovědí na otázku bylo lehké zavrtění hlavou a po odmlce tichá odpověď, že nikde. Pokývala jsem hlavou s vyslovením předpokladu, že tedy z knih. Tentokrát se mi dostalo již pevnější odpovědi, že ani to ne a že v tomto případě jde o metodu používanou čistě intuitivně. Po chvíli, kdy jsem rozhovor na toto téma považovala za ukončený se mi dostalo ještě informace, že poslední provedená vlastně nebyla konstelace, ale jen takový náhled. Konstelace by prý byla delší (ač tato trvala zhruba hodinu) a složitější (a bylo v ní zapojeno několik osob i zástupci např. pocitů (láska, spolupráce a další)).
Vzhledem k tomu, že u ostatních účastníků semináře (z nichž většina patřila mezi pravidelné) vzbuzovala tato osoba respekt a neomylnost, její závěry byly brány jako jisté a nezpochybnitelné a někteří z účastníků do konstelací nezapojených vyneseným závěrům hlasitě přitakávali a pomáhali s "přesvědčováním" klientů, evidentně s jistotou, že to dělají pro jejich dobro.
Existují lidé, kteří se do problémů jiných dokáží podívat nezaujatým zrakem a odhalit příčinu/najít řešení i bez toho, aby k tomu absolvovali dlouhé studium či výcvik. Existují lidé, které to ani sebelepší výcvik nenaučí. Existují lidé, kteří se považují za dobré "psychology", aniž by jimi opravdu byli. Existují lidé, kteří se správnému přístupu naučili. Je důležité umět je od sebe odlišit a může to být obtížné, pokud hledáte pomoc se složitým problémem. Terapeut/lektor/poradce není bohem ani neomylnou autoritou a je zcela v pořádku dívat se na něj kritickýma očima.
Včera jsem se opět stala osobou nadevše populární. Proč?
V jistých kruzích se rozhořela diskuse o tom, zda by bylo možné udělat jistá (již existující) pravidelná setkání (jednou za měsíc) pořádaná jistou organizací pro názorově spřízněnou skupinu o trochu méně chlastací a o trochu více odborná.
Můj návrh spočíval v tom, že by každé z těchto setkání mohli záhajit dva lidé z této komunity a pronést nějakou trochu tématickou a pro ostatní zajímavou řeč v délce 15 nebo 20 minut, o které by se potom dalo diskutovat.
K tomu časem přibyl druhý návrh podobného ražení – zkoordinovat jedince a skupiny z této komunity a domluvit zorganizování osmi větších setkání v roce (zasvěcení vědí proč a k čemu) připravených vždy jednou ze skupin.
Jako vsuvku mezi argumenty druhé strany na téma "proč to nejde", následovanými mými připomínkami "proč a jak to jde", zhodnocenými jako "ty to chceš a na tebe my serem" (jak říká můj drahý – říct to někdo jiný, budou o tom přemýšlet a možná to zhodnotí jako fajn nápad. Když to řekneš Ty, shodí to rovnou. Ano, já vím.) se zableskla superbystrá myšlenka jedné slečny:
Krom toho, že si podle ní nedokážu představit, jak je podobná práce náročná a že reálná práce na přípravě je úplně jiná, než jak si myslím, mi též prorokuje, že v tempu, které jsem nasadila a s podobnými názory můžu vydržet maximálně rok. A ještě tím budu škodit všude okolo.
Slečna dále zastává názor, že není možné připravovat program, případně výuku a podobně zdarma, neb to člověka umoří.
Hmm. Slečně je skoro o deset let míň, než mně, nijak zvlášť mě nezná a sama nic v tomto směru dlouhodobě (úspěšně) nedělala.
Na druhou stranu – já v tomhle směru zkušenosti mám. Z jiných komunit, ale zato bohaté.
Takřka deset let jsem vedla skautský oddíl. Zpočátku jeho část (kolem deseti dětí), velmi záhy celý. Krom toho, že jsem měla na starosti každý týden přípravu programu na hodinu a půl (v době, kdy jsem vedla 2 oddíly naráz – cirka 2 roky – se k tomu ještě něco přidalo) jsem měla na starosti i veškerou související administrativu. Jedno volební období (jo, to mají i u skautů) jsem k tomu zastávala pozici zástupkyně vůdce střediska, opět kupa administrativy. Rok co rok jsem organizovala dvoutýdenní tábor – se vším všudy. Od programu, přes jídelníček, nákupy potravin, organizace odjezdu, shánění tábořiště, administrativy až po samotné vedení tábora, vaření, zdravotnické služby a nebo závěrečné vyúčtování. K tomu sem tam nějaký výlet nebo jiná akce. Práce jak na kostele.
Někdy jsem většinu těch věcí dělala já sama (pokud máte 20 dětí, je lepší mít tři lidi, kteří zorganizují každý program pro "svou část", než se o organizaci programu pro všechny jednoduše dělit. A menší skupiny jsou skautským způsobem vedení), v některých případech jsme si je mohli rozdělit.
U starších dětí jsme jednu dobu připravovaly program "napůl". Část
programu oni – většinou to byla krátká "přednáška" a pak nějaká hra,
zbytek já. Nejen, že to fungovalo, dokonce jsme tímhle způsobem zvládly
vymyslet a realizovat poměrně rozsáhlý eko-projekt.
Finanční odměna za práci? Nula nula nic. Děti platily příspěvek na registraci a dvacku měsíčně na provoz klubovny a pomůcky k programu. Veškerá aktivita byla v rámci mého volna, případně dovolené.
Hmmm, divné. Podle výše uvedené teorie jsem to rozhodně neměla vydržet a měla bych být dávno vyhořelá... No jasně, vyhoření, nebo jeho příznaky se ukázat můžou. Ale v tu chvíli je stačí rozpoznat a něco s tím dělat, techniky existují (certifikát z kurzu Prevence syndromu vyhoření bych ještě někde našla, kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že plácám a nevím o čem...)
Navíc – tady sice mluvím o sobě, ale většina skautských vedoucích funguje naprosto stejně! Jak to, že to funguje a je jich tolik? A spousta z nich to dělá po dlouhá léta?
S koordinací a zařizováním akcí (převážně vzdělávacích) mám zkušenosti také, tentokrát ze zaměstnání. Dost na to, abych věděla, že při dobrém rozdělení práce stačí hlídat termíny a občas ověřit, že jde všechno tak, jak má. Výjimečně pak napravit průser, když onemocní lektor nebo něco bouchne. Nic víc.
Nemůžu si pomoct, ale tradičně v tom výše zmíněném názoru vidím odsudek na téma "já si myslím, že o tom hovno víš a jestli je to pravda si zjišťovat nepotřebuju".
Stejně tak mi přijdou nehorázně trapné ustavičné výmluvy na téma "proč to nejde", které jsou už od pohledu liché. Zvlášť, když realita je někde mezi variantami "já to dělat nechci/my to dělat nechceme" a "protože je to tvůj návrh, tak udělám cokoliv, abych ho shodil". Co přiznat barvu? Asi hloupý nápad, že? To už by se pak těžko tvrdilo, že tu "někdo" je pro komunitu.
Dle mnoha Čechů a také některých českých zákonů byla Juliina slova naprosto pravdivá. Na jméně vlastně nesejde. Avšak existuje také poměrně početná skupina lidí, kteří nesouhlasí – a ženy v ní podle všeho převažují. Ač právo na jméno patří k základním lidským právům, s našimi vlastními jmény nám ani zdaleka není dovoleno nakládat tak, jak bychom sami chtěli.
Díky aféře s nepřechylováním přjmení zahraničních lyžařek v České televizi se veřejnost i čeští politici opět začali zamýšlet nad tím, jak se jmény vlastně nakládat. Již před několika lety bylo ženám povoleno nepřechylovat svá příjmení, vdají-li se za cizince a používat kromě manželova jména i své vlastní. I pro muže jsou potom zajímavé další změny – možnost použít (nejen) pro dítě i jiné jméno, než v kalendáři uvedené, dokáže-li navrhovatel, že se skutečně jedná o používané jméno a možnost používat dvě křestní jména.
S první a poslední z uvedených možností podle všeho výraznější problémy nejsou. O druhé dvojici totéž neplatí.
Kamarádka se nám nedávno chlubila uředním dopisem – po několikaměsíční bitvě s úřednicí matriky se jí podařilo dosáhnout toho, že může jako druhé křestní jméno používat to, které si vybrala. Šlo o řecké mytické jméno (dohledatelné v encyklopediích, včetně třeba české wikipedie), které však v ČR evidentně ještě nikdo nepoužil. Úřednice jméno navíc povolila s poznámkou, že doporučuje použít jméno v počeštěné variantě se změněnou koncovkou – čímž v podstatě naopak vytvořila jméno reálně neexistující.
Chápu, že je dobré mít určitý dohled nad jmény udílenými dětem – byť mám ještě v živé paměti zcela evidentně povolená jména některých dětí, které měl v záznamech hradecký OSPOD, Armanda, Esmeraldu, Pamelu a další (ano, za většinou z nich následuje typicky romské příjmení) – ale řešit takovým způsobem jména svéprávných dospělých? Spousta lidí své přidané (či úplně změněné) jméno chápe jako symbol něčeho důležitého ve vlastním životě – přihlášení se k určité duchovní cestě, kultuře, národu..., pro některé jde třeba o odlišení vlastního jména, které tvoří zároveň obchodní značku...
Na druhý problém jsem narazila dnes ráno na iDnes. Jako žena (možná i jako muž, to jsem nezjišťovala...) si po svatbě můžete nechat jak své původní příjmení, tak i příjmení manželovo. Této možnosti využívá poměrně dost vysoké množství žen – a není divu. Některé mé kolegyně po svatbě, při které změnily jméno tvrdily, že už by to nikdy neudělaly, neboť mají pocit, že najednou ztratily značnou část své identity. O této problematice píše ve své knize třeba Ruth Barrett – zkuste najít svou spolužačku ze základky po dvaceti letech... Pokud se vdala a vy nevíte za koho, prakticky nemáte šanci, přestože přítel google vám dnes najde v podstatě "na každého něco".
I v téhle možnosti je však zakopaný pes a často řešený problém – náš zákon totiž ukládá pořadí, v kterém musíte tato dvě jména používat. Přestože třeba moje představa budoucího jména zní "křestní vlastní manželovo", což vnímám jako variantu – tím jsem a tím jsem se stala, jediná povolená možnost je "křestní manželovo vlastní", aneb – tím jsem a tím jsem byla.
Zákonný způsob stále připomíná "pravěké" zvyklosti, kdy se se ženou zacházelo jako s majetkem přecházejícím z otce na manžela – sice ženě povoluje ponechat si své vlastní příjmení, avšak pouze jako ozdobný přívěšek k upřednostněnému jménu svého muže. Přičemž třeba moje představa zní – chci si nechat své jméno, protože ho nosím takřka 30 let, což rozhodně není málo, jsem na něj zvyklá nejen já, ale i mý přátelé, známí, bývalý spolužáci a spolupracovníci nebo třeba klienti, a považuji ho za svou součást. Jedná se o něco, co používám takřka denně a je mi velmi blízké a nechci se toho ze dne na den prostě jen tak vzdát. Proto chci své jméno používat i po svatbě, a to jako své "hlavní" jméno. Na druhou stranu bych ráda vyjádřila i svou příslušnost a úctu k nové rodině a svému muži, a to právě přidáním jeho příjmení za své.
Poslanci prý navrhují, aby se sněmovna zákony určujícími možnosti pojmenování v ČR začala znovu zabývat. Osobně doufám, že k tomu skutečně dojde a podobné nesmysly budou zavrženy do propadliště dějin. A co vy?
Zavítala jsem na blog Michaely Marksové-Tominové (moc chytrá a příjemná (měla jsem tu čest osobně) paní s luxusními názory). A zaujal mě článek Umělé oplodnění osamělých žen? No konečně!
Článek sám o sobě mě svým obsahem nepřekvapil. Názory feministek na toto téma jsou poměrně stabilní, a s názorem, že vyžadovat k umělému oplodnění ženy podpis muže je zhůvěřilost plně souhlasím.
Co ovšem stojí zato, tak jako na většině serverů, jsou komentáře. Úryvek jednoho z nich budu citovat:
Pokud budou zeny milovat Sve muze, nebudou jim lhat, nebudou panovacne
a predevsim budou mit stabilni zodpovedne chovani urcite se najde muz,
ktery je budou chtit milovat a mit spolecne deti.
Ehm... Ehm...? Pokud budou ženy úžasnými bytostmi vybavenými pouze kladnými vlastnosmi, jistě se najde samec, pán tvorstva, který jim to dítě teda udělá a jako bonus je bude milovat? Hmmm...
A je si takový muž tak strašně jistý tím, že ona bezchybná bytost bude chtít ty děti s ním jen proto, že je muž a je svolný?
Milý muži, ono také záleží na tom, co chce ta žena. A vzhledem k tomu, že spousta z nich lobbuje za možnost umělého oplodnění bez nutnosti muže po boku, vycházejí mi z toho tři možnosti – buďto jsou všechny prolhané, panovačné a nezodpovědné, nebo nejsou a přesto nikoho nenašly a pak tedy onen komentář nemá pravdu – a nebo – se v životě single žen toužících po umělém oplodnění ještě nezjevil muž, kterého by vedle sebe chtěly ony samy. A to se stává i ženám dokonalým – často spíše, než těm nedokonalým. Proč by taky dokonalá žena chtěla trávit svůj život a plodit děti s někým, kdo se náhodně zjevil a je ochoten, když jí třeba jinak nesahá ani po paty, že?
No nic. Někteří lidé by si možná měli uvědomit, že máme zákonem garantována rovná práva pro obě pohlaví. A to nikoliv pouze v otázkách zaměstnání (ne že by to v této oblasti skutečně plně fungovalo) a podobně. Nejen muž má právo si vybrat ženu, které velkoryse věnuje své sperma. Naprosto stejné právo na výběr partnera má i žena. A fakt, že touží po dítěti na tom nic nemění.
Na "dámské" stránce idnes se dneska ráno vylíhnul článek na téma svatby, inspirovaný návštěvou svatebního veletrhu.
Dozvěděla jsem se, že šaty jsou letos v pořádku nejen bílé, ale i barevné, že je dobré, pokud s nevěstinými šaty ladí nejen oblek a květiny, ale i svatební dort, že u prstýnků je letos moderní růžové lemování z červeného zlata (není modní pomíjivý trend u něčeho, co by člověk měl nosit po zbytek života poněkud nežádoucí?) a že do účesu nevěsty je fajn zakomponovat něco živé flóry...
Následně jsem se dozvěděla, že s malou svatbou se dá vejít do 50 tisíc a půjčení svatebních šatů pro oba je tak za 15... Pro ilustraci, za tu první částku si můj drahý nedávno koupil poměrně nové, kvalitní a vybavené vozidlo a ta druhá je o něco nižší, než cena, kterou jsem zaplatila před rokem a půl já za to svoje (dostala jsem slevu za to, že mi do něj prodejce před zkušební jízdou zapomněl nalít benzín a já zůstala viset na jedné z nejrušnějších křižovatek). Bez ohledu na to, že se za ni dá pořídit poměrně kvalitní oblek a značkové šaty třeba v Pietro Filipi (cenovky obdobné výše bývají postavené u figurín ve výloze téhle značky na Zličíně). Koupit, nikoliv půjčit na jeden den nošení...
Ovšem taková velká svatba začíná zhruba na 150 000 korun. Příprava průměrné svatby tak s třiceti svatebčany pak zabere "jen" zhruba 250 hodin...
Tak nevím... Obřad samotný vyjde na tisícovku, pokud chce člověk obřad někde jinde, než tam, kde se běžně oddává, musí tuším jednu přidat. Nějak si nemůžu pomoct, ale není tím pádem zbytek té sumy poněkud přemrštěný na to, že je to vlastně cena jen za jeden velkej mejdan?
Nejvíc ze všeho podobné sumy (šaty z půjčovny za deset tisíc, výzdobu aut, kterými všichni ujedou dvě ulice, tisíce za přeslazené dorty, které nakonec nikdo nejí...) nechápu u lidí, kteří jsou rádi, že mají kde bydlet, polovinu vybavení doma nemají a hned tak mít nebudou a do toho čekají mimčo. To je vážně nenapadne nic lepšího, do čeho by mohli investovat to, co za svatbu utratí?
Bere si člověk toho druhého proto, aby všem okolo ukázal, jak dobře si dokáže zařídit posvatební párty a jak záviděníhodné jsou bílé šlehačkové šaty, které navíc patří někomu jinému a stylové prstýnky, které za dva roky vyjdou z módy? Nebo proto, že toho druhého miluje a prostě s ním chce zůstat? A pokud to druhé – proč ta drahá fraška kolem toho?
Nedávno jsme s drahým sledovali jednu z epizod Sexu ve městě. Charlotte se seznámila se skupinou lesbiček a cítila se mezi nimi opravdu dobře. Po nějaké době byla pozvána na párty, kde se jí hostitelka optala, zda je taky lesbička (což zajímalo nejen ji, ale i její přítelkyně).
Charlotte odpověděla něco v tom smyslu, že sice lesbička není, ale cítí se mezi nimi moc dobře, ženskou společnost velmi postrádala a další asi 3, 4 věty v tomto duchu.
Hostitelka po jejím poměrně dlouhém monologu pokrčila rameny s tím, že to je sice hezké, ale... "nechceš lízat pičku, nejsi lesba". --- U Kojota na webu právě probíhá úchvatná diskuse, ze které mimo jiné povstala otázka, zda když se hlásíš k náboženskému směru (no jo, už zase pohanskému) musíš taky věřit v Bohy.
Húúú-ha. Dosud jsem žila v přesvědčení o tom, že slova jako víra a věřící jsou odvozena právě od toho, že člověk věří... No, podle některých diskutujících to vlastně není zcela nezbytné...a hlásit se k náboženství a nevěřit je "zcela v pořádku". No, jak pro koho...
Tak nevím. Osobně zastávám názor, že: "pokud nevěříš, nejsi věřící" (ani pohan ani nikdo jiný). A to ani přesto, že se mezi věřícími cítíš dobře, rád/a čteš jejich knížky a chodíš s jinými věřícími na pivo.
Čas od času se stane, že se k vedoucí pozici dostane někdo, kdo na ni "nemá". Někdy nemá dost zkušeností, jindy neumí vést ostatní, nerozumí oboru, nevěří si a tak dál. Na místo se dostane buďto proto, že ho ten, kdo ho na místo dosadí v podstatě nezná a životopis s pohovorem na něj zapůsobily dobře, a nebo proto, že byl jediným dostupným člověkem, který tomu rozuměl aspoň trochu a byl ochotný to dělat.
Podobný vedoucí je pak pro své podřízené i ostatní, kteří s ním musí jednat a nezastávají vyšší pozici, pohromou. Všichni vědí, že je to idiot, ale jelikož má funkci, není k dispozici příliš mnoho možností na téma "co s tím". Takže jeho okolí dnes a denně pozoruje jeho urputné snahy udržet si židli a získat alespoň zdání autority. O příjemném pracovním prostředí se v takovém případě nedá mluvit ani omylem.
Před pár lety jsem byla na pracovním pohovoru. Dnes už mám na otázku "jaké jsou vaše špatné vlastnosti" připravenou odpověď. Tenkrát jsem ji neměla a v té rychlosti mě napadlo jen jediné – shodou okolností to, kvůli čemu jsem odcházela z předchozího zaměstnání – mám problém respektovat autoritu nadřízeného, pokud je to debil (řekla jsem to uhlazeněji, ale vyznění bylo jasné). OK – s debily mám problém obecně. A pokud musím pravidelně jednat s někým, kdo po odborné stránce ví evidentně sotva polovinu toho, co já, ale připadá si nejchytřejší na světě, pak máme problém... Tu práci jsem dostala. Ani jeden z mých (budoucích) nadřízených se patrně za debila nepovažoval, takže nepředpokládali problém. Musím říct, že všichni tři byli opravdu pohodoví a skvělí, takže problém skutečně nenastal po celou dobu, po kterou jsem dané místo zastávala :-) Ale moje věta se stala na oddělení památnou a několikrát jsem byla se smíchem dotázána, zda jsou místní autority OK nebo ne...
Čím to uzavřít? Vlastně nevím... Berte to třeba jen jako téma k zamyšlení...
PS: Po vzoru svého drahého (který je asi jedinou osobou, která ví, o kom tohle je) uvádím otázku: Kolik lidí si myslí, že ví, o kom jsem psala? A proč si to myslí, když to podle mnoha z nich není pravda?
...tohle je další článek o ne příliš vhodném počínání jisté osoby. pokud vás to nezajímá nebo tak něco, jste varováni předem...
Poslední dobou se pravidelně na jednom fóru, na některých blozích a jinde dočítám informaci o tom, že problémy se mají řešit v soukromé korespondenci (byť kritizujete chování ve veřejném prostoru tamtéž) a nikoliv veřejně. Dalším příspěvkem k tomuto pojetí byla poznámka, že pokud problém zmíníte veřejně (byť v přímé návaznosti na nevhodný projev), nejde vám o řešení, neboť kdyby vám o něj šlo, ozvete se soukromě. A protože vám tedy o problém nejde, nebude řešen.
Co z toho plyne? Že pokud dotyčnému totéž napíšete na veřejně přístupném místě a do mailu, to první smete ze stolu s tím, že problém neexistuje a tím druhým se bude zabývat? Pokud dotyčný nevlastní speciální přepínač mozku, který mozkové funkce aktivuje pouze při pohledu do mailové schránky (kteroužto fičuru jsem ještě skutečně neviděla), říkáte si – pokud mu někdo řekne, že něco dělá špatně a on odpoví, že to není pravda – bude jeho odpověď soukromě jiná? Pokud ano – popírá svá vlastní slova uvedená veřejně. Pokud je ochoten přistoupit na myšlenku, že dělá chybu, proč mu jako podnět nestačí upozornění v kontextu např. internetového fóra?
Již po zveřejnění dané myšlenky jejím autorem jsem uvedla, že pokud dotyčný nevidí/neřeší problém po jeho zmínění veřejně, nebude ho řešit ani soukromě, pouze se dočkáme další odpovědi na téma "ty jsi úplně mimo a je to celé jinak". Můj drahý si s dotyčnou osobou vyměnil několik e-mailů a můj předpoklad následně jednoznačně potvrdil. --- Dalším příspěvkem k tomuto tématu je permanentní opakování toho, že soukromá korespondence je soukromou a je naprosto nevhodné ji zveřejňovat. Dokonce se obdobná formulace objevuje přímo v mailech odesílaných onou osobou. Osobně mám pocit, že se pisatel pouze chrání před tím, že by případní čtenáři jeho soukromých vyjádření označili autora nějakým nepěkným slovem užívaným obvykle ve spojení s nevysokou inteligencí.
Přesto jsem dnes narazila na stránkách organizace, v čele jejíž české pobočky daná osoba v současné době setrvává, e-mail zaslaný zcela soukromě vedení této organizace a několika dalším zainteresovaným lidem. O stránky organizace se stará právě tento zastánce soukromé korespondence. Autoři e-mailu se proti spojení svého jména s organizací několikrát ohradili, "zastánce soukromé korespondence" před dvěma dny veřejně prohlásil, že se s autorem e-mailu ještě ten den spojí a problém vyřeší. Mail tam visí dál a může si ho prohlédnout každý, kdo zadá do Googlu ta správná slova. --- A do třetice všeho dobrého i zlého – spíše tedy zlého a zlého.
Z oné e-mailové konverzace mého drahého s dotyčnou osobou mi byla za hlubokého vytí ocitována následující pasáž:
Pokud učiním něco, co ostatní považují za špatné, věřím tomu, že mi to
jsou schopni sdělit způsobem jiným, než medializací po všech blozích a
fórech. Pokud někteří lidí volí dlouhodobě cíleně pouze tuto metodu,
nelze je považovat za nic jiného, než za notorické trouble-makers. Snaha
o věcné řešení totiž vypadá jinak.
Až se někteří lidí naučí jednat vstřícně a na úrovni, pak můžeme
pokročit. Několikrát jsem vyzýval, ať své připomínky zašlou na náš
oficiální e-mail. Ani jednou se tak nestalo, což je jasný signál, že ve
finále jim o vstřícné řešení nejde.
Dotyčný člověk o mně na svém blogu, twittru, na jistém fóru či na jiných blozích v komentářích vysloveně vyblil takový objem urážek a napadení, že by se z nich dala sestavit asi ne kniha, ale celkem obsáhlá brožurka rozhodně. Splňuje tedy svou vlastní definici trouble-makera.
O vstřícné řešení mu podle jeho vlastního receptu evidentně nejde, soukromý e-mail s připomínkami mi nepřišel ani jeden. --- Co dodat? Krom toho, že dotyčný se chová jako někdo, kdo sociální inteligence nepobral ani co by se za nehet vešlo, káže postupy, které zabrání tomu, aby jeho nepříliš inteligentní projevy a neochotu k jakémukoliv ústupku bylo možné veřejně hodnotit – přičemž se jimi sám neřídí.
"Některé ženy se zdráhají opětovat útok", píše ZBudapest na začátku lednového čísla časopisu Goddess. A také píše, že to rozhodně není správný postup a že odrazit útok či jej oplatit je zcela v pořádku.
Ač si často říkám, že mi útok zpět nestojí za to a že stačí počkat, až si dotyčný rozbije držku sám, v některých případech je dobré se bránit. A pokud jsem já sama tou napadenou, jediný, kdo o nutnosti či potřebě obrany rozhoduje a má právo do ní mluvit jsem já sama.
Tedy, pokud mě někdo uráží na internetu, není ani v nejmenším nevhodné se tamtéž bránit. Vyvětlením, žádostí o slušné chování, možnostmi odpovídajícími kalibru útoku.
Někteří lidé se diví, že po jejich akci následuje reakce. Někteří se domnívají, že útoku je nejlépe čelit jeho ignorováním či odklizením se ze scény (když tohle prohlásí útočník, je to trpce úsměvné). Když se cizí vojsko rozhodne vyplenit vaši zemi, je nejlepší je ignorovat či vyklidit pole? A nebo zmobilizovat vše, co zmobilizovat můžete a poslat je zpátky tam, odkud přišli? A proč se pak někdo diví tomu, když člověk stejnou metodu aplikuje i v osobním životě?
Ano, i vyhnané vojsko možná bude všem ve své zemi a okolí zkoušet namluvit, že to oni vlastně byli přepadeni a vládce sousední země má sníženou příčetnost, neboť na ně poslal psy. Realita a původ problému se v tom někdy těžko hledá, zvláště lidem, kteří nebyli u prvního překročení hranic. Což však neznamená, že neexistuje.
Tím, že se stáhnete a svou zemi necháte obsadit či vyhladit nedosáhnete ničeho. Agresor se stane vítězem, který všechny přeživší slovem a mečem přesvědčí o tom, že byl v právu a konal pro dobro všech. Že to není tak zcela pravda budou vědět jen pamětníci, kterým strach či prostředí nedovolí promluvit.
Na výsledku záleží.
Pokud se člověk brání výpadu, nebo dokonce výpadům trvalým a stupňovaným, dělá to, na co má nárok a co je pro něj samotného výhodné (je mi líto, ale nejsem křesťanka zastávající názory o nastavené druhé tváři). Skutečně se tím nestává případem pro psychiatra ani zvláštním masochistou (ano, to jsou poslední dvě urážky).
Představte si, že se s někým seznámíte a máte s ním nějakou dobu trvající vztah. Řekněme tak pět měsíců, počítáme-li to od doby, kdy se ten dotyčný zhruba na šestý pokus opravdu a definitivně rozejde se svou předchozí přítelkyní. Bydlíte 100 kilometrů od sebe, když se vidíte jednou týdně, je to až dost.Dohromady se tedy za tu dobu sejdete zhruba dvacetkrát, když to hodně zaokrouhlíme.
No, a po nějakém čase (pořád ještě v rámci těch asi dvaceti setkání) začnete zjišťovat, že se k vám ten dotyčný totálně nehodí. Sice máte něco společných zájmů, což vás ze začátku zaujalo, ale bohužel to nestačí na přebití to, že vaše IQ je o takových 20, 30 bodů vyšší, než jeho (což neznamená, že to jeho je podprůměrné, ale že rozdíl mezi jeho průměrným a vaším nadprůměrným neshledáváte pozitivním jevem); že je ta osoba tvrdohlavá jako mezek a poté co nepochopí polovinu toho, co jste řekli už není zvědava na zbytek a prostě se zasekne v tom, že vás přesvědčuje o své pravdě; že poté, co neskáčete tak, jak on píská propadá hysterickým záchvatům, v jejichž rámci vám dvakrát, třikrát týdně do telefonu sděluje, že se s vámi rozchází – přičemž za deset minut se chová, jako kdyby to nikdy neřekl a totéž očekává od vás; že se permanentně snaží mít vás pod kontrolou a chovat se vůči vám dominantně, přestože víte, že v daném vztahu jste to jednoznačně vy, kdo má navrch a jako zastánce rovnoprávnosti na tohle nejste nikomu zvědaví; že se (klidně na veřejnosti) rozpláče ve chvíli, kdy se k němu "chováte ošklivě" a pravidelně si stěžuje na to, že si ho nevážíte, byť vy nemáte pocit, že by k něčemu takovému jako vážit si ho (vzhledem k dříve jmenovanému) byl nějaký důvod.
Nu což, co nevyhovuje vám a na druhém vám bytostně vadí může někomu jinému připadat zcela v pohodě. Lidé jsou různí, avšak svůj k svému. Tak se s tím dotyčným prostě a jednoduše rozejdete. Poté, co jste se viděli asi dvacetkrát to není nic děsivého ani neobvyklého – naopak, vcelku běžná doba na zjištění toho, že člověk, s kterým si máte o čem povídat vás po vztahové stránce prostě neuspokojí.
Měsíc nebo dva je mezi vámi situace trochu nabroušená, částečně i proto, že vaše první (druhé, třetí...) rande s "novým objevem" proběhlo ještě před rozchodem, částečně prostě jako po běžném rozchodu.
Pak se potkáte v hospodě, oba už naprosto vychladlí a v klidu, něco málo si vyříkáte a pohoda. Následujícího třičtvrtě roku máte celkem pohodový přátelský vztah. Voláte si, píšete, diskutujete, občas se scházíte ve stejné partě přátel, vy mu zavoláte a pozvete ho na akci, na kterou jít nechtěl kvůli jiné pozvané osobě, pak mu poskytnete článek do časopisu, který tvoří, on vám zavolá, jestli byste pro něj nemohli přijet, protože zůstal viset v zastaveném vlaku... Normálka, pohoda. Co nesnesete ve vztahu, u kamarádů vám nijak zvlášť vadit nemusí.
No, jenže pak se ten dotyčný začne na internetu chovat způsobem, který nepovažujete za správný. Podle vás poškozuje vás samotné nebo vaše zájmy. Popravdě – choval se tak už dříve, jenže ne v místech, která navštěvujete taky. Tak o tom mluvíte – na tom samém místě (třeba fórum), kde se tím způsobem projevuje.
----v tomhle místě si představte velkou červenou tečku. následně vysvětlím proč----
Spolu s vámi stejnou skutečnost shledávají i další. Špatné chování se stupňuje, navíc se proplétá s jinými okolnostmi s danou problematikou související. Tak se vy a další dvě osoby rozhodnete, že si na tyto okolnosti a toho člověka budete stěžovat. Jste tři, vaši stížnost podepíše dalších cca 20 lidí, někteří se později přihlásí k její podpoře.
Stížnost je řešena následující půlrok. Špatné chování dané osoby se spíše stupňuje, než aby ustávalo. Je vám přislíbeno řešení (tím, komu jste si stěžovali), ale po krátké době zjišťujete, že "skutek utek". Proti podle vás nevhodnému chování této osoby dále veřejně vystupujete. Sice ostře, avšak v mezích slušnosti. Druhá strana o vás naopak píše, že očekává, kdy začnete lidi popravovat, pochechtává se nad tím, že se "dojčenská voda" jmenuje stejně, jako vy a podobně.
Do toho vás obviňuje z toho, že s ním máte osobní problém. Zvláštní, že jste s ním osobní problém neměli třeba ve chvíli, kdy po vás chtěl ten odvoz...
Každopádně lidé, kteří jsou alespoň na chvíli na jeho straně (kupodivu se už i největší příznivci stačili otočit na druhé straně barikády) v tu danou chvíli tvrdí, že váš názor není názorem na jeho chování, ale vaším nevyřešeným vztahem.
---červená tečka, vzpomínáte? předchozí věta platí přesně od ní---
Nezáleží na tom, že kolem vás jsou lidé, kteří váš názor sdílí a není jich málo. V jejich případě může jít o validní argumenty, ale u vás je to nevyřešeným vztahem.
Nevadí, že jmenovaný vztah je takřka dva roky vychladlou mrtvolou a od jeho skončení mezi vámi dvěma byl naopak vztah poměrně přátelský.
Není důležité ani to, že nevyřešený vztah mívá člověk ve chvíli, kdy ho opustí někdo, na kom mu záleží – kdežto vy jste ani jednou nezalitovali toho, že jste se rozešli s ním.
Nezáleží ani na tom, že máte krásný vztah, ve kterém jste šťastní.
Nevím, zda obhájcům této teorie dochází, co vlastně tvrdí. Že pokud jste s někým měli vztah (byť krátký), nejste schopni na jeho chování ani po delší době nahlédnout bez vztahového zatížení. Že vlastně neexistuje možnost, že se daná osoba opravdu chová špatně a vy to, stejně jako další lidé, prostě vidíte.
(situace psaná kurzívou je hypotetická a nemá s uvedeným vztahem nic společného)
Představte si, že váš bývalý někoho zabije. Vy budete jedním z několika svědků. Taky to bude nevyřešeným vztahem, pokud na tuto skutečnost upozorníte policii?
Ano, někteří lidé mají nevyřešené vztahy. Jiní je naopak vyřešené mají. Pokud někdo nazývá jakoukoliv výtku někomu, kdo je shodou okolností bývalým partnerem nevyřešeným vztahem, název pro tuto činnost zní PŘEDSUDEK. Jak často slyším, svět není jen černý a bílý. A pro zjištění pravdy je dobré přemýšlet a ptát se. Sáhnutí po jednoduchém a nabízejícím se řešení bývá velmi často sáhnutím po pozlátku ležícím na ruce nepravdy, nebo – chcete-li – lži.
---
Na vysvětlení toho, proč vůbec a proč právě teď: Poznámky o "osobním problému" s onou osobou a "nevyřešeném vztahu" slýchám a vídám posledního třičtvrtě roku, převážně od lidí, které jsem viděla maximálně pětkrát a nikdy s nimi nemluvila a svém bývalém vztahu. Objevují se stále i přesto, že jsem několikrát uvedla, že nejsou pravdivé. A i moje trpělivost má své meze...
Před dvěma dny koordinátor české Pohanské federace zveřejnil dotaz, zda je novodobý satanismus pohanství. "...já osobně znám lidi z PČCHCS (první československý chrám církve satanovy) a jejich přístup považuji za hodně pohanský", sdělil přímo v otázce.
Pod tímhle příspěvkem se následně vyjádřili (poměrně přední – byť v našich krajích nejde o nic oficiálního) představitelé několika pohanských směrů – wiccy, ADF, Rodné víry, dianické wiccy... (tenhle fakt uvádím spíš pro zajímavost – že názor na tuto problematiku jde napříč pohanskými směry. V mnoha případech jde o postoj celého směru, byť zde mluvíme pouze o vyjádření jednotlivců). Všichni svorně řekli, že ne. Pohanství a satanismus nelze slučovat.
Vzhledem k tomu, že si značná část jmenovaných jde posledního půl roku navzájem po krku, jde evidentně o shodu poměrně významnou.
Několik lidí se dále vyjádřilo v tom smyslu, že by bylo dobré podobná témata veřejně neřešit (zejména z pozice koordinátora PFI), neboť by to mohlo vést k poškození dobrého jména pohanství. Tento požadavek ještě zesílil po prohlášení, že distancovat se od satanistů je nefér a naopak je třeba zlepšit jejich jméno v očích veřejnosti (o což se sám koordinátor poměrně aktivně zasazuje).
Opět zazněly protesty – spojení pohanství se satanismem může pohanům samotným způsobit problémy v rodinách, v kariéře, pohanství jako takovému třeba v médiích. Na to jako odpověď, opět od národního koordinátora, zazněla věta:
Pokud to neustojí, tak by si měl vybrat cestu kterou ustojí. Duchovní cesta není mateřská školka.
Inu, co na to říct? Měli bychom jako pohany akceptovat pouze osoby ochotné pro víru zemřít? Osoby, které neřeší, že jejich rodiče trnou hrůzou při zjištění, že jejich dítě má něco společného se satanisty? Osoby, kterým kromě problémů, které by ve spojení se svou vírou mohli mít (víra je v naší zemi pořád ještě divná, ať už jaká koliv. Neobvyklá tím spíš) ještě naházíme klacky pod nohy ve formě spojení s něčím společensky nepřijímaným (aniž by se tomu dotyční reálně věnovali) a budeme od nich očekávat, že to přejdou s úsměvem na rtech, neboť duchovní cesta není mateřská školka?
V předvečer svého ukřižování pronesl Ježíš k jednomu z apoštolů, Petrovi, větu, jejíž část najdete v názvu tohoto článku. ...než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Tak se i stalo. Petr ze strachu zapřel fakt, že se s Ježíšem zná. Přesto je spolu s Petrem zmiňována i jiná věta: I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí.
Ježíš nechtěl po svém apoštolovi, aby bez mrknutí oka překonal všechny překážky. Jemu svěřilvybudování církve, byť znal jeho pochybnosti (vzpomínáte na chůzi po vodě?) i to, že zapře jejich vztah.
Nám samotným za následování víry v současné době smrt nehrozí. Zato nám hrozí třeba problémy v kariéře, časem by to mohly být i problémy s výchovou dětí – myslí si snad někdo, že pokud učitelka dětí zjistí, že rodiče mají něco společného se satanismem a nahlásí to OSPODu, tak to jeho pracovníci či pracovnice jen tak smetou ze stolu?
(Neo)Pohanství samo o sobě je ve světě, v zemích, kde se již desetiletí bez problémů rozvíjí relativně akceptovaným náboženstvím. Odborníci vědí, že nejsme temným nebezpečným kultem, zjišťuje to i veřejnost. O satanismu toto neplatí.
Jako pohané můžeme mít problémy, problémy spojené s tím, že se věnujeme v ČR neznámému a "divně znějícímu" směru a provozujeme věci, o kterých "všichni vědí", že neexistují.
Jako lidé spojení se satanismem – kterými vůbec nejsme – je ovšem mít budeme. A jak dlouho bude trvat, než tohle spojení začne být považováno za reálné, pokud se bude přední představitel pohanské organizace zasazovat o očištění jména satanismu a veřejně upozorňovat na shodné rysy?
Po úvaze o životě básníků ke mě dnes přišla další otázka k zamyšlení.
Dokážu pochopit (byť ne odsouhlasit), že se rektoalpinismu věnují s větší či menší důkladností lidé, kteří sami o sobě nic nedokázali, nic neumí, jsou hloupí nebo třeba neschopní.
Proč to ale dělají lidé, kteří to v podstatě "nemají za potřebí"? Lidé chytří, vzdělaní, poměrně uznávaní... Je v tom nedostatek sebedůvěry a zdravého sebevědomí? Potřeba být oblíbený/á? Tajemné mystérium temného králíka?
A proč takoví lidé probůh lezou do řiti osobám, které jim nesahají ani po paty?
Nedávno jsem narazila na názor, že nelze hodnotit báseň, když neznáme důvody, které vedly jejího autora k jejímu stvoření, stav, v kterém se tou dobou nacházel, jeho pocity...
A tak nějak mi ta myšlenka přišla zvláštní. Známí básníci se stali známými díky sbírkám, v kterých jsou jen jejich básně, nic víc. Kdo je četl, netušil, co stálo za jejich vznikem. I přesto, někdy možná právě proto, zaujaly natolik, že se staly známými a svého autora proslavily.
Na druhou stranu, když se podíváme do učebnic nebo nahlédneme zpátky do hodin literatury – kolik času je věnováno tvorbě samotné a kolik naopak autorům a jejich životu? Všichni víme, že Verlaine byl homosexuál a alkoholik, ale kdo někdy alespoň otevřel Saturnské básně nebo přečetl byť jen pár řádků jeho tvorby? Proč se učíme o jejich životech, místo abychom četli to, co napsali? Pomůže nám snad znalost jejich života pochopit jejich dílo, pokud se k němu vůbec někdy v životě dostaneme?
Pochopíme Máj lépe, když budeme vědět, že Mácha měl divoké sexuální představy a zemřel na zápal plic? Bude pro nás Poštovní schránka něčím jiným, když vímě, že Wolker měl tuberkulózu a byl komunista? Je život básníka, jeho aktuální nálady a inspirace tím, co potřebujeme znát, abychom rozuměli jejich poezii? I když většina z nás se přes školní informace o autorech k poezii samotné nikdy nedostane, nebo ne jinde, než ve školní čítance?
Minulý týden jsem byla na večeři v úžasné řecké restauraci, jídlo skvělé, obsluha perfektní, společnost příjemná... A velmi dobré víno. Jelikož jsem však již tradičně dorazila autem, zmíněné víno jsem skutečně jen ochutnala a zbytek večera strávila na vodě.
Když jsme si ji objednávaly, číšník se nás optal, zda nechceme místo třetinkové aquilly raději celou litrovou láhev. Litrová láhev – to zní skvěle, ne? Odpadá časté objednávání při prázdné skleničce a navíc – je to trochu více "eko". (Znáte projekt http://www.vodovoda.cz/? Zkusili jste si někdy k jídlu v restauraci objednat vodu z kohoutku? Balená voda je nejen drahá, ale také neekologická – spousta obalů, které se buď vozí tam a zpátky (u skla), nebo se musí recyklovat (plasty), k tomu spousta škodlivin vypuštěných do vzduchu při jejich přepravě...). Z tohoto hlediska – palec nahoru. Sice je to pořád voda balená, ale přece jen je to menší zlo, než u malých lahviček.
Tak nám tu vodu přinesli. Chutnala skvěle, to bez řečí. Jen ta etiketa s víčkem říkala, že něco není úplně v pořádku. Šlo totiž o řeckou minerálku.
Chápu, že řecká restaurace vedená Řekem chce být tradičně řecká po všech stránkách. I přesto – pozastavil by se někdo nad českou vodou? Rozhodně ne. Ač je nabídka litrové láhve s vodou jednoznačně skvělým počinem, fakt, že tyhle litrové skleněné láhve musely přejet v kamionu polovinu Evropy už tak skvěle nezní...
Potrefená husa se ozve vždycky, říká se. Po publikování včerejšího článku jsem zjistila, že je to zcela přesné. Potrefená husa se ozvala, byť ten článek byl o někom jiném :-) No nic...
Taky si myslíte, že názory člověka zcela odráží jeho vlastní problémy? Že když o někom řeknete, že víc mluví, než poslouchá, je to i (či zejména) váš problém? Nebo když řeknete, že je zaujatý, zaslepený, hloupý, líný nebo nesečtělý?
A pokud ano, je vám jasné, že tím zpochybňujete existenci schopnosti objektivního zhodnocení jako takového? Že podle této teorie, kdo píše o škodlivosti drog a narkomanech, je sám závislý, kdo řekne, že druhý moc pije, má problémy s alkoholem, kdo řekne, že děti málo čtou, nikdy nepřečetl ani knihu... Už vám taky dochází, jaká je to kravina? :-)
Na jednom místě nejen internetové sféry narážím pravidelně na skupinu lidí, u které mám pocit, že kdyby se šalamounovo hovno dalo pořídit v nejbližším supermarketu a pak ohřát v mikrovlnce, dávali by si ho tihlé lidé v bohatých porcích k snídani, obědu i večeři.
Jinak si nedovedu vysvětlit jejich postoj odborníků na cokoliv.
Třeba když uvedete knihu zahraniční autorky, kterou nikdo z nich zcela evidentně nečetl a jediné, co o ní vědí je název, autorčino jméno a váš stručný popis toho, o čem je, je to pro ně zcela dostačující pro to, aby knihu odsoudili coby nesmysl a blábol od začátku do konce. Bez ohledu na to, že odbornou veřejností byla tato kniha přijata velmi dobře, což dokládají mnohé recenze.
Od stejných lidí se následně dozvíte, že osoba, které je ve svém oboru celosvětově uznávanou kapacitou není jako podpora argumentu dostatečnou autoritou, neboť pokud oni vědí, oboru jako takovému se nevěnuje. Sice by stačilo otevřít web téhle osoby a podívat se, co se na něm píše, ale to už nikdo z nich neudělá. Knihy této osoby podle těchto lidí mají úplně jiný obsah, než jaký je doopravdy. No jasně, nečetli je. Ale jedna paní povídala a tak to bude pravda...
A tak by se dalo pokračovat dlouho a dlouho...
Je to banda lidí, kteří sami zatím nedokázali prakticky nic. Na tom není nic zlého, známým se člověk nerodí. Stává se jím většinou až poté, co učiní něco mimořádného. Ani moudrým a uznávaným se nerodí. Opět pro to musí něco udělat. A je naprosto v pořádku, když za vámi není nic zásadního ve chvíli, kdy je vám 20 nebo 30. Avšak pokud někdo v tomto věku trpí představou, že sežral všechnu moudrost světa a nad něho není, už v tom začíná cosi zahnívat.
Když potom z úst těchto lidí slyším vycházet slova jako úcta a pokora, je mi jasné, že jejich význam dodnes nepochopili.
Dnes ráno jsem si cestou do práce pustila rádio. Obvykle to nedělám, neboť se nechci rozčílit ještě před první ranní kávou, ale dnes jsem udělala výjimku. Trestem za nedodržení této zásady byl hlas páně Paroubka, líčící do mikrofónu něco v tom smyslu, že česká veřejnost očekává, že Topolánek a spol. přizvou Paroubka a jeho partu k jednání o energetické koncepci země.
Pana Paroubka bych tímto ráda požádala, aby si mě (jako část české veřejnosti) laskavě nebral do huby. Osobně očekávám, že se pan Paroubek bude držet od jakéhokoliv jednání co nejdál, protože pak je šance, že se mu nepodaří napáchat větší škody, než je bezpodmínečně nutné.
Většina z nás na internetu v záležitostech privátních používá přezdívku. Někdy je vlastnímu jménu velmi podobná, jindy s ním nemá nic společného. Někdy sami uvádíme, že Knedlík jsem já, Franta Vomáčka, jindy si svou totožnost pečlivě střežíme, někdy o ní řekneme jen dobrým přátelům a jindy ji prostě jen neskrýváme. Někdy se tak nějak ví, že Knedlík si v partě jiných kamarádů říká Mrzout a občas se podepisuje prostě František. Tak či tak, naše články, komentáře, příspěvky do fór a další počiny na síti jsou uvedeny či podepsány touto přezdívkou.
Bývá dobrým zvykem neprozrazovat na internetu choulostivé a osobní informace o jiných lidech. Tohle pravidlo je natolik podstatné, že o něm mluví dokonce i netiketa. Podle mého, vystupuje-li člověk na webu pod přezdívkou a jedná-li se o záležitost čistě soukromou, jméno je jedním (a vlastně prvním) z oněch choulostivých údajů, které není vhodné zveřejnit.
Přesto bývám poslední dobou pravidelnou svědkyní toho, jak někteří právě tohle základní pravidlo slušnosti porušují.
Někteří bezděčně zareagují na Knedlíkův příspěvek slovy: "Mrzoute, tohle se ti fakt povedlo!" Ač jde spíš o dílo nepozornosti než zlého úmyslu, nedělá to dobrotu. Předně – lidé, kteří Knedlíka neznají možná nepochopí, ke komu se to vlastně dotyčný obrací. Žádný Mrzout tam přece nic nenapsal! Knedlíka naopak možná zamrzí, že někdo vytáhl jeho druhou přezdívku někde, kde se s ní chlubit nechtěl, kdo ví...
A pak jsou tu další. Lidé, kteří jinak oslovují záměrně. Povětšinou s vědomím toho, že oslovení (obvykle pravým vlastním jménem) bude mít určitý efekt. Říká se tomu manipulace. Bez ohledu na to, zda jde směrem: "Františku, vždyť já přece chápu, proč jsi to napsal...", pokoušející se zahrát na tenkou strunu důvěrnosti a "intimnosti", nebo naopak ve stylu: "Franto, možná bys neměl strkat čumák do čeho ti nic není", působící lehce výhružným tónem (znám tě, ty hajzle Franto, a stokrát si tu můžeš říkat Knedlík, stejně ti to nepomůže). Jistě, existuje spousta nuancí mezi těmito dvěma příklady. Jedno mají všechny společné, dokonce i s těmi bezděčně upuštěnými osloveními z minulého odstavce.
Jsou neslušné vůči jmenovanému a nevhodné v rámci běžných standardů chování na internetu.
Než příště někoho oslovíte, patříte-li mezi ty, kterých se tento problém týká, podívejte se ještě jednou, jakým jménem se dotyčný podepsal a tohle jméno použijte. Pokud to neděláte, jste bezohlední. Pokud používáte osobní jméno záměrně, jste navíc hulvát.
Někdo, koho znám, si tak asi před měsícem založil účet na Twitteru. Zjistila jsem to díky tomu, že mi přišel email s oznámením, že si mě tahle osoba přidala mezi přátele (či jak se tomu tam říká), bez ohledu na to, že přáteli nejsme a z toho, že mé poslední a jediné příspěvky byly z doby, kdy jsem si účet založila (cca před rokem) se dalo celkem snadno zjistit, že službu nepoužívám.
Za ten měsíc se několikrát tento člověk na svém twittru stačil svěřit s tím, co si o mě myslí (pozitivní zhodnocení bych tomu rozhodně neříkala), načež včera s velkou slávou světu oznámil, že si ten můj účet, který nepoužívám a který si on uvedl do spřátelených, zablokoval. A že ho to moc potěšilo.
Jsem jediná, komu připadá, že ten člověk má problém?
Možná by mohl pokračovat tím, že si v mailovém klientu nastaví automatické mazaní mailů ode mě (byť mu vůbec nepíšu) a v telefonu zablokuje příchozí hovory z mého čísla (ač mu nevolám). Ale třeba si tím udělá radost... Ideální následující pokračování by bylo, kdyby konečně vytočil číslo nějakého psychiatra.
Představte si základní školu někde v zapadlé vísce daleko od města. A v té škole si představte ředitelskou kancelář a jejího obyvatele. Pan ředitel, stejně jako ostatní v jeho škole, vystudoval pedagogickou fakultu. Byl o něco starší, než ostatní učitelé a zejména učitelky (převaha žen v našich školách je známou skutečností), byť jen o rok nebo dva a místo ředitele mu tak nějak spadlo do klína. Možná o něj v tu chvíli nikdo jiný nestál, možná dostal přednost jako služebně nejstarší, kdo ví...
Škola fungovala skvěle. Vzhledem k tomu, že žáci do ní chodili z pár okolních vesnic, všichni se navzájem znali a někteří žáci a jejich rodiče se s učiteli a panem ředitelem přátelili i mimo školu. No prostě vesnice.
Až jednoho krásného dne nastoupil do školy také synek pana ředitele. Dítko jako každé jiné, byť toho z domova již trochu umělo a neučilo se tak úplně o všem od začátku. Sice ho zajímaly spíš počítače a hry, než školní látka, ale jeho paní učitelka si říkala, že i to se bude časem hodit a třeba se od něj něco naučí i ostatní děti. Synek měl vcelku pěkné známky (stejně jako většina třídy) a tatínek na něj byl patřičně hrdý a všem známým říkal, že jeho synek je skvělé a chytré dítko.
Jenže v druhé a třetí třídě se začalo projevovat to, že jeho syn nepatří mezi nejbystřejší děti ve třídě. Původní náskok se vytratil a nové látce klučina dost často neporuzuměl. Navíc odpoledne trávil u počítačových her nebo s klukama z vesnice venku. Neučil se, nečetl. "Náš syn je přeci premiant, chytrý kluk, látku pochopí ve škole, nač ho trápit doma učením", říkával tatínek. Vysvědčení na konci roku tomu však neodpovídalo.
Ten den se z ředitelské kanceláře nesl příšerný řev a spílání. Výkřiky o nekompetentních káčách neschopných dostát svým povinnostem a spravedlivě ohodnotit výkon. Učitelka ředitelova syna se po prázdninách ve škole již neobjevila.
Její nástupkyně však s ředitelovým synem nepořídila lépe a jeho známky se nelepšily. V pololetí ji to stálo půlroční prémie a letní prázdniny stejně jako její předchůdkyně věnovala hledání nového místa.
Žáček se mezitím dostal do třídy jednoho ze stálých učitelů školy. Vzhledem k tomu, že byl starým rodinným známým a navíc věděl naprosto přesně, jak dopadly předchozí dvě učitelky tohoto chlapce, snažil se, aby měl klučina šanci uplatnit svou inteligenci a individualitu, které jeho otec tak často zdůrazňoval. Bohužel poměrně záhy zjistil, že chlapec je na tom se znalostmi spíše podprůměrně, chápe pomalu a doma se neučí. Ovšem sám je přesvědčen o tom, že mu předchozí učitelky křivdily a že je jedním z nejlepších žáků, či spíše úplně nejlepším. Učitel již na této škole učil dlouho a navíc byl přímo z vesnice, ve které škola stála. Jeho rodina tu bydlela od nepaměti a on si nedovedl představit, že by svou práci musel opustit a hledat si místo snad až v dalekém městě. A tak začal chlapci nadržovat a některé chyby odpouštět, čímž se jeho známky na konci roku výrazně zlepšily. Sice ne na úroveň nejlepších žáků ve třídě, ale to učitel vysvětlil tím, že jeho předchozí učitelky si na něj zasedly, díky tomu má synek místy mezery a když to vyjde najevo, musí ho on – učitel, ohodnotit spravedlivě, aby si ostatní děti nemysleli, že má jako syn ředitele protekci. Ale že to se během příštího roku jistě srovná. Pan ředitel spokojeně pokyvoval hlavou a spojenecky si kolegovi postesknul, jak je smutné, že synek napřed musel projít rukama těch dvou slepic.
A tak pan učitel pokračoval ve stejné taktice i příští rok. Známky ředitelova syna se lepšily, nikoliv však jeho znalosti. Čehož si všimly i ostatní děti. Chlapec navíc brzy zjistil, že má dobré známky bez toho, aby pro to musel něco udělat a projde mu úplně všechno. Děti ho kvůli jeho protekci neměly moc rády a tak je ze své pozice nepostižitelného začal šikanovat.
Ve vesnici se tohle všechno celkem rychle rozkřiklo. Pár lidí kvůli tomu zašlo i za panem ředitelem, s tím, že jim to je nesmírně líto a byť si ho moc váží, s chováním jeho syna je třeba něco dělat. Pan ředitel na to opáčil, že jeho dítě je úžasné a nejlepší ve třídě, a že to ostatní děti šikanují jeho, ne on je. A následně několik dětí exemplárně potrestal za to, že o jeho synovi řekly něco ošklivého (obvykle o protekčních dítcích z "dobré" rodiny). Jeho synek toho pochopitelně využil k tomu, aby je mohl ještě více zesměšnit a utiskovat.
Rodiče předškoláčků ve vesnici i okolí mezitím začali uvažovat o tom, zda je dobrý nápad poslat své děti do této školy. Nejbližší škola je sice ve městě, kam se musí dnes a denně dojíždět, ale poměry v té místní jsou neudržitelné. Na pana ředitele a vedení školy došlo na školský úřad několik stížností. Ředitel je označil za neopodstatněné a jejich autory za závistivé sousedy ("víte, jak to chodí na vesnici...") a dvě vyhozené učitelky za nekompetentní nevzdělané hašteřivky, které se chtěly dostat na jeho místo, aniž by na to měly kvalifikaci (byť i on sám už přemýšlel o tom, zda na tom všem není něco pravdy).
Spousta lidí tak najednou řešila problémy vzniklé kvůli jednomu dítěti, které ovšem dál beztrestně šikanovalo spolužáky pod ochranou svého hrdého otce.
Irský poslanec Crowley uvedl, že setkáním s Ganleym v Dublinu Klaus nehorázně urazil irský lid.
Klaus na to odpověděl, že největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o lisabonské smlouvě. Já jsem se v Irsku setkal s někým, kdo zastává většinový názor v zemi, vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní, oponoval Klaus.
"Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe," reagoval Crowley. Irové v referendu odmítli lisabonskou smlouvu, proti níž brojí i Klaus. Irská vláda nyní zkoumá, jak tento krok zvrátit.
(citováno z Novinky.cz)
Z fóra:
Jedna z členek fóra uvedla, že svého času se většina lidí z brněnské části pohanské komunity hlásila k wicce.
Tato věta byla dvěma pány označena za nepravdivou i přes několik odkazů na poměrně relevantní zdroje (už vám někdy někdo řekl, že existují i věci, které nejsou stoprocentně ozdrojované? A přesto jsou doopravdy existující? Zmíněným dvěma pánům evidentně ještě ne)
"A budeš tvrdit Brňákům, že ty to víš lépe než oni. Absurdní:-)", reagoval jeden z oněch dvou pánů (shodou okolností pražák, ale asi svého kolegu viděl dvojitě).
Hú ha...
Autorkou lepší perly tohoto typu už tak zůstává pouze Sarah Palin se svým prohlášením, že žije na Aljašce, z okna vidí na Rusko a proto má zkušenosti se zahraniční politikou.
Uvedený citát jest dílem pana Terryho Prattchetta, oblíbeného autora knížek o Zeměploše. Vzpomněla jsem si na něj na konci uplynulého víkendu cestou z velmi pěkného semináře v Německu.
Tak nějak nám sklouzlo téma k diskusi o tom, zda má smysl a hlavně hodnotu ohánět se tím, že se někdo určité činnosti věnuje déle, než někdo jiný. No – podle mě je to ujeté. Pokud studujete vysokou školu již osmým rokem a blížíte se k cíli, neznamená to, že jste lepší než ten, který ji právě po pěti letech dokončuje. Naopak, znamená to, že jste mnohem horší a pouze jste se studiem začali dříve.
Jistě, někdy delší čas věnovaný určité činnosti značí větší pokročilost. Ale někdy taky ne. Ohánět se tedy jen časem, který někdo něčemu věnoval jako důkazem pokročilosti či nadřazenosti je hodně ošemetné.
Závěrem snad ještě jedna citace od jiného anglicky píšícího autora tak trochu jiného žánru:
Je rozdíl mít roční zkušenost, desetiletou zkušenost a nebo roční zkušenost desetkrát.
Právě jsem v práci zjistila, že dvě ženy od nás z kanceláře nejdou volit a ani nikdy nebyly. No to je prostě zvěrstvo! Tedy – milí blogeři a milé blogerky, milí čtenáři a milé čtenářky, pokud nechcete, abych o vašem počínání tvrdila to samé, nezapoměňte zabrousit do velební místnosti!
A pokud nevíte, koho volit, přikládám krátký (již jednou publikovaný) návod:
Můj ex a někteří
jeho kamarádi před volbami před několika lety usoudili, že by bylo dobré podpořit ČSSD, neb je v jejich
volebním programu zaujal nákup stíhaček Grippen. Nic víc, nic míň,
jenom kvůli letadýlkům. Prostě se jim to tam líbilo a letadýlka mají
rádi... (zjednodušeně řečeno).
Má kamarádka na to reagovala tím, že komunisté mají ve znaku
třešně, které má ráda ona, a že by tedy podle této teorie asi měla zvolit
KSČM...
A teď ta slíbená rada:
Po vyslechnutí výše zmíněných informací se má drahá sestra zamyslela, zasnila a následně pravila: "Já mám ráda ptáky..."
Takže zcela politicky vyzývám všechny, co mají rádi/y alespoň
nějakého ptáka (co na tom, jestli vlastního, nebo cizího), aby je v
blížících se volbách podpořili...
Jelikož mě v dohledné době čeká cesta do zahraničí, začala jsem dnes shánět jízdenky na cestu tam a zpět. Vzhledem k tomu, že mi příliš nevyhovovaly jízdní řády jednotlivých společností (příliš brzký odjezd nebo příliš pozdní návrat), rozhodla jsem se nevyužít výhod zpáteční jízdenky a kombinovat. Cesta tam autobusem, cesta zpět vlakem. Společnost České dráhy mě přesvědčila o tom, že ta druhá volba byla jednoznačně chybná.
České dráhy nabízejí zakoupení elektronické jízdenky (krom toho, že je levnější, nemusíte pro ni předem na nádraží, což bylo pro mé rozhodnutí zásadní). Tak jsem si pochvalovala, jak úžasnou službu jmenovaná firma nabízí a jízdenku si koupila. Ano, při potvrzení platby jsem zaškrtla políčko, že jsem četla cca stránkové podmínky, které se k nákupu pojí. Ne, nečetla jsem je (stejně, jako většina populace). Další chyba.
Poté, co jízdenka dorazila do mé mailové schránky jsem zjistila, že jsem právě vydala sedm stovek za neplatný doklad – jízdenka je totiž platná pouze v případě, že si koupíte i jízdenku z ČR do zahraničí a reálně na ni přicestujete (musí být označena průvodčím). Ač mi časy odjezdů ČD absolutně nevyhovovaly, byla jsem ochotná to skousnout, stornovat jízdenku na autobus (bez problému lze se stornopoplatkem 20%) a dokoupit si jízdenku vlakem. Opět chyba.
Pokud bych nechtěla jet do místa určení ten samý den, otočit se na nádraží a nasednout do vlaku na cestu zpět, mám smůlu – jízdenky na předcházející dny již v e-shopu nejsou dostupné. Jízdenka, kterou jsem zakoupila byla tedy nepoužitelná už ve chvíli, kdy jsem ji platila.
Pokusila jsem se tedy o vrácení jízdenky, což obecně podle FAQ e-shopu lze následovně:
Jak vrátit jízdenku s nesprávnými údaji nebo nevyužitou jízdenku?
Právo z přepravní smlouvy (vrácení jízdenky) je možné uplatnit
nejpozději před odjezdem vlaku z nástupní stanice cestujícího (tento
údaj je uveden na jízdence). Lze tak učinit elektronicky na adrese eshopbox@cd.cz,
případně formou písemné žádosti, zaslané na adresu Odboru osobní
dopravy a přepravy ČD, a.s., Nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha 1,
nebo v libovolné osobní pokladně v železniční stanici formou Reklamační
přihlášky. V písemné žádosti (Reklamační přihlášce) se uvede číslo
elektronického dokladu, jehož kopie musí být rovněž přiložena. Případné
návratky budou cestujícímu vyplaceny výhradně bezhotovostním převodem
na účet vázaný k platební kartě, kterou byla provedena úhrada
elektronického dokladu. Pokud byl doklad uhrazen prostřednictvím služby
PaySec, bude uznaný návratek převeden na konto PaySec, z nějž byl nákup
uhrazen.
Fakt, že mezinárodních jízdenek se tahle skutečnost netýká již uveden není. Stejně tak není k nalezení na jízdence samotné. Nepříjemné informace České dráhy evidentně raději neuvádějí.
Výsledkem dnešní transakce je tedy výdělek 700 korun pro české dráhy za službu, kterou nemám šanci využít. Pro mě osobně poučení, že podmínky nákupu bych propříště asi měla dost podrobně prostudovat a hlavně to druhé, že se mám Českým drahám příště vyhnout hodně širokým obloukem, neboť je to společnost značně neseriózní.
Poslední dobou se v různých článcích o přijímačkách na střední a vysoké školy objevují různé testy, ve kterých má testovaný prokázat, jak rozumí psanému textu a zda z něj dokáže vybrat to důležité, případně správnou odpověď na položenou otázku.
Říká se, že děti méně čtou a proto se snížená schopnost porozumění zdá logickým důsledkem. Události posledních dní mně však přesvědčují o tom, že schopnost porozumění není ani zdaleka pouze problémem nejmladší generace.
Několikrát denně zjišťuji, že si lidé po přečtení třístránkového dokumentu spojí dohromady věci, které v textu vůbec spojeny nejsou, vykládají napsaný text úplně jinak, než jak je postaven, případně z něj vybírají jednotlivé věty, které absolutně nespojují s kontextem.
V určitých případech jde jednoznačně o manipulativní interpretaci – z půlstránkového příspěvku je vybrána jedna věta, tato je interpretována jinak a následně dementována. Jinde jde však zcela evidentně o absolutní neporozumění textu.
V takové situaci jsou vám i inteligentní a slušně argumentující lidé schopni vyvrátit něco, co jste nikdy netvrdili. Jak se v tu chvíli chovají hulváti si jistě domyslíte sami...
Tohle zjištění mě zarazilo a překvapilo, zejména proto, že se jedná o osoby dospělé, v několika málo případech i vysokoškolsky vzdělané.
Zkoušky tohoto typu jsou tedy jiste na místě, stejně tak zaměření se na tuto problematiku již na základních školách.
Dnes jsem se v jedné nejmenované internetové diskusi dozvěděla, že fakt, že jsem spoluatorkou stížnosti na jistou nejmenovanou organizaci značí, že si do členů organizace a jejich přátel projektuji šikanu spolužáků a rodičů z dětství. K tomu se pojí silný pocit odmítnutí, takže dělám i věci, kvůli kterým ztratím spoustu přátel. Každopádně tímto svůj problém nevyřeším, takže toho musím nechat a pomoct si sama.
Autorka této úžasné analýzy zmiňovanou stížnost nečetla. Nemá tedy nejmenší ponětí o tom, čeho se daná stížnost týká. Stejně tak evidentně nemá nejmenší ponětí o tom, že nemám žádnou osobní zkušenost s šikanou. Ve škole jsem byla oblíbená, měla jsem přátele. Ve třídách pro nadané žáky se šikana obecně moc nenosí. Moje rodina mne něčím takovým též nezahrnovala. O autorce onoho prohlášení totéž rozhodně sdělit nelze.
Krom toho – pokud má člověk něco ztratit, musí to napřed mít. Jaké přátele můžete ztratit tam, kde žádné nemáte? Známé? Ano. Dobré známé? Možná by se jich pár našlo. Přátelé? To je něco jiného.
Lidem žijícím v normálním světě připadá první odstavec jako výplod chorého mozku kombinovaného s automatickou odpovědí špatně naprogramovaného počítače a lysohlávkami.
Lidem tam, kde je to napsané, to připadá logické a jasné.
Tedy, až si po koupi bot, které se po měsíci nošení rozlepí a neuznané reklamaci budete chystat stížnost výrobci, myslete při tom na spolužáky, co vás šikanovali a vyřešte si to bez toho, abyste tu stížnost vůbec psali.
Text patří k písničce mé oblíbené a báječné kapely Bezefšeho. Nahrávka na serveru kapely již není k dispozici, takže o ni bohužel přijdete. A víte co? Kupte si cédéčko. Bude se vám líbit...
LEŽ A KLAM
Pár lidí znám
těm lež a klam,
nejsou vzdálený a rádi se k nim sehnou,
aby je zvedli a poslali dál.
Jak pomlouvaj,
sami nepoznaj,
co je pravdou a co lží a tak nám záda umývaj.
Místo špíny, kterou (hrstí) házejí, za zády
místo blínů, které s chutí sázejí,
než se trápit, kdo co komu za co je líp
se projít álejí
Ó kope si hrob, kdo žije cizí starostí
buď odře strop anebo pukne závistí
přes hlínu v očích těžko poznat je co není
a co je tvé.
Znám lidí pár,
těm každej svár,
je jako plamen, do kterýho vlívat olej
je pro ně každodenní zábavou.
Jenže netušej,
ten plamen zlej,
jejich srdce suché spálí dřív než zpět se ohlédnou.
Den má dosti na svém trápení, (každej den)
jak soudíte budete i souzeni
a tak než třísku v očí druhých nejdřív ve svém spalte trám
Ó kope si hrob, kdo žije cizí starostí
buď odře strop anebo pukne závistí
do konce dojde jenom ten kdo najde cestu se svou ctí.
kdyby Vám to přišlo celé nějaké divné, skočte na konec a přečtěte si vysvětlení
(vzhledem k tomu, že někteří čtenáři tento článek nepochopili, pochopili jinak případně záměrně převrátili, aby vyzněl v úplně jiném kontextu, připojuji vysvětlení. Nebylo účelem článku sdělit, že se níže jmenovaná organizace chová jako komunisté ani že je horší, než komunisté. Jakékoliv srovnání s touto stranou v tom nehledejte, neboť tam není. Pokud někomu výraz KSČM přijde pobuřující, nechť si ho nahradí stranou zelených, pionýrem, spolkem přátel piva... Účelem bylo pouze a jedině poukázat na nesmyslnost a alibismus původního textu jako takového, s použitím jména organizace, s kterým ona nesmyslnost vynikne. Jakákoliv nařčení ze spojování/přirovnávání organizace s komunisty odmítám.)
Vážení členové KSČM,
příznivci, přátelé,
Po prvních dvou
letech ve funkci předsedy, během kterých jsem hovořil o KSČM s mnoha lidmi a
mnoho přemýšlel, jsem dospěl k následujícímu postoji, pokud se jedná o
obnovování či neobnovování členství v Komunistické straně. Tento postoj
jsem konzultoval s vedením strany a dokud budu předsedou, hodlám se jím řídit.
KSČM chápu
zcela jako službu českému národu, potažmo vyšším cílům. V této souvislosti je
třeba říci, že vztah mezi službou českému národu, aktivitami, počtem členů,
rolí předsedy a jeho vedení strany, výsledky a produktivity jejich práce bývá
často (z mně ne zcela pochopitelných důvodů) mylně vykládán. KSČM tak jak ji
chápu já není o slově "moc", ale o slově "po-moc". Z tohoto
důvodu zastávám přesvědčení, že KSČM není a nesmí být náborovou organizací,
rozumějme, organizací směřující své úsilí k získání co nejvyššího počtu členů.
Její cíl je a musí být zcela jiný.
V současné době
je situace členské základny v ČR taková, že prakticky všichni dosavadní členové
již neobnovili své členství, resp. nezaplatili roční stranický příspěvek. Což
znamená, že počet členů se ustálil přibližně na hodnotě o něco vyšší, než byl
počet členů před vznikem samostatné KSČM. K tomu bych rád řekl, že tento jev
nevnímám negativně a že nehodlám podnikat žádné kroky k tomu, abych bývalé
členy motivoval k obnovení členství. Nepodnikal jsem je ani doposud a považuji
je do značné míry za zbytečné.
Z tohoto důvodu
chci, aby zpravodaj KSČM byl nadále zdarma k dispozici široké veřejnosti, ke
stažení na webu. Dále chci, aby se i bývalí členové těšili z výhod, které jim
mohu a chci v rámci ČR zaručit, to znamená například slev na přednáškách a
jiných akcích, stejně jako z věstníku zasílaného e-mailem a z kontaktní služby.
Důvodem je prostě fakt, že tito lidé KSČM podpořili a přispěli na její chod, i
možnou budoucnost.
Stav, při které
se členové, bývalí členové i nečlenové těší z výsledků práce KSČM v Čechách
přibližně stejně a užitek z mají všichni, kdo se účastní jejích akcí, vnímám
jako pozitivní.
KSČM bude v
České republice působit, dokud tu bude mít členy. Její existence na tom nestojí
ani nepadá. Až vyprší naše poslední české členství a nebude již vůle dělat něco
pro české občany... naše aktivity v České republice skončí.
Tato možnost je
však zatím vysoce nepravděpodobná, neboť KSČM má v České republice velmi
aktivní tým tvořený místopředsedou a tajemníkem, kteří odvádějí spoustu dobré
práce Po celé republice má KSČM také přátele a příznivce, kteří s ní
spolupracují a pomáhají.. Vyjmenovat je všechny je nad mé síly, ale zmínil bych
alespoň Gorbačova, Marxe, Engelse, Bobošíkovou, Balína a spoustu dalších,
jejichž jména najdete pod články v našem zpravodaji. Dále je tu také mnoho
těch, kteří pomohli vlídným slovem, konstruktivní zpětnou vazbou, radou a
podobně.
Díky všem těmto
lidem je aktivita KSČM na pomalém vzestupu, stále více lidí nachází spřízněné
duše, vznikají nové nápady a projekty, účast na schůzích roste a stále se
objevují noví lidé a potkávají jeden druhého. A právě to je pro mě jako pro předsedu
důležité, motivující a představuje to pro mě prakticky jediné měřítko
efektivity práce vedení KSČM.
Připadá Vám to celé přitažené za vlasy? Jo, mně taky. Celý text nemá vůbec nic společného s komunisty (ač tuto stranu podle mě měli zakázat hned po revoluci, za využití jejich jména jim patří omluva) a jeho původní verzi najdete na webu české Pohanské federace (ano, je zcela nehorázně záměrně vykraden pro poukázání na jeho nesmyslnost a alibismus).
Dovedete si představit, že by komunisté považovali za součást své strany všechny, kdo byli za totáče v KSČ? A že by za své příznivce označovali bez optání kde koho od původců myšlenky až po současné opravdové příznivce?
Poznámka: v textu záměrně neuvádím odkaz na PFI, přítel google případným zájemcům jistě poradí. Případné komentáře obsahující tento odkaz budou nekompromisně mazány.
Poslední dobou jsem se k psaní nějak nedostala. Příjemné věci spíše prožívám, než zapisuji, a ty, co chci příležitostně zapsat by měly zdobit jiné stránky, než tyhle – alespoň prozatím. A nějak jsem se chtěla vyhnout tomu psát sem po delší odmlce něco z toho, co mě vytáčí – ač je toho spousta a většinou právě při těchto příležitostech mě napadne, že bych měla chuť to hodit na monitor. No, vypadá to, že předsevzetí nedodržím a rýpnu do té hromady hnoje.
Je jistá skupina lidí, ve které se občas i lidé zjevně inteligentní chovají jako malé děti. Nesnesou jakoukoliv kritiku svých činů vůči ostatním a pokud se o něco takového pokusíte, zjistíte, že člověk, kterého jste si třeba dříve vážili, zareaguje tak, jako by nebyl schopen ani ochoten zahlédnout vlastní obraz v zrcadle.
Jistě, nikdo z nás netouží být kritizován. Ale všichni někdy uděláme chybu. Lidé více sebevědomí a méně sebestřední, kteří sami sebe nepotřebují vidět jako dokonalé bytosti dokáží svou chybu přiznat, je-li třeba, pak se za ni omluvit a případně ji nedělat znovu.
A pak jsou zde ti druzí lidé. Bezchybní ve vlastních očích. Jejich omyly neexistují – to, co se stalo bylo vždy úplně jinak, než podáváte, chyba je na straně někoho jiného a nebo vlastně vůbec neexistuje. Všichni okolo nich lžou, zatímco oni jsou pevní, pravdomluvní a neotřesitelní. Jakýkoliv důkaz proti nim lze vyvrátit, jakékoliv jejich slovo je samo důkazem.
Pokud hodláte pokračovat pokusu o diskusi na téma toho, že co se stalo, nebylo v pořádku, je vám doporučeno se raději vůbec nevyjadřovat, neb vaše nařčení je nechutné či ubohé. Nikdy nejde o kritiku chyby samotné (ať ji podepřete čímkoliv), ale vždy o napadání chybujícího, neboť proti němu stále něco máte a tohle je jen další výpad. Možná přidá i to, že se chcete na něčem přiživit či zviditelnit.
Pak vás možná odešle za vyšší instancí (ať už reálnou, či pomyslně nejvyšší – tedy, stěžuj si na lampárně, nádraží, ministerstvu, v soudní síni), ať si tedy stěžujete. Pokud chcete přistoupit na jejich hru, možná to uděláte. Jinak vám tahle věta silně připomene dětské hádky, kdy si můžete jít stěžovat mamince, paní učitelce či kdo ví komu. Dospělí lidé tohle nedělají.
K tomu se bezchybní drží zásady, že kdo hlasitěji křičí, bude spíše vyslyšen.
Bohužel je to tak. Bohudík hlasitě vykřikovaná lež nestává se pravdou,
takže je alespoň malá šance, že pravdu zaslechne ten, kdo doopravdy
chce poslouchat. Obsah, ne křik.
Jak zvláštní, že se nikdy při takové příležitosti ani nezableskne myšlenka – je možné, že jsem skutečně přestřelil? Je možné, že došlo k nedorozumění, a každý jsme mluvili o něčem jiném – a tedy můj oponent nelže? Je možné, že jsem udělal chybu?
Lord Robert Baden-Powell kdysi na otázku, jak může svěřit velení lidem, kteří pro něj nemají kvalifikaci, když tím pádem mohou udělat chybu odpověděl: "Chyby jsou výslovně povoleny". Protože každou svou chybou, kterou přiznáte sami sobě se můžete mnohé naučit. Kdo nikdy neudělal chybu, nikdy neudělal nic pořádného. Kdo svou chybu nikdy nepřiznal, patrně ji dělá dál. A uznáním své chyby můžete stoupnout i v očích oponentů – zatímco jejím popíráním body ztrácíte, a možná navždy.
Včera jsem se na iDnes dočetla o tom, jak "nespokojení otcové" zablokovali vstup do soudní síně. Nespokojenými otci jsou v tomto případě členové sdružení K213, které se, zjednodušeně řečeno, snaží o zrušení části zákona, která říká, že neplatit výživné je trestné a podle svého tvrzení se též snaží o spravedlivé možnosti mužů a žen při určení toho, komu bude společné dítě svěřeno do péče. Proč to nazývám pouze "tvrzením" vysvětlím následně.
Po přečtení zmíněného články jsem si nalistovala web sdružení, na kterém je zároveň zveřejněna i výzva k výše zmíněné blokádě.Kromě důvodů, které sdružení k tomuto kroku vedou, jsou zde uvedené i tři vyslovené perly: 1. K 213 proto rozhoduje (a to s odvoláním se na čl. 23 Ústavy ČR) o odejmutí talárů soudkyním Městského soudu v Praze JUDr. Heleně Liškové, JUDr. Haně Čvančarovéa JUDr. Blance Chvostové, a to s okamžitou platností a bez možnosti odvolání.
O samozvaných rozhodovatelých tohoto typu jsem už jednou slyšela. Bylo to při hodině vlastivědy na vysoké škole (než se začne někdo "chytrý" potlemovat s argumentem, že tento předmět se vyučuje do páté třídy ZŠ, ráda bych takové jedince upozornila, že na pedagogických školách a oborech zaměřujících se na výuku na prvním stupni se zcela pochopitelně objevuje taky a to v mnohem širším rozsahu, než je učivo základky), kdy nám náš vyučující přibližoval fungování lidových milic. Odvolání na článek ústavy zní sice poměrně důvěru-dodávajícně, ovšem jen do chvíle, než si člověk zmíněný článek přečte:
Článek 23
(1) Poslanec složí slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se
zúčastní. (2) Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní.
(3) Slib poslance a senátora zní: "Slibuji věrnost České republice.
Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že
svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí
a svědomí.".
Každopádně už samotný fakt, že nějaká organizace prohlásí něco takového, je poměrně alarmující.
2. K 213 dále rozhoduje o okamžitém zablokování jednání tohoto senátu tak, aby se jeho jednání nemohla účastnit ani veřejnost, ani účastníci
řízení a aby tak tato jednání pozbyla smyslu (když už o platnosti
rozsudků vydaných talárů zbavených soudkyní nemůže být ani řeči). Pro
případ, že by tento senát nečekaně odejel na dovolenou či služební
cestu (jak jsme to zažili při výmluvách MPSV), bude zablokován
kterýkoliv jiný civilní senát městského soudu, přednostně pak ten,
který se podílel na vyřizování případu dětí Fialových.
Druhý odstavec mě nutí přemýšlet nad tím, jestli pánové organizující tuto záležitost touží čistě po tom, aby se nějak někde zviditelnili a nebo zda prostě usoudili, že dneska budou dělat problémy, a pokud jim to nevyjde na zvoleném místě, vybijí se jinde. 3. K 213 konstatuje, že jeho krátkodobýmcílemje
zabránění souzení všech opatrovnických kauz celému Městskému soudu
v Praze, a to do doby, než soudci tohoto soudu projdou školeními a
zkouškami, které K 213 zorganizuje a také provede. Soudit pak nadále
budou moci pouze soudci, kteří tyto zkoušky úspěšně složí.
Odstavec třetí však obsahuje perlu největší – toto sdružení požaduje, aby se soudci (lidé v oboru práva vzdělaní) nechali školit a zkoušet (!!!) bandou hulvátů soustavně terorizujících soudce a úředníky, přičemž by si toto seskupení dále mohlo "vybrat", koho nechá soudit dál a koho ne. Budeme doufat, že příště s tímto návrhem nepřijdou čeští vrahové.
Celá tahle kauza mě zaujala ještě z jednoho důvodu – pod výzvou na stránkách sdružení jsou tři podpisy. Prostřední jmenovaný je postavou velmi proslulou na sociálním odboru úřadu, na kterém jsem pracovala. Nechvalně proslulou.
Onen pán se před cca 17 lety oženil. Jeho žena otěhotněla, ale ještě než se dítě narodilo, otec od rodiny odešel. Na dítě sice celou dobu platil výživné, ale nikdy (nikdy – ani těsně po narození, ani kdykoliv později) ho osobně neviděl. Neměl zájem. Před pár lety skončil v invalidním důchodu a náhle se o dítě začal zajímat, leč dítko "překvapivě" nijak zvlášť nestojí o to se stýkat s biologickým otcem, co o něj celý život nestál. Přesněji řečeno vůbec – a řekněme že v dosaženém věku už to dítě vskutku dokáže posoudit. Tak onen pán neváhal a začal zasílat stížnosti na všechny instituce, které k tomu měly alespoň trochu co říci. K jeho zklamání všechny řekly totéž – ne.
Od té doby pán pravidelně úřady obchází (je natolik agresivní hulvát, že s ním úřednice odmítají sedět samy v kanceláři), vzhledem k tomu, že nedosahuje svého, zasílá stížnosti na ty, s kterými jedná (jeho spis má tloušťku cihly a to není zdaleka jediný) a vůbec prudí, koho může. Zejména matku a své dítě, kterým dělá ze života peklo.
Škoda, že pány ze sdružení asi nenapadne, že tím otcům usilujícím o svěření dětí do péče dělají prachbídnou reklamu...
Ač všichni víme, že cokoliv je umístěno na internetu, stává se věcí veřejnou, přiznejme si, že sposta z nás přesto doufá a věří, že jejich deníček nebudou číst lidé, kteří nás znají osobně, nebo alespoň někteří z nich. A nebo si prostě jen myslíme, že to nikdo z nich (ještě) nenašel a tudíž to naši známí nečtou.
Moje vlastní prozrazení už kdysi proběhlo a příliš nadšená jsem z toho nebyla – můj blog pro mě byl dost osobní a poměrně intimní. Dalo by se říct, že v té době se obsah mého blogu poměrně diametrálně změnil, ač jsem odolala pokušení zamknout ho celý, nebo alespoň stáhnout spoty, které byly příliš osobní.
Nejvíc mě tehdy zklamalo zjištění, že ač mi všichni, kteří se o blogu dozvěděli (původně asi 3 osoby) přislíbili, že si jeho existenci nechají pro sebe, zanedlouho mezi mými přáteli začaly kolovat pikantní historky načerpané právě zde, aniž by kdokoliv přiznal, že tenhle blog někdy viděl. A vydrželo jim to docela dlouho. Teprve nedávno jsem z navigační lišty blogu odstranila "uvítací" rámeček, ve kterém jsem se proti podobnému jednání ohrazovala.
Dnes dopoledne se moje kamarádka dozvěděla, že její blog čtou vlastně "úplně všichni". Taky o tom doteď nevěděla. A taky si "úplně všichni" přečetli věci, které by jim asi sama neřekla. Jsem docela zvědavá, jak to vyřeší.
A už zase mám pocit, že spousta lidí, co znám, velice ráda nakukuje do soukromí lidí, co je považují za přátele, ale tak, aby to ti dotyční netušili. Protože kdyby o tom věděli, mohli by přestat psát věci, které tyhle zvědavce hrozně zajímají a vědomě by jim patrně předány nebyly. Velmi přátelské, že?
Upřímnost je věc značně ošemetná, se kterou je třeba zacházet značně uvážlivě. Někdy může prospět, jindy daleko spíš ublížit. Ale mezi opravdovými přáteli je více než důležitá.
Tahle myšlenka mě napadla minulý víkend při setkání s partou starých kamarádů, přátel a známých. První večer jsme seděli v hospůdce a spolu s námi jedna mladší (rozuměj – oproti mně mladší, tedy asi tak dvacetiletá) holčina, navlečená v nepříliš vzhledných khaki šatech přetažených přes džíny a opásaná něčím, co jsme dost kriticky nazvali "lodní lano". Tohle všechno doplňovala podivná šátkočelenka oranžové barvy, třískající se s červeným šátkem na krku. Kolem ní seděla poměrně obsáhlá banda jejích kamarádek (ne, nepočítám se mezi ně). Ani jedna z nich jí patrně neřekla, že tahle kombinace skutečně není ideální, protože většinu z ní použila i příští večer.
Ten večer jsme s mou kamarádkou postávaly u stolu a já se před další taneční sérií chtěla zbavit šály kolem krku, jenže ne tak, že ji odložím někam, kde ji první procházející smete na podlahu a hned ten další pošlape. Tak jsem si ji hodila kolem pasu. Kamarádka jednou koukla a razantně zavrtěla hlavou ve stylu "tohle ne". Už při tom uvazování mi bylo jasné, že mi to nebude vytvářet lichotivé křivky, takže jsem odvětila, že mi to nevadí a nechám to tak. Druhé razantní "Ne" mě přesvědčilo o tom, že to bude horší, než si myslím :-). Šála zůstala na krku.
Tyhle dva příklady jsou o upřímnosti víceméně nepodstatné. Horší je to v případě, že to, co druhému neřeknete důležité je. Třeba že vám něčím ublížil, že jeho názory považujete za hloupé a vám spíše škodící, že vás něčím naštval. A místo toho, abyste si to s ním vyříkali z očí do očí, nebo třeba z mejlu na mejl, necháte si to pro sebe, a nebo hůř – řeknete to někomu dalšímu, nebo taky všem ostatním. Takže v závěru si všichni notujete o tom, jaký je ten dotyčný debilní kretén a pokrytecky se mu smějete za zády. Jakou cenu pak mělo takové přátelství? A pokud někdy jakou mělo, stojí vám za to takhle ji pošlapat?
Někdy je těžké říkat nepříjemnou pravdu do očí. A může být těžké přijmout fakt, že naši přátelé jsou takoví, jací jsou a ne tací, jaké bychom je chtěli mít my. A je mnohem těžší zjistit, že jsme pomluvili někoho, kdo nám pouze říkal svou pravdu – o které jsme třeba s odstupem času zjistili, že jsme si ji měli poslechnout. Protože ostatní občas mohou dohlédnout i tam, kam my sami zrovna teď hlavu otočit nedokážeme.
Koncem loňského roku jsem v mnoha článcích četla o tom, jak se naše obchodní řetězce zapojují do boje proti nadužívání (obvykle jednorázových) igelitových tašek. Jak bude Tesco nabízet tašku jutovou a Interspar snáze dbouratelnou z bramborového škrobu. Například.
Tohle zjištění mě celkem potěšilo. Jsem osoba snažící se smýšlet ekologicky. A taky totální sklerotik, co chodí nakupovat zásadně bez tašky a s kabelčičkou, u které se všichni diví, jak do ní můžu nacpat svou obří peněženku (a to v ní mám ještě klíče, mobil, voňavku, bombóny, další klíče, ještě jedny klíče, labelo a pár dalších blbostí).
Každopádně v prosinci jsem si za devět korun koupila ve Sparu svou první "bramborovou" tašku s pocitem, že volím alespoň menší zlo...
Do téhle chvíle OK. Jenže – letos jsem tuhle biotašku ve zličínském supermarketu viděla jenom natištěnou na reklamních plakátcích. Místo toho mají klasické igelitky za 6 korun (o 3 levnější než bio varianta), papírové tašky (narozdíl třeba od recyklovaných z Ikey jsou čistě bílé, teda asi z papíru nového) za 12 (2x tolik, než igelitka) a pevnou plastovou tašku za 29. Motivace k zakoupení ekologičtější varianty v podstatě nulová.
Na místní igelitky jsem vyhlásila embargo a kupuju papírové (asi do nich doma začnu házet tříděný papír, ať mají ještě nějaké využití) a naposledy tuhou plastovou s tím, že pokud si zase nevzpomenu na to, abych si ji odnesla do auta a brala si ji na nákup s sebou, využijeme ji alespoň při vožení věci do HK a zpět.
O moc lépe to nevidím ani s jutovou tescotaškou (39,- Kč). Pominu-li fakt, že je docela ošklivá a s něčím takovým bych do obchodu a zpátky chodit nechtěla (copak je problém vymyslet ekologickou tašku, která bude vypadat hezky? můžete říct, že co je tak důležitého na vzhledu, ale dovedete si představit top manažerku v kostýmku a lodičkách, jak jde do obchodu s kabelkou a nevzhlednou hranatou hnědou taškou? sotva. btw – proč ta taška není skladnější, aby se dala třeba složit do kabelky?), po jejím uvedení jsem ji v hradeckém obchodě hledala marně, a to i přesto, že tam byla. Jenže schovaná mezi regály tak důmyslně, že si ji zákazník rozhodně nepřihodí do košíku u pokladny po zjištění, že ten nákup dneska nemá kam dát. Takže si radši vezme tradiční jednorázovou igelitku – zdarma.
V Tescu mě navíc fascinuje hradecké horní patro (oblečení, sportovky, elektro, hračky...). Při placení vám pokladní automaticky začne strkat nákup do malé nebo větší igelitky, i v případě, že už máte nějakou v ruce nebo na zádech batoh. Několikrát jsem říkala, že ji nechci (párkrát i s dodatkem, že "bedeme šetřit přírodu"). Pokaždé jsem dostala do ruky zboží v igelitce se slovy, že oni to tak dávat musí...
Z obou zmíněných obchoďáků mám pocit, že kolem ekotašek udělaly obrovský propagační mediální humbuk – ale bylo to jen mnoho povyku pro nic. Možná dobré, jako "eko" reklama... :-(
Na druhou stranu – v Rudné je pekařství. Pidikrámeček s nevelkým výběrem a tradiční frontou. Tašky nabízejí dvě – papírovou za desetikorunu a obyčejnou plastovou bez potisku – za 43,- Kč. To už člověka motivuje k tomu, aby se bez ní obešel :-) . Bohužel vám ale k nákupu tradičně i bez ptaní přihodí poloprůhledný taškosáček. Zdarma.
Včera jsem si přečetla supersenzační zprávu o tom, jak diváci ČT vysledovali, že Topolánkův přesun z Prahy do Brna byl nějak značně rychlejší, než se dá stihnout rychlostí na našich silnicích povolenou. A pod odsuzujícím článkem tradiční superodsuzující diskuse na téma, jak má jít premiér státu příkladem a co všechno by se mu mělo provést za to, že jel moc rychle...
No, můj postoj k rychlé jízdě na dálnici i jinde už tu zazněl. Povolená rychlost je taková, jaká je, a jako taková by se měla dodržovat. Nevidím problém v tom, že se to někomu na chvilku rozjede na 140, ale jet dlouhodobě nad povolenou rychlost vnímám jako špatné a bezohledné.
Na druhou stranu – po tomhle článku mám opět pocit, že žiju v národě pokrytců. Ono totiž - stopadesátka (i víc) je na našich dálnicích (bohužel) naprosto standardní rychlost. Možná je to tím, že tihle závodníci jsou "víc vidět" a člověk si jich spíš všimne, ale každopádně to ve mě vzbuzuje pocit, že jestli na našich dálnicích dodržuje rychlost polovina řidičů, tak je to hodně. Což je smutné.
A ještě smutnější mi připadá fakt, že za jízdu průměrnou rychlostí 150 km/h (což pochopitelně může být místy 100 a místy 200, což ovšem většina diskutujících evidentně v úvahu nevzala a považovala to za rychlost "většinovou") by premiéra spousta lidí kamenovala a přitom ta samá spousta lidí jezdí úplně stejně.
Mimochodem, srdečné pozdravy dnes posílám tomu pablbovi, co se mi ráno nacpal skoro až do kufru a ráda bych mu sdělila, že pokud jedu 130 do kopce a vpravo vedle mě se devadesátkou vleče zástup kamionů, tak mě vskutku nezajímá, že on chce jet rychleji a rád by, kdybych se k té devadesátkové rychlostní frontě přidala.
A tomu pitomci, co průběžně kličkoval všemi pruhy, včetně toho pro pomalá vozidla tak asi 180 asi nemá cenu vzkazovat nic. Možná jen, že jsem moc ráda, že nezakličkoval přede mě v době, kdy jsem měla toho prvního blba těsně za zadkem.
Jo, a těm vytlemenejm týpkům z minulého víkendu, valících to tak asi dvoustovkou (či víc) přeju, aby se jim nestalo nic vážnějšího, až se tímhle stylem vymlátěj. A že nebýt toho, že jsem to frkla těsně před ten kamión, před kterým naštěstí bylo místo a nejel o fous rychleji, než jel, tak to do mě napálili, protože nebyla nejmenší šance, že by to stihli dobrzdit.
Předem celé úvahy – jako svého příštího prezidenta si představuji Václava Klause. Nelíbí se mi možnost, že by se nejvyšším představitelem země, ve které žiju, stal někdo, kdo zde mnoho let nežil a koho zde kromě odborné veřejnosti prakticky nikdo až donedávna vůbec neznal.
Ano, hlava státu má u nás pozici spíše reprezentativní. Na druhou stranu – svými názory reprezentuje celou naši zemi. Pravda, pan Klaus to se svým názorem na globální oteplování moc nevychytal, na druhou stranu – o názorech a vystupování současného prezidenta za ta léta, co ho známe z veřejného života, jsme si mohli utvořit poměrně ucelený obrázek. O názorech a postojích pana Švejnara nevíme vůbec nic. A ano, vadí mi i fakt, že neví ani to, co se píše na prezidentské standartě.
Každopádně – ČSSD právě teď prosazuje veřejnou volbu prezidenta. Pod záminkou, že volič má právo vědět, koho volí jím zvolený zástupce... No, nalijme si čistého vína – Puchejře v první linii zajímá, koho budou volit zástupci jeho strany. Protože – u členů ODS jsme si poměrně jisti tím, že budou hlasovat právě pro Klause. U dalších tří vládních stran to patrně bude ještě výsledkem mnoha jednání, ale nejspíš se též dozvíme, za koho se daná strana postavila. Na druhou stranu – mezi zástupci ČSSD by se mohli najít soudní jedinci, hlasující jinak, než přikazuje velký vůdce. A jak jinak takovou zradu odhalit, než veřejným hlasováním?
Ne, nestojím o veřejnou volbu. Věřím tomu, že mnou volení zástupci zvolí tak, jak od nich očekávám. A pevně doufám, že v tajné volbě se k nim připojí i někteří opoziční voliči. Avšak fakt, že ČSSD v hlasování nevěří svým vlastním členům o straně samotné ledacos vypovídá...
Článek s tímto názvem jsem objevila na "úžasném" webu osud.cz, na který
mě upozornil můj nejdražší s tím, že je to strašná prča. V podstatě měl
docela pravdu, i když se celkem divím, že autora článků ještě nikdo
neobvinil z šíření poplašné zprávy. Mimochodem – sedí na mě všechny
projevy spojené s transformací, takže jsem asi mimozemšťan...
No nic, teď k věci. Při čtení toho článku jsem vyla hrůzou. Jistá
anonymní čtenářka se v něm (v rubrice Ženy – bohyně, což mě nadzvedlo
taky pořádně) svěřuje se svými poznatky o tom, co zajisté dělala
špatně, a kdyby se k ní vrátil, dělala by to jinak. Perla následuje
perlu. Posuďte sami (bez mých komentářů se to pochopitelně neobejde...):
Nechovala bych se k němu z pozice síly, protože to je mužská role, ale učila bych ho síle své lásky. (pro začátek něco méně drastického. sice tyhle stereotypy nemusím, ale budiž)
Neříkala bych, že k němu budu milá až potom, co
bude milý on, protože muž přece nemůže vědět, co to je být milý, ale
byla bych k němu milá, aby se naučil, co to znamená a jak je to pro něj
výhodné. (jistě.
muž je cituprosté zvíře a teprve žena – pochopitelně až ta jeho žena,
protože jak by něco takového mohla zvládnout třeba matka, že? – ho
onomu citu a správnému přístupu naučí...)
Už bych ho nekritizovala. Tohle s muži s muži moc
nefunguje, většinou se zaseknou a nikdy na tuhle "prohru" nezapomenou.
Naopak, vždycky, a i za tu sebemenší věc, bych ho chválila. (hodný
pejsek, přinesl kostičku a dostane piškotek... Věcná kritika není
prohrou. Pokud uděláme něco špatně, upozornění druhého nás může
nasměrovat správnou cestou. A vzájemná pochvala je důležitá, ale
nakolik budete pochvalu věřit někomu, kdo vás chválí i za to, že si po
příchodu domů zujete boty?)
Už bych nevyžadovala, aby mi i po letech vyznával
lásku před svými kamarády a už vůbec ne před jeho nebo mými rodiči nebo
kolegy. A nechala bych na něm, jestli se budeme na veřejnosti držet za
ruce. (obávám
se, že aspoň trochu soudný člověk tohle nevyžaduje ani "před lety". A
do té druhé části by možná měli mluvit oba, ne? Btw – v čem je problém,
když se chce milující žena veřejně držet za ruku se svým mužem?)
Pokud bych chtěla, aby opravil kapající kohoutek,
zmínila bych, že obdivuji jeho organizační schopnosti, s jakou vždycky
dokázal sehnat opraváře (nechala bych na něm, kdy a jak), a jen tak
mimochodem bych vyjádřila přání, aby ten kohoutek přestal kapat. (nestačilo
by na rovinu říct: "Miláčku, kape nám kohoutek, mohl bys sehnat
opraváře?"... no, jak vidno, asi ne. mám kamaráda, u kterého jsme
vždycky, když jsme něco chtěly, zahajovaly větu slovy: "Oldíku, ty jsi
tak šikovnej..." a vždycky jsme se dočkali svého. Čili – tahle metoda
skutečně může fungovat. Ovšem na druhou stranu – než hrát takovou
frašku, radši nalistuju zlatý stránky a instalatéra zavolám sama. Silně
pochybuju, že by mi pak drahý vyčinil s tím, že si s ním chtěl po
telefonu pokecat sám...)
Vysvětlila bych mu každý měsíc, že před menstruací a často i během ní budu říkat věci, které tak ve skutečnosti nemyslím – aby to nebral vážně (aby se k smrti nelekal že je našemu vztahu konec). (výjimečně věta, která má smysl)
Domluvila bych si s ním jasné signály – například,
když přijdu nahá, mám chuť se milovat. Tomu neodolá žádný muž na světě!
Nebo když si dám na hlavu ručník, bolí mne hlava, aby nepodléhal
hlubinné krizi že zase něco zkazil. (po
dočtení článku se můj drahý šel osprchovat a následně vylezl z koupelny
nahý a přes hlavu měl přehozený ručník ve stylu "nevhodně zahalená
muslimská manželka značně nedůsledného muže" a ptal se mě, zda jsem
pochopila jeho signál. Že ho jako sice bolí hlava, ale i tak má chuť na
sex. Každopádně před signály preferuji metodu – "Lásko, chci se
milovat" a "Lásko, buď prosím potichu, bolí mě hlava". Btw – víte, že
sex tlumí bolest hlavy? Nezapomeňte příště přijít nazí s ručníkem na
hlavě!)
Nikdy bych mu nekladla nezodpověditelné
otázky, protože už vím, že když muž něco neví, je ponížen a bere to
jako životní prohru. (hua!, aneb no
to snad ne. chtěla jsem to vyzkoušet v praxi a položila drahému několik
záludných otázek na téma hlavních náboženství v japonsku a
architektonického slohu babylonské věže. vzhledem k tomu, že na všechny
znal odpověď, nemohla jsem nepravdivost tohoto rčení ověřit. ale
každopádně pevně doufám, že je to fakt blbost)
Nerozčilovaly by mne jeho ironické poznámky,
protože bych už věděla, že to je jako když kluk podrazí holce nohy,
tedy způsob pozornosti a vyjádření zájmu. (jo, na základní škole se to tak bralo. ale teď už jsme dospělí, ne?)
Nevytírala bych a nezametala pod jeho židlí, když
na ní zrovna sedí, protože už vím, že i on v bytě potřebuje svůj
bezpečný koutek a je tím ponižován. (no,
taky zrovna nestojím o to, aby někdo podmetal židli na které sedím
(taky bych se jednou ráda vdala, ne? :-), ale ponížení? to je trochu
mnoho, ne?)
Omezila bych sledování telenovel a romantických
filmů, protože se skutečností nemají pranic společného: programují nás
k závislosti ke konzumu -propagovaných předmětů a pomyslných rozkoší.
Už také vím, že poměřovat toho mého vyretušovanými krasavci z obrazovky
je nesmysl a začátek konce vztahu. (no,
poměřovat svého muže s krasavci ze seriálů točených původně pro
negramotné jihoameričanky by asi napadlo málokoho. na druhou stranu -
inteligentně uvažující bytost je snad je schopná sledovat i s nadhledem
a tudíž – bez porovnávání... Btw – ke sledování telenovel mi nejvíc
ladí věta z Vratných lahví – "Žehlil's někdy?..." . kdo ještě nikdy
nevyžehlil koš prádla v kuse, nechť se ani nesnaží pochopit)
Nepřipravovala bych se na milování pozdě v noci
dvacet minut v koupelně, protože vím, že by mi mohl usnout, ale
pomilovala bych se s ním a až pak bych šla do koupelny. A i kdyby
zpočátku nechtěl, už vím, jak snadné je přemluvit ho k tomu. Při
milování bych ho za neustálé chvály stále učila, jak mne potěšit. Už
totiž vím, že zatímco žena je desetkrát citlivější než muž, a to na
celém těle, muž je skutečně citlivý většinou jen na tom jednom místě,
takže evolučně nemůže mít nejmenší ponětí, jak hladit ženu. (poněkud
nechápu, co chce dělat v těch dvaceti minutách přípravy – za
předpokladu, že není značně nešikovná při zavádění pesaru, ale to už by
jí ta následná návštěvy koupelny zase asi byla celkem
nanic...mimochodem, můj drahý tvrdí, že to poslední je kec...)
A uvědomuji si také, že to má v tomto a jiných ohledech se mnou těžké, protože jemu ke spokojenosti stačí, abych přišla nahá. (v tom případě nechápu, proč už s ním nežije. pokud mu ke spokojenosti stačilo tak málo, k čemu všechny ty předchozí kecy?)
No nic. Čím dál tím víc mám pocit, že většina vztahů ztroskotá na tom,
že spolu ti dva neumějí mluvit a neřeknou si navzájem to, co jejich
vztah kazí, a co by ho naopak mohlo zlepšit. A pak už je jen kousek k
tomu, hodit všechnu vinu na toho druhého, a nebo na sebe... A popravdě
řečeno – s mužem, jež by požadoval vše, co pro něj chtěla autorka onoho
článku udělat, bych já osobně žít rozhodně nechtěla...
Na iDnes jsem dnes objevila článek o výběru "ženského auta roku". A přímo v onom článku se vyskytuje následující odstavec.
Vyhlašujeme nový ročník ankety o ženské auto roku. Za volantem jakého auta si nejlépe dokážete představit svou kamarádku, manželku, milenku, nebo přítelkyni? Jaké auto by se vám, milé dámy, nejvíce líbilo pro cesty do práce, na nákupy, do školky, či na dovolenou? Hlasujte v druhém ročníku soutěže.
Co mi na něm vadí? Jednoduché – v anketě se pátrá po "ženském autě" (to má být proboha co?), ale dotazováni jsou jako první, paradoxně, muži.
I pokud tenhle fakt pominu jako malichernost (za což ho rozhodně nepovažuji), nakolik má smysl anketa o autě pro ženu, v níž naráz rozhodují muži i ženy? Co ví běžný muž o tom, jaké potřeby má žena za volantem – krom těch základních typu: aby to jezdilo a brzdilo? A jaký potom bude výsledek takové ankety? Jak se liší představy mužů o tom, co si myslí, že žena od auta požaduje a reálné potřeby žen?
Tentokrát si menší stereotyp dovolím já – co si myslí žena o tom, jak si muž představuje "ženské auto":
musí být malé, hlavně proto, aby se s ním dobře parkovalo (a na vožení dětí a nákupů to přece stačí)
pokud bude mít nějakou parkovací pomůcku, jen dobře
co nejjednodušší ovládání, co nejméně hejblátek a ukazatelů navíc
kvalitní nárazník, hlavně ten zadní
...
-----------------------------------------
na tomto místě poprosím přítomné muže, aby se na chvíli zastavili a před pokračováním ve čtení mi napsali do komentářů své připomínky.
Souhlasíte s tím, co jsem vyjmenovala? Myslíte si něco jiného? Chcete k tomu něco dodat?
-----------------------------------------
Možná jsem úplně mimo. Popravdě – vycházím z (šovinistických) připomínek pouze několika mužů.
A teď zase na chvíli seriózně. Jaké jsou tedy ty reálné "požadavky", nebo prostě jen "věci, co nás ženy na autě zajímají"? Pochopitelně nemůžu mluvit za všechny, ale za sebe rozhodně ano:
jak je v autě řešen bezpečnostní pás? jak moc se dá nastavit? (v tomto případě zdaleka nejde jen o výšku ženské postavy, ale v řadě velmi přední o velikost prsou. v autě, u kterého se s nastavením nijak zvlášť pohnout nedá je bezpečnostní pás tlačící na nevhodném místě na objemnější hrudník skutečně značně nepříjemný a při pokusu o jeho umístění do lepší polohy zase škrtí)
co tvar sedačky? Tenhle problém možná řeší nejen některé ženy, ale i muži "nestandardního" vzrůstu. sedačky některých aut jsou tvarované tak, jakoby výrobce předpokládal, že řidič bude mít 180 cm. Jste-li menší, pořádně se neopřete. A po prvních 100 km jízdy to začne být značně nepříjemné
a co nastupování do auta? problém stejného typu, jako ten předchozí. Pokud jste menší postavy, máte sedačku přisunutou dost blízko dopředu. můžete pak ještě pohodlně nasednout do auta a nebo se do něj lze jen neobratně nasoukat za několikerého šťouchnutí do zpětného zrcátka?
jak moc lze nastavit boční zrcátka? už několikrát se mi stalo, že jsem jela autem, ve kterém jsem nebyla schopná nastavit boční zrcátka tak, abych do nich viděla – konkrétně to pravé. a skutečně to nebylo tím, že bych to neuměla.
lze u něj snadno otevřít kapotu? tohle se patrně týká už pouze starších aut, ale nevadí. některá vozidla mají otvírání kapoty vyřešené tak, že hodně, ale opravdu hodně silně zatáhnete za nějakou páčku. Pro většinu chlapů žádný problém. Pro kohokoliv s menší silou v prstech – dost značný.
jak je vysoko sedačka? dá se nastavit? pokud si na sedačku pod sebe musíte pokládat polštář, abyste viděli ven, víte, o čem píšu.
jak moc se dá sedačka přisunout? není problém sešlápnout kterýkoliv z pedálů až na zem a nebo už je to ze sedačky moc daleko?
Jiné ženy patrně budou mít jiné názory (též se neostýchejte zveřejnit v komentářích), s těmito bych "ženské auto" vybírala já.
Mimochodem – kdysi jsem četla, že firma Volvo tvoří auto pro ženy. Ne, není růžové. Jen by mělo splňovat právě takovéto požadavky, aby se ženy při řízení cítily pohodlně a bezpečně.
Poslední dobou se poněkud častěji objevuji na našich silnicích (hlavně teda dálnicích) a to ještě navíc jako řidička. No – a nestačím zírat... Že naše republika nepatří k zemím, kde se zákony (i ty na silnici platné) dodržují třeba proto, že jsou to naše zákony, to mě nepřekvapilo. Ale že to bude až tak strašný, to jsem nečekala.
Tedy – milí (to vlastně ani moc ne) řidiči a řidičky (ať jsme genderově korektní), co řídíte jako čuňata, až zase jednou pojedete tam, co já, tak vězte, že:
blinkry (tedy – ta roztomilá oranžová blikátka na bocích auta, co nejenom, že svítí, ale jestě při jejich uvedení v provoz slyšíte v autě takové rytmické zvuky) na autě nemáte na ozdobu, ale abyste jimi dávali najevo, že se chystáte někam odbočit. A ač to mnohé z vás překvapí, tímhle odbočením, které máte signalizovat se myslí i to, když přejíždíte na víceproudé silnici do jiného pruhu. Jo, na dálnici to platí taky! Překvápko, co?
na našich dálnicích je povolená rychlost 130 km v hodině. A ač je mi jasné, že to vaše auto jezdí i víc (jo, to moje taky), tak vám skutečně nebudu uhýbat z levého pruhu, pokud těch 130 jedu. A ne, skutečně mě nezajímá, že vám tím bráním jet 180 a to ani v případě, že se mi nalepíte na prdel.
naše silnice lemuje velká spousta takzvaných dopravních značek. Ač se v mnoha případech lze ztotožnit s názorem, že je tam někdo dal proto, aby se cestou řidič měl na co dívat a nenudil se, nezbavuje to řidiče povinnosti se jimi řídit a to i v případě, že na rovném a přehledném úseku čtyřproudovky vyžadují, abyste jeli šedesátkou. A ne, opět vám nepomůže, že za mnou budete po každém mém zpomalení na požadovanou rychlost pronášet výrazy, které z toho, co vidím ve zpětném zrcátku dokážu přeložit i bez znalosti znakové řeči a ta osoba vedle vás bude lomit rukama za doprovodu věty "co to tam ta kráva dělá". Neznáte-li čísla, vraťte se na ZDŠ. A jen pro vaši informaci – vy možná vítě, že tu značku tam zapomněla banda dělníků poté, co opravu silnice dokončili a stojí tam zbytečně už měsíc, ale narozdíl od vám ne každý jezdí touhle trasou každý den.
pokud na silnici objevíte značku s omezením rychlosti řekněme na stovku a pod ní mráček z kterého jdou takové čárečky, znamená to, že když prší, máte jet stovkou. A pokud teda prší a já tou stovkou jedu, tak to fakt neznamená, že na mě máte troubit, abych se přesunula do pruhu pro pomalá vozidla. Kapišto?
klakson mám v autě taky. A budete-li na mě troubit kvůli některé z výše uvedených kravin (nebo něčemu obdobnému), jediné, čeho se dočkáte bude to, že vám zatroubím taky.
naše předpisy tvrdí, že byste měli udržovat odstup od auta před sebou. V překladu – nelepte se mi na prdel! A jen pro vaši informaci, při rozjíždění do kopce mi to občas malinko sklouzne dolů, tak abyste tam náááhodou neměli čumák.
Ostatním řidičům přeji spousty šťastných kilometrů a co nejméně silničních prasat.
Když někdo slovně vysírá tak, že už to přestává být snesitelné a ubíjí vás svými rádoby argumenty a nekonečnými diskusemi, není jednodušší ho prostě poslat do řiti, než přistupovat na jeho hru? Je.
"Proti pomluvě je člověk bezmocný, vždycky na něm zůstane trochu špíny", říká jakési přísloví. Moje zkušenost s tím bohužel může jen souhlasit...
X: Víš, já vůbec nemám radost, že jsi se rozhodla upéct koláče na tu společnou akci u Y, ale vím, že s tím nemůžu nic dělat. Pokud si to nerozmyslíš, měla by ses se mnou domluvit...
CH: Ovlivnit to skutečně nemůžeš, že z toho nemáš radost je tvůj problém. Skutečně nechápu, proč a na čem bych se s tebou měla domlouvat.
X: No, pokud to má k něčemu vypadat, musí se to zbavit jisté pachuti. Y očekává, že to půjde jíst. To je věc, s kterou u mých koláčů problém není, ale co si pamatuju, tak u tvých ano...
CH: Nevzpomínám si, že by mé koláče někdy nebyly dobré
X: Vím, že když neuděláme, co říkám, budou hnusné. Tak toho nechme!
CH: Nevím, proč věštíš takové věci, když jsem je pekla před týdnem, byly naprosto v pohodě.
X: Minule byla jiná situace, reagovala jsi rozumněji.
CH: OK – odpověz mi na jediné – kdy byly moje koláčky hnusné?
X: Loňské vánoce, ozdobné pečivo.
CH: Aha. Až na to, že to nebyly koláče, ale vizovické pečivo na stromeček. A jasně jsem ti říkala, že to není k jídlu.
X: To nepopírám, jen nechci, aby se to stalo i teď.
CH: Nestane se to. Tamto byly ozdoby na stromeček. Tohle jsou koláče. Nebe a dudy. Buď tak laskav a přestaň mě u ostatních shazovat tím, že o mě budeš prohlašovat, že peču hnusné koláče. Je to pomluva.
X: Já o tom s nikým nemluvil. Jen jsem řekl Y, že se bojím, že ty koláče nepůjdou jíst, když je upečeš ty...
Aneb – ač jsem nikdy neupekla hnusné koláče a ani se k ničemu takovému nechystám, X je přesvědčen o tom, že budou hnusné, protože je peču já a neváhá to sdělovat komukoliv, kdo je ochoten poslouchat. Ani tak nebudou moje koláčky hnusné, ale chvilkama si přestávám být jistá tím, že někdo bude mít odvahu je (po bezdůvodném varování X) ochutnat.
Jeden muž se od svých přátel dozvěděl o skupině, která si říká Spolek přátel koz. Tedy zajásal, že konečně objevil lidi se stejnou vášní, jakou má on sám, spolek kontaktoval a požádal o přihlášku.
Chtěli po něm nějaké ty běžné údaje, jméno, telefon, pár dalších drobností. A na konci dotazníčku čekala na vyplnění otázka: Máte rád kozy? Ano, ano, třikrát ano. On přece kozy miluje! Svým podpisem ještě stvrdil pravdivost zapsaných údajů a těšil se na pozvání do spolku.
Ani ne za týden přišlo potvrzení jeho členství a pozvánka na jeho první schůzi. Ó jak se těšil na to, že se konečně setká s těmi, jež obdivují dámské vnady stejně náruživě jako on!!!
Jenže ouha. To, co zúčastnění členové na schůzi probírali znělo tak nějak divně a po jeho jemných narážkách se na něj zkoumavě dívali... Ale což, musí si ho přeci trošku otestovat...
Také členům spolku se zdál nový člen takový trošku divný, ale měl tolik nadšení pro věc samou, nabídl se s pomocí pořádání výroční schůze a navíc, jak často může jejich spolek přátel těch užitečných chlupatých zvířátek přivítat nového a aktivního člena, no ne? Takže je odhlasováno, že u nich ve spolku může zůstat.
A teď – otázka na závěr. Jak se to ve Spolku přátel koz vyvine teď, když mezi zatvrzelé příznivce chovu kozy domácí dorazil nadšenec, který si v naprosto dobré víře pod výrazem "koza" představuje něco úplně jiného, než ostatní? Nakazí ho ostatní svým nadšením, pro domácí zvířectvo? Nakazí on ostatní svým zaujetím o bujné ženské vnady? Odejde nakonec znechucen, neb jeho představy a nadějě nebyly naplněny? A co si o spolku přátel koz budou myslet jeho známí, kteří ho díky jeho zálibě znají pod roztomilou přezdívkou prasák?
Doplnění: Tento příběh je podobenství. Jelikož jsem právě zjistila, že Spolek přátel koz skutečně existuje (prohlédněte si jejich prezentaci na www.kozy.cz), považuji za důležité upozornit na to, že s touto příhodou nemá tato organizace nic společného. I když by mě celkem zajímalo, jaké procento návštěvníků hledá na jejich stránkách něco úplně jiného :-)
Někteří mí známí mají ve zvyku odsuzovat osoby, v jejichž psaném projevu se vyskytují pravopisné chyby. Nezřídka dokáží díky jednomu či dvěma do očí bijícím výrazům zhodnotit člověka, jako totálního tupce, protože přece někdo, kdo prošel základní školou a má v hlavě mozek nemůže napsat takovou hrůzu. A obvykle mu to taky v odpovědi arogantně vmetou.
Jenže – pak najednou koukáte, jak píše samotný odsuzovatel. Chyby nebijí do očí, jako zmíněné "rozmisli si", ale jsou tam. Nabytý program, kontraverzní (ne, tohle slovo česká pravidla vážně neznají) osobnost a měli by jste. Drobnosti – můžeme říct. Na druhou stranu – i tohle nás na základní škole učili.
Mám kamaráda. Je mladý, krásný, inteligentní. Základní školu má za sebou už nějakou chvíli, plynně mluví dvěma cizími jazyky. Slovo ryba je schopen napsat s měkkým i. Ne proto, že je pitomec. V poradně jeho poblém shrnuli pod pojem dyslexie. S touhle poruchou učení se u nás potýká spousta lidí. Asi žádný z nich neuvozuje své psané projevy slovy "jsem dyslektik, možná tam budou hrubky. Tak sorry, fakt nejsem idiot".
Jasně, ne každý, kdo píše s chybami má nějakou poruchu. A osobně mi projev s chybami taky vadí. Ale daleko víc mi vadí arogantní .... (dosaďte si, nerada bych se někoho dotkla) s tímhle přístupem. Zvlášť, nedovedou – li si zamést před vlastním prahem.
Ženy z naší kanceláře nedávno dorazily do práce s časopisem obsahujícím horoskopy na příští rok. Celý. A ke každému znamení jim na ten popis stačila celá jedna věta. Z toho jsem usoudila, že horoskop bude zajisté pravdivý a je třeba mu důvěřovat. Naší pětapadesátileté sekretářce například předpovídá, že založí rodinu, takže to bude zaručeně všechno pravda!
No, a co tedy můj horoskop? Příští rok nepřeje rozhodnutím! Raději nemám dělat vůbec žádná a hlavně ne ta důležitá!
Tedy jsem se rozhodla – všechna, alespoň ta důležitá, rozhodnutí udělám ještě letos! Tudíž, chce-li po mě někdo nějaké, pospěšte si! Máte na to už jen dva a půl měsíce!!!
Tam, co bydlím teď, jsem se přestěhovala asi tak před rokem a půl. Bydlení sehnané hodně, hodně narychlo, protože v té mrazírně s nefunčním topením a majitelem ignorantem, kde jsem bydlela předtím, už se nedalo existovat. Byla to první nabídka na rozumném místě a za rozumný peníz (což není v HK až tak samozřejmé), kterou jsem objevila a tak jsem to prostě vzala.
Ač pro mě to stěhovací období nebylo po osobní stránce nejšťastnější, říkala jsem si, že si to tam hezky zabydlím a bude mi tam fajn. Dokonce jsem si při úvodním malování vyplnila dávná přání a místo tradiční bílé si natřela ložnici na modro a kuchyň jemně oranžovou.
Jenže tím to tak nějak skončilo. S pocitem, že tady rozhodně nejsem natrvalo jsem si v podstatě odmítla pořizovat nový nábytek (ne, že by tu na něj bylo místo), protože co bych s ním pak dělala, až budu jednou opravdu bydlet a ono se mi to tam nevejde/nebude hodit/whatever.
Takže veškeré vybavení se tu skládá z mé staré domácí skříňky, stolu, co měla mamka na šití (ty jsou oba celkem v pohodě), staré postele bůh ví po kom, stolku pod televizi, co dosloužil u babičky a pár kousků nábytku od kolegyně, co se stěhovala do nového a chtěla se zařídit od znova a po svém – 2 křesla, stolek, skříň s knihovnou a šuplíčky. K tomu jsem si letos na jaře konečně jako jediný nový kousek pořídila vysněnou velikou postel (i když hlavně proto, že moje záda na té staré začínala brečet poměrně nahlas).
Ta nová postel aktuálně okupuje naprostou většinu ložnice – chtěla jsem ji mít co nejdřív postavenou a tak jsem jenom odsunula překážející nábytek tak, aby se to vešlo. Co se nevešlo, skončilo v kuchyni. Následně jsem si rozměřila všechno, co bych do ložnice chtěla nacpat a hrála si s Ikea plánovačem tak dlouho, než jsem to tak rozumným způsobem poskládala všechno. Jenže – ten plánek mám už víc jak půl roku v počítači – a nic. Okázale ignoruju to, že by se to tu dalo poskládat tak nějak daleko líp, aby se tu hezky bydlelo a žilo.
A včera večer mi došlo, že se tu vlastně celou tu dobu vůbec zabydlovat nechci. Že se v bytě, kde slyším každé slovo z chodby a z karmy uchází plyn tak, že smrdí v půlce koupelny vlastně ani nechci cítit jako doma. Možná proto, že bych si na to mohla zvyknout.
Když jsem začátkem září lehla do postele spolu se zákeřným bacilem, můj milý mi spravil náladu kulatou krabičkou s deseti dvd – na každém jedna sezóna seriálu Přátelé. Ten seriál miluju, takže skvělý dáreček (od ještě skvělejšího...no nic:-). Takže postupně koukám a koukám na jeden díl po druhém. Jenže – ouha!
Když to člověk vidí jednou za týden, je to skvělá, vtipná a zábavná podívaná. Ale když se díváte na jeden díl po druhém, k téhle skvělé, vtipné a zábavné podívané se přidává ještě zjištění, že je to vlastně taky brutálně depresivní. Protože vším tím vtipkováním se obvykle řeší to, že všem táhne na třicet (ano, záleží na sezóně, kolem takové sedmé už dotáhlo. btw – kolik že mi to je?) a vlastně (skoro) nikdo z hlavních hrdinů nemá toho "pravého" partnera nebo ještě lépe manžela (ještě že nepatřím k těm, co si už ve třinácti vysnily samy sebe jako nevěsty na vlastní svatbě – je to jen seriálová záležitost, nebo to fakt někdo dělá?), ani vlastní dítko a tak vůbec. No prostě krize. Být aktuálně nezadaná a mít narozeniny dřív, než za 2 měsíce (bože, už?), asi budu v depresi.
No, a do toho si prolistuju nové číslo Cosmopolitanu, a o čem je? Tak namátkou: recenze na film Zbouchnutá, Otázky, které si položte, než se :sestěhujete, zasnoubíte, vezmete, Když jste těhotná a v práci, Budete dobrá máma?, Jak mě požádal o ruku. Nebýt toho, že permanentně někomu vyvracím jeho přesvědčení, že jsem těhotná (naposledy to byl můj plicař. Po nahlédnutí do zprávy z letošního února, v které se píše "pro plánované těhotenství poučena" (řekla jsem, že ho plánuju v příštích pěti letech, z čehož jasně vyplývá, že mi už tehdy bylo jasný, že ten, s kým jsem tehdy byla fakt nebude "TP", takže nechápu...no nic, to už jsem úplně jinde :-) se mě optal, jestli už jsem odrodila. Asi ho na medicíně neučili počítat. Každopádně po mém "ne" suše zkonstatoval: "Takže jste ještě gravidní"), asi začnu přemýšlet, jestli se mi někdo něco snaží naznačit a nebo mám biologicko-tikací halucinace.
Každopádně – těhotná nejsem, prášky na lepší orgasmus stále beru a ta krize mě naštěstí moc nebere. Ale je to celý nějaký divný :-)
Poslední dobou píšu uzavřeněji než dřív. Spoustu toho, co bych si dříve ráda poznamenala, teď nepíšu vůbec, jen naznačuji a nebo píšu v takových jinotajích a podobenstvích, že většina ani nepozná, že v tom nějaký jinotaj je a nemyslím tím to, co píšu...
Je to tím, že mě najednou čte spousta lidí, co mě znají. A ještě víc tím, že někteří mají potřebu to hodnotit. A když mi pak člověk, o kterém píšu řekne, že jsem podle něj tohle psát neměla a že si to myslí i ten a ten, protože... No nic...
Nějak jsem došla k názoru, že se tím přestanu trápit a taky se na to přestanu ohlížet. Ne hned, ale brzo... Nejspíš :-) Už jsem trochu začala tím, že jsem některé věci přestala vysvětlovat – čteš-li můj deník, budiž, ale pak se musíš spokojit s tím, co jsem si do něj poznamenala a co jsem chtěla sdělit a nemáš právo dalších dotazů a odpovědí... A je mi z toho líp.
A taky si v souvislosti s něčím, co jsem četla, vzpomínám na něco, co jsem měla štěstí slyšet a myslím na to poslední cca měsíc poměrně často, protože mě ta myšlenka zaujala hodně do hloubky. A navíc jsem díky ní přišla na důležitost toho, co říká. Že to prostě musí "zasvištět"... Děkuju, potřebovala jsem to vědět a hodně mi to dalo. Nebo možná vrátilo.
(inteligentní část mužské populace se nebude urážet hned na začátku)
Nedávno jsem při listování webovými stránkami narazila na web http://www.chlapivakci.cz/. Už při čtení prvních vět jsem otevřela pusu a až do konce se mi ji nepodařilo zavřít. Autor zde chlapům (nikoliv mužům, vždy chlapům) zasvěceně vysvětluje, jaké jsou ženy nebezpečné bestie a na co všechno (na všechno) je třeba si u nich dát pozor. Veškeré informace jsou podávány stylem Hej chlape! Nebuď naivka a pohlédni konečně kruté pravdě do očí! Chlape!
Krom mnoha jiných perel jsem se zde dozvěděla, že jediný cíl ženy je vdát se a pak rozvést a že feminismus je totalitní ideologie.
Několik "skutečných perel" ze zmíněných stránek:
My chlapi máme v
životě mnohonásobně více cílů, mnohem více aktivit. Mnohdy sami sobě uškodíme,
jen abychom se zachovali čestně. Žena má naproti tomu jediný cíl: porodit svoje
dítě, vychovat ho k obrazu svému a mít se pokud možno materielně dobře. To je
všechno. NIC VÍC!
Základní
feministické poučky a předpisy: žádné ženě by nemělo být povoleno zůstat doma kvůli péči o děti, všechny
ženy by se měly realizovat v zaměstnání, o děti by mělo být pečováno v jeslích,
školkách a jim podobných zařízeních.
Je
prostě životně důležité, zadusit první feministický nápor tria matka -
sociálka – soudkyně, aby se jim nepovedlo tě od dítěte separovat na delší
dobu! Zatímco zabraňující matka má v hlavě vypatláno a škodí vlastnímu dítěti
aktivně, ty druhé dvě – úřednice – jsou jen líné. Tvoje dítě jim je normálně u
prdele.
Uvědom si, že u nás je 50 velice
aktivních ženských organizací, které jsou zřizovány radikálními feministkami
(každý chlap je pro ně v nejlepším prase, ale spíš ještě něco horšího), které
náš stát dotuje 800 milióny korun ročně. A za to ony udělají velký kus práce:
vylžou statistiky o domácím násilí, o diskriminaci žen, nechají sepsat tisíce
článků ročně, uspořádají stovky kongresů a školení pro státní zaměstnance.
Prostě jsou úplně všude, kde je možné diskriminovat chlapy.
Dokonalost sama. Docela by mě zajímalo, co která žena autorovi provedla (popřípadě co on jí). Btw – docela by mě zajímalo, co chce autor říci větou: "Tak na co čekáš, chlape? Začni!" na konci článku o feminismu...
Pokračujeme dále. Ze zmíněného webu vede odkaz na další stránku, a to http://www.k213.cz/. Zde se pro změnu bojuje proti zákonu věnujícímu se neplatičům výživného. Zákon je podlě něj špatný, neb umožňuje stíhat otce, který stanovené výživné neplatí a to občas dokonce z důvodů, že na něj nemá, protože je přechodně nezaměstnaný nebo uvězněný. Hmmm, prima. A kvůli tomu se má jít otcův potomek pást a nebo se prostě očekává, že matka peníze na jeho obživu mít musí i bez přispění otce? Na okraj – tento web jako jediný ze zmíněných obsahuje pod články jméno autora.
Trojlístek dnešního obludária uzavírá web, který jsem objevila dnes ráno – http://www.chlapisobe.org/. Opět boj proti "moderní ženě" a feminismu, byť tentokrát trochu kultivovanějším způsobem, než v případě prvním. Několik ukázkových "perel":
Jsem optimista.Kdesi v hloubi své mysli věřím, že existuje žena, čistá
a nezkažená. Žena, která dokáže milovat svého muže více než sebe sama.
Žena, která pro svou rodinu obětuje vše.
Jak vlastně vypadá typická dívka na vdávání? Pokud je opravdu ještě panna, většinou je vzhledově i povahově velice hnusná.
Moderní žena – Zastarale 'Poběhlice'. Ženy, které chtějí žít moderním stylem
života. Rády se druží, rády cestují, nevyhýbají se alkoholu a zpravidla
kouří cigarety. Před láskou upřednostňují sex, ale hubu mají plnou slov
o lásce. Rády utrácejí, mají problém vyjít s vlastní výplatou.
Naneštěstí je to právě chlap, kterého velmi často podojí o peníze.
Moderní ženy se ke všemu staví tak, že to umějí stejně dobře nebo lépe
než muži. Tímto přístupem dokáží chlapa pořádně nasrat. Neuznávají
klasickou logiku, na logické argumenty odpovídají argumenty
iracionálními tak, aby měly vždy svou pravdu. Moderní ženy mají sklon
si vyhledávat mladší partnery, kteří jsou snadněji manipulovatelní.
Velmi často si nerozumí s vlastním otcem.
Poznámka: S moderními ženami se v běžném životě dá vyjít. V žádném
případě se moderní žena nehodí pro manželství. Zpravidla neumí vařit,
řádně se starat o dítě, neuznává řadu běžných ženských povinností.
Maminka – Ideální matka dítěte a zároveň věrná manželka; Mamka – Opička na hraní. Moderní označení pro Maminku, která povolí, aby
svým rodičům dítě říkalo 'Mamko' a 'Taťko'. Tahle označení znějí, jako
by rodiče byli nějaké hračky nebo trpaslíčci bez autority.
Potření ženské sexuality je jeden z cílů manželství a důvodů pro podřízenou roli ženy.
V páru, tak jako ve větší skupině, musí být stanoveny kompetence a
hierarchické vztahy tak, aby bylo jasně dáno, kdo má ve sporných
případech rozhodující a zároveň odpovědné slovo.
Nemyslím, že by bylo možné ponechat na dohodě manželů, kdo z nich převezme vůdčí roli ve vztahu a v rodině. Vůdčí princip v rodině je odpovědností a povinností muže.
Není obětavější, laskavější a šťastnější bytosti nad milující ženu oddanou svému muži.
Taky pěkné, že? Místy jsem tam potkala jakési zdůrazňování křesťanských principů a základů naší kultury, takže tady možná vítr vane z této strany. A nebo je to jen dobrá záminka pro další ublížené a šikanované hochy...
O víkendu jsem zas jednou po dlouhé době viděla televizi. Tedy, zapnutou... Ale ten film...mě moc neoslovil. Proč ne?
Film staví na několika hlavních postavách, jejich názorech a vývoji těch názorů.
učitelka Catherine, ta nejhlavnější z hlavních. Učí studentky neobvyklou metodou vlastního uvažování namísto přesného biflování a občas pronese nějaký raně feministický názor na téma "žena studující universitu" apod. Původně to vypadá, že je svobodná, ale v polovině filmu zjistíme, že rozvedená. Partner ji požádá o ruku, ona odmítne. Další partner jí lže, neb je příliš dokonalá a nakonec jí učiní tu laskavost, že jí vysvětlí, že nepřišla studentky naučit hledat svou cestu, pouze jim chce ukázat jako správnou tu svou...
studentka Betty, největší záporák. S Catherine ustavičně bojuje všemi prostředky. Její zásadní hodnotou je být vdaná za vlivného muže. Považuje to za poslání ženy. Průběžně zjišťujeme, že za naprostou většinu těchto názorů je zodpovědná "milující" matka despotička. Na konci filmu prozře, rozvede se s manželem, neb ten ji podvádí a rozhodne se jít studovat, například práva. Ve své závěrečné řeči náhle mluví pouze o studiu a práci, na téma "případná budoucí láska" nepadne ani slovo.
studentka Joan, inteligentní tichá dívka. V první části filmu nám sděluje, že sice nechce na universitu, ale kdyby náhodou chtěla, bylo by to na Yale. A že ví, že berou 5 studentek a šeptá se, že jedno pro dívku z jejich školy. Jasná známka toho, že na universitu nechce. Stejně jako to, že pošle přihlášku (ač se hájí tím, že ji za ni takřka vyplnila Catherine). Na Yale ji vezmou, ale ona nenastoupí, neb se mezitím vdala. Vysněná práva by sice mohla studovat i tak na jiné škole, ale ona nechce, neb chce vychovávat svou rodinu, protože si vybrala to, co je pro ni správné.
studentka Connie, nevýrazná violoncellistka skrytě terorizovaná Betty. Přes zjevnou protisnahu Betty prožije ve filmu svůj první vztah. Je trochu blboučká a naivní, ale partner jí její drobné "přehmaty" shovívavě odpustí. Toť zhruba vše, čím přispěje do děje.
studentka Giselle, lehká děva, židovka. Podle veřejného mínění spí s kdekým. Je z rozvedené rodiny. Obecně ale působí celkem pohodově.
Přemýšlím, co si z toho filmu vzít. Že pouze pokud jste tichou chytrou dívkou z opravdu dobré rodiny a uznáváte jediné štěstí v kruhu rodinném, budete šťastná? Naopak pokud jste feministkou, manipulátorkou či lehkou židovkou, máte smůlu a žádný chlap vás chtít nebude (alespoň ne na dlouho)?
Pokud tím filmem chtěl nějaký dobrý muž nám ženám ukázat, po kom muži (jeho typu) touží a po kom ne, povedlo se.
Nedávno jsem někde četla, jak si američtí muži začínají připadat nepotřební, zbyteční a ohrožení ve svých mužských rolích. Použijeme-li zažitý stereotyp, můžeme říct, že v Americe jde všechno do extrému. Na druhou stranu – tradiční rolí muže je býti živitelem a ochráncem rodiny, ať už lovcem nebo tím, kdo vydělává, zatímco je žena, coby strážkyně domácího ohně tou, která v jeskyni a jejích modernějších variantách vychovává děti. Leč dnešní žena dokáže sebe i své děti zabezpečit sama (otázky o potřebě obou rodičů ponechme stranou), vydělává dost na to, aby mohla něco ulovit v místním supermarketu a ještě stihla střežit ten oheň. A – k čemu potom potřebuje toho muže? (pořád ještě píšu o článku, takže se mě nepokoušejte nařknout z extrémního feminismu).
Teď dál – muž lovec musel být samo sebou mužem silným, houževnatým a prostě po všech stránkách "mužným" (nepleťte se to s pověrami, že chlap má smrdět a krkat). Tyto vlastnosti od něj v podstatě očekáváme dodnes, ač k tomu již nepožadujeme čerstvě skoleného mamuta. Zato od ženy je očekávána něha, křehkost a související vlastnosti (doplňte sami), a taky uznání, že muži jsou přeci ti silnější a pro některé věci "stavěnější"(ano, generalizuji). Ale – kde se tohle očekávání vzalo? Pravěká žena těžko mohla být křehkou bytostí, když v neandrtálských podmínkách tahala dřevo na oheň z pralesa a v případě nouze utloukla šavlozubého medvěda kamenem, co sloužil muži jako sedátko před jeskyní. O pár století zpátky ženy běžně pracovali od rána do večera na poli a v hospodářství – jak by mezi nimi obstála nějaká křehule?
Jak mě tohle napadlo – poslední dobou se mi dost často někdo snaží vnutit myšlenku, že nejsem dostatečně ženskou ženou. Chybí mi ta křehkost (zaplať pámbů) a něžnost a navíc se musím nutně cpát na místa, která obsazují muži. Pominu-li narážky charakteru ryze osobního, mohu uvést jeden příklad za všechny.
S kamarády jsme vyrazili na vodu. V lodích jsme seděli vždy po párech, několik posádek bylo ryze mužských (kamarádka, s kterou jsem jezdila loni, dala přednost svému partnerovi). A teď – zcela "logicky" seděl v každé lodi muž vzadu (včetně lodi mé kamarádky, která se mnou jezdí poslední dva roky, narozdíl od svého přítele, který prakticky žádné zkušenosti neměl). Tušíte správně – jedinou výjimkou byla naše loď. Ještě před vyplutím byla má drahá polovička (s nulovou vodní zkušeností) vystavena přemlouvání na téma "sedni si dozadu, jsi chlap, to nějak zvládneš...". Drahý je naštěstí bytost inteligentní, takže tuto možnost kategoricky odmítl (myslím, že k tomu ani nemusel vyvolávat představu, že bych ho hnala sviňským krokem, pokud by něco takového jen vyslovil :-). Přesto jsem si cestou na toto téma vyslechla ledacos, ač standardně platí nepsané pravidlo, že své lodi šéfuje vždy kormidelník a nikdo mu do toho nemá co kecat. Pro kormidelnice evidentně ne...
Příklad tohoto typu bohužel není ojedinělý. Krom kormidelnického postu v lodi mužům "patří" také vše technické, počítače od A do Z... Pokud jste v tom dobrá, cpete se tam, kam nemáte. A měl by se vám zkrátit řetěz od kuchyně (extrémní, leč poslední dobou trefné).
Zvláštní na tom je, že podobné narážky slýchám poměrně často až poslední dobou, přičemž nemyslím, že bych se zásadně změnila. Na druhou stranu – výrazně se změnila skupina lidí kolem mě. A já mám najednou pocit, že ten zásadní rozdíl je v tom, že v té předchozí "skupině" byli muži tak nějak – mužnější. Jejich "mužské" kvality byly natolik jasné a zřejmé, že neměli problém se ženou, která není křehkou bytostí odkázanou alespoň trochu na muže, ale ve většině případů si spolehlivě poradí sama.
Asi všichni máme zkušenost s kolegou (v horším případě kolegyní) potičem. V našich krajích se ještě bohužel 100% nezabydlel zvyk používat antiperspirant a kvalitní vůni (ne, Pitralon se nepočítá), takže občas narazíme na někoho, kdo prostě a jednoduše – smrdí.
U nás na úřadě toto vyřešili velmi prakticky. Na základě pečlivé studie bylo zjištěno, že každý zaměstnanec dříve či později navštíví toaletu. A tak byl na dveře každé toalety namontován speciální ovoňovač, který spustí vždy, když tyto dveře zavřete. Takže každý zaměstnanec je po vstupu do kabinky naparfemován libou květinovou vůní. Úředníci jsou tudíž příjemně voňaví, což přispívá k pohodě na pracovišti.
A teď vážně – kterej pitomec moh´vymyslet na záchody osvěžovač, který sice kabinku osprchuje vůní po každém odchodu konajícího, ale napřed při příchodu osprchuje každého, kdo vleze dovnitř, přičemž se té sprše nedá vyhnout?
Poslední dobou má několik lidí potřebu mě hodnotit a škatulkovat. Nezapadám jim do jejich představy o tom, jaký by měl být člověk právě v té "jejich" škatulce a navíc odmítají respektovat mnou stanovené hranice sdílnosti.
Popravdě řečeno, jsou mi jejich postoje a rozviřovaná šeptanda celkem ukradené, v celé této skupině mě lehce mrzí u jediného člověka, ale přemýšlím – kde přišli na to, že mají právo někoho soudit podle svých měřítek? A že by s nimi ten dotyčný měl buďto souhlasit a pokorně se stáhnout ze scény, a nebo jim o sobě všechno říct a řádně se obhájit, aby měla dušička pokoj?
A o kom ta situace vypovídá více? A škatulkovaném nebo škatulkujících?
Andělské cokoliv je poslední dobou poměrně populární. Andělé vám poradí skrz andělské karty (spousta z nich mimochodem vypadá moc pěkně a působí velmi příjemně), zjeví se vám, když zapálíte zvláštní svíčku a prý si s nimi můžete i popovídat...
Myslím, že je hezké věřit v anděly. A ať se na to dívám z jakékoliv strany, nevidím na té víře nic zlého, spíš naopak.
Na druhou stranu – nesedí mi lidé, kteří se něčím takovým chlubí. "Mluvím s nimi pravidelně", .... ( A vy néééééé, heč!), a podobně.
Na druhou stranu – s kým to vlastně mluví?
Jednomu ze svatých Otců pouště se zjevil Ďábel proměněný v anděla světla a promluvil: „Jsem Archanděl Gabriel a seslal mě k tobě Všemohoucí.“
Mnich odpověděl:“ To bude asi nějaká mýlka. jistě tě seslal k někomu jinému. Já jsem neudělal nic, abych si návštěvu anděla zasloužil.“
Nato se ďábel ztratil a už nikdy se neodvážil k mnichovi přiblížit.
Existují 2 spojení, která poslední dobou častěji slýchám (či vídám), a která mi v tomto podání vcelku vadí.
1. Promiň, ale...
Slůvko "promiň" chápu jako slovo vyjadřující omluvu. A omluva není omluvou, není-li tak myšlena. Tedy například u vět, které toto slovo uvozuje, avšak zbytek věty vám dává jasně najevo, že s vámi dotyčný totálně nesouhlasí a spíše vám něco vyčítá.
Shodou okolností či z jiných důvodů toto spojení v komunikaci se mnou používají dva lidé – má drahá polovička a jeho bývalá přítelkyně.
2. Napřed studuj a pak...
Pro autory vět tohoto typu mám jedinou větu: Kdo si kurva myslíte, že jste?
Až bude mít někdo potvrzeno, že je spasitelem všeho vědění a jeho dozorcem, nechť si takové perly pronáší, jak chce. Jinak nechť se každý stará o studium vlastní. Já sama studuji, co je mému srdci blízké nebo co pro svůj život potřebuji. Že to někdo další vidí jinak není můj problém. Pokud někde píšu nesmysly, stačí uvést na míru pravou a ne se stavět do role přikazujícího učitele národů.
Ne, skutečně nehodlám studovat zen proto, že komentátor píše bezobsažné příspěvky (....studuj zen a pak vyprávěj o prázdnotě :), ani na popud jiného autora (...zaprvý víš o icq hovno a ikdyby si věděla něco o něm tak víš že si dělá
veřejný registry (jeslti ty lamo víš co to je) ...nejdřív si o tom něco nastuduj ) zjišťovat, co jsou to veřejné registry, zvláště když v souvislosti s ICQ o tom nic neví ani přítel Google.
Věty prvního typu poukazují na to, že ten, kdo je pronáší absolutně ignoruje význam onoho slůvka nebo se kryje za falešnou slušností, věty typu druhého pronášejí arogantní pitomci, jimž je vlastní pocit "sežral jsem všechnu moudrost světa". Neboli NARK, jak se říká u nás...:-)
Na jistém blogu se objevil jistý spot. Jedna z autorčiných spolužaček se zabila skokem pod vlak. Stoprocentně souhlasím s autorčiným perexem – Kéž je Ti země lehká (ač jsem danou osobu neznala).
S čím však naprosto souhlasit nemohu (ač jsem danou osobu neznala) je formulace jedné věty v tomhle spotu: Věnuji tímto vzpomínku ..., která měla tu odvahu odrazit se od stráně a skočit pod jedoucí vlak.
Odvahu?
Jistě, v tu poslední chvíli je asi třeba sebrat odvahu a skočit. Ale proč vyzdvihovat zrovna tohle? Nebo si nezasloužila, aby se ve vzpomínkovém článku o ní vyzdvihla
nějaká jiná její skvělá vlastnost, nesouvisející s "dobrovolnou" smrtí?
Člověk, který se rozhodne spáchat sebevraždu a opravdu to udělá se tím nedemonstruje svoji odvahu. Udělá to někdo, kdo už neví kudy kam (pomineme-li drogové excesy s představou létání a podobné věci) a tohle považuje za poslední řešení. Ukazuje tím světu daleko spíš to, že si nikdo nevšiml, že potřebuje pomoc, nebo že mu nebyla dostatečně poskytnuta. Že už míra vnitřního trápení přerostla udržitelnou mez.
Nebudu posílat další komentáře pod spot samotný, autorka si to evidentně (
...Dost možná jsem měla k tomuhle článku zakázat komentáře.....!!!) nepřeje, ale potřebu se k tomu vyjádřit jsem přesto měla. Třeba i proto, že (...ale tu dotyčnou jsi neznala, nevíš proč to udělala, takže prosím nesuď, zda je či není správné psát to či to!!!!) jsem přesvědčená, že není třeba některé lidi znát, abychom mohli posoudit, jestli o jejich činech někdo jiný píše způsobem absolutně nevhodným. Nemusíte se mnou souhlasit.
(předpokládám, že autorky zde uvedených komentářů (z nichž jedna je i autorkou spotu samotného) si za svým názorem stojí a tedy je nepobouří, že jsem je zde oba uvedla).
Jsem voličkou ODS (ano, mám ráda ptáky) a obvykle souhlasím s počiny této strany, a to i v případě, že pro mne osobně nevyzní zrovna výhodně (jako třeba rovná daň). Pan Topolánek je osoba, která je mi obecně celkem sympatická. Leč i tak se najdou věci, s kterými prostě souhlasit nemohu a nechci.
Topolánek: Jiné podmínky pro ženy jsou logické "Zárukou
rovnosti příležitostí není žádná dobře míněná snaha narovnat
nenarovnatelné, žádná pozitivní diskriminace. Pozitivní diskriminace,
to zní asi stejně jako příjemný výprask. Jsou rozdíly, které jsou
nevymýtitelné," řekl mimo jiné Topolánek.
Mateřství a těhotenství je podle něj výsadou žen, které jsou díky němu apriorně odlišné od
mužů, a logicky je tak staví do jiného postavení na trhu práce. "Je to
přirozené, je to logické, je to zdravé," míní.
"Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž," dodal. Sklidil za to hlasitý pískot celého sálu.
Hmm, taky bych si zapískala. Takže žena má právo na stejné příležitosti uplatnění jako muž pouze v případě, že se rozhodne nemít děti?
Zkuste někde prohlásit (jste-li žena), že jste se rozhodla nemít děti, protože jste kariéristka a chcete v životě a zaměstnání něco dokázat. Stanete se terčem pochybných poznámek a urážek na téma, že pokud by takto uvažovala vaše matka, tak tu nejste a podobně.
Rozhodnutí nemít děti kvůli kariéře není zas tak úplně svobodné. My ženy jsme jediné, které dokážeme zajistit pokračování lidského rodu na Zemi (pochopitelně, že za vašeho pánského přispění, leč vás nikdo nebude diskriminovat proto, že pravděpodobně jednou někoho oplodníte). Máme tedy určitou "povinnost", kterou nám v tomto případě nebude diktovat zákon, ale třeba lidské pudy o zachování rodu. Za plnění této "povinnosti" (neberte to slovo ve zlém, nikdo neříká, že máme děti JEN pro zachování lidstva) jsme odměňovány nižšími platy, problémy se sháněním zaměstnání a ztíženým kariérním postupem.
Napřed proto, že se od nás očekává, že půjdeme na mateřskou (tuto větu jsem slýchala při shánění páce už před osmi lety. Děti stále ještě nemám.), pak máme děti, které budou určitě často nemocné (zjišťuje tohle někdo u otců?) a navíc jsme v době, kterou jsme trávily na rodičovské dovolené, ztratily kontakt s vývojem ve svém oboru, a pak už jsme zase staré...
Proč bychom musely volit mezi kariérou a možností mít dítě? Má pro to někdo nějaký opravdu dobrý argument?
V naší rodině víra nijak zvlášť zakotvená není. V dobách hlubokého minula nám k vylepšení kádrového profilu bohatě stačit děd protirežimní atentátník a nebylo třeba toto ještě umocňovat metodami dalšími. Babička se sice zamlada hlásila k evangelíkům (narozdíl od atentátního dědečka, který už ve věku rané dospělosti prohlašoval, že je ateista), ale aktuálně se v naší rodině k církvi nehlásí nikdo, i když třeba Bibli jsme četli všichni (vy neznáte nejrozšířenější knihu na světě?).
Ale... Před asi tak deseti lety se u nás na chaloupce zastavila sousedka a pozvala nás do místního kostela na mši. A my že teda jo. Takže jsme se spolu s ní v sobotu odpoledne vypravily na druhý konec vesnice.
Samotná mše pro nás byla trochu zvláštní – místní kněz byl polák, takže jsme občas měly trochu problém mu rozumět a navíc jsme čas od času netušily, co že to máme dělat a říkat (třeba když si najednou všichni začali podávat ruce), ale zase jsme zjistily, že v poměrně narvaném kostele rozhodně nejsme jediné s tímto problémem. A všichni "obeznámení" se tvářili, jako by nic.
Ten rok jsme tam byly ještě několikrát. Pak jsem jednou na vánoce vyrazila v HK na půlnoční, na nový rok s věřícími kamarádkami ze Slovenska z chaloupky do sousední vesnice a v dobách, kdy jsem studovala latinu na mši v latině opět v HK.
Dneska už bych patrně neměla problém s tím, že nevím "co kdy" a moje poměrně kvalitní paměť má kdesi ve svých závitech uschovány obvyklé modlitby, ale ten hlavní zážitek a pocit je v něčem jiném. V podstatě v malé a nepodstatné drobnosti.
V kostele se obvykle zpívá. A u vchodu si můžete zapůjčit zpěvník. Při příchodu jsem si na to nikdy nevzpomněla. A ať to bylo kdekoliv, ve chvíli, kdy se začalo zpívat a já tam seděla jako pecka a koukala dopředu, pokaždé se někde z okolí natáhla ruka podávající mi "svůj" zpěvník...
Oko mi dnes spočinulo na článku na Novinkách. A pěkně mi to zvedlo žluč. Pokud se vám to nechce číst, tak ve zkratce – placení u lékaře. Návrh – za recept dvacku, návštěva specialisty a pohotovosti pade, den v nemocnici taky pade a nakonec – návštěva praktického lékaře při určitých diagnózách (to má být jako co?) taky pade. Pěkné, že?
Nemám nic proti placení nějakého rozumného poplatku u obvoďáka a totéž jsem ochotná akceptovat u receptu, i když tam už z toho jsem daleko méně nadšená. Na druhou stranu si říkám, že by se tím přecejen mohly trochu zkrátit ty zástupy "pacientů", co si chodí popovídat do čekárny.
(Pokud opravdu nesnášíte seniory chlubící se v čekárně chorobami, přeskočte následující odstavce a pokračujte až tím předposledním.)
Jenže – já sama jsem chronicky nemocná. Nijak drasticky, mám astma. Na plicní (tedy ke specialistovi) musím každé dva měsíce na kontrolu a pro nový recept na léky, na delší dobu mi je nepředepíše. K tomu mě zhruba při každé třetí návštěvě posílá ještě za dalším odborníkem (alergologie, RTG, imunolog...). Na jeden recept se standardně vejdou 2 léky. Já pravidelně beru 2 (čistě na astma), další dostávám na tlumení kašle, na odkašlávání apod., které neberu pravidelně, ale potřebuju je mít u sebe...
Jako bonus vlastním rozmanitou sbírku alergií. Takže přidáme další návštěvy odborníka a k již zmíněným lékům na alergii započítáme antihistaminika, kapky do očí, sprej do nosu, prášky zmírňující alergické reakce způsobující dušení.
Pravidelným "hostem" jsem taky na imunologii (tak 2x – 4x do roka), poslední dobou u gynekoložky (1x měsíčně), na očním a u zubaře (2x do roka čistě preventivně, občas nějaký ten "zákrok"). Čas od času mě chytí chřipka (kterou si jako astmatik opravdu užiju) nebo nějaká podobná banalita, s kterou musím k lékaři a občas nějaká "specialitka" vyžadující třeba ortopeda.
Ne, nejsem hypochondr. Většinu jmenovaného dokážu držet pod kontrolou – pokud beru léky, které mám brát.
Takže: každá z těchhle návštěv u lékaře za 50,- Kč. Za recept 20,- Kč. Na každý z léků, který beru se doplácí, a ne zrovna málo (alespoň to se reforma chystá omezit na 3000,- ročně). Například u zubaře za některé zákroky platím na místě (posledně to bylo 600,- za spravení jednoho zubu). Sčítat to nebudu, asi by se mi udělalo špatně.
Každý měsíc platím zdravotní pojištění. 9% z mé hrubé mzdy za mě navíc odvádí zaměstnavatel. Dohromady ta částka není zas tak malá. A teď by mě zajímalo – za co že ho vlastně platím? Netoužím po tom dostávat u doktora na recept i paralen, ale pokud se mi částka, kterou skládám co 2 měsíce v lékárně navýší o dalších 70,- korun za to, že si s panem doktorem po fouknutí do trubičky mezi dveřma řekneme, že je vše ok a ať mi jen napíše to, co obvykle, mám pocit, že něco není v pořádku.
Poslední dobou se hodně mluví o tom, jak moc a jakým způsobem by se matka měla věnovat svému dítěti (zvláštní, že o otcích s v této souvislosti obvykle moc nemluví).
Jak dlouho má zůstat na mateřské? Když je u nás možnost být na ní až 4 roky (mimochodem – žádný evropský stát nemá tuto dobu tak dlouhou), je to určitě proto, že by tak dlouho žena s dítětem doma zůstat měla! Jak může vůbec uvažovat o tom, že by šla pracovat třeba už po půl roce? A že by měl jít na mateřskou (správně se to teď jmenuje rodičovská dovolená) otec? Neslýchané... A kolik času svým dětem věnovat poté, co již nejsou batolaty?
Tak úvodem – má-li matka dítěte potřebu a chuť zůstat s ním doma tak dlouho, jak jí stát umožňuje, ať to klidně udělá.
Ale pokud nechce, je proto horší matka? Proto, že se mu nebude v prvních letech života věnovat 24 hodin denně? A je to vůbec žádoucí?
Spousta zastánců teorie 24/7 (ne, teď nemluvíme o neobvyklých sexuálních praktikách) obvykle argumentuje tím, že tak je to přirozené a bylo to tak vždycky, až moderní doba to narušila. Vždyť dříve přeci matka zůstávala s dětmi doma a starala se o ně, zatímco otec byl živitelem rodiny.
Hmmm – že by na tom něco bylo? Ženy dříve opravdu bývaly spíše v domácnosti. Na druhou stranu – vážně měly čas na to trávit celý den starostmi o své ratolesti? Sotva. Proč?
Od ženy v domácnosti krom toho, že se postará o dítě se automaticky očekává, že se postará taky o chod domácnosti (teď i dříve). Jenže – dnes taková žena nahází prádlo do pračky, uvaří na sporáku či v mikrovlnce, koberec vyčistí vysavačem, použité plínky hodí do odpadků...a tak dále. O století dříve by prádlo drhla celé dopoledne na valše, oběd vařila na kamnech, do kterých by si napřed musela nanosit (a možná i naštípat) dřevo a rozhodně by se neskládal z potravin přinesených ze supermarketu (připočteme nakopání brambor a podobné chuťovky), plínky ručně přepírala a žehlila... Moderní technika zkracuje čas, který trávíme domácími pracemi na minimum, takže v celkovém součtu patrně máme na dítě samotné víc času než tehdejší žena i v případě, že se s ním vidíme jen odpoledne po příchodu z práce.
Přesto děti tehdejších rodičů nepovažujeme za zanedbané a ochuzené o mateřskou lásku a kdovíco ještě.
Nechci tvrdit, že dětem není třeba se věnovat. Ani to, že nezáleží na tom, kolik času se jim věnuje (i když tady hlavně záleží na tom jak se jim ten čas věnuje). Jen si myslím, že spokojené, vyrovnané a šťastné dítě může vyrůst jak z toho, s kterým matka trávila všechen svůj čas, tak i z toho, které ji mělo "pro sebe" jen půl roku a pak se o péči o ně dělila ještě s někým dalším. Dokonce i z toho, jemuž tuto péči věnoval v daleko větší míře otec. A naopak. Matka, která s dítkem na mateřské stráví celé 4 roky (i v případě, že pomineme možnosti jako – nevyplatí se jí nastoupit do zaměstnání apod.) není zárukou toho, že z něj vyroste spokojený a vyrovnaný jedinec. Ona i přehnaná starostlivost může škodit.
Rozlíceným komentátorům předem odpovídám, že vlastní děti dosud nemám a v nejbližší době patrně mít nebudu. Posílat na mě sociálku tudíž nemá smysl (ale kdybyste tu potřebu přece jen měli, napište mi a já to předám do vedlejší kanceláře).
V úterý jsme byli v kině na skvělém filmu Apocalypto. Podle recenzí vypráví o zániku mayské civilizace. Podle mě je (krom jiného) o strachu. O tom, že mít strach není k ničemu dobré a žít ve strachu už vůbec ne. A že nemít strach neznamená neuvědomovat si hrozící nebezpečí.
Tuhle myšlenku ve mě kdysi vzbudila i knížka Franka Herberta Duna. Konkrétně benegesseritská Litanie proti strachu: Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach
je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím
mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám
se kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.
Odříkejte si ji, až se zase jednou budete něčeho bát. Pomáhá to...
Strkáme-li prsty do zásuvky, měli bychom počítat s tím, že v ní je proud. A taky s tím, že nás ten proud může praštit.
A to dokonce i v případě, že jsme totéž viděli dělat elektrikáře a tomu se nic nestalo. I v případě, že se na elektrikáře právě učíme a máme pocit, že už toho umíme dost a nebo máme pocit, že s ním prostě umíme zacházet a podceníme ho. Ten proud je tam pořád.
A pokud se v ní šťouráme proto, že ji někdo předtím rozbil a my ji chceme opravit, a ten proud nás praští, je to náš problém, protože jsme se šťourali v zásuvce. Tedy ne problém toho, kdo ji rozbil (pokud nás ten dotyčný s pistolí u hlavy nedonutil tam ty prsty strčit).
Ten proud tam byl celou dobu. Nedostal se tam až tím rozbitím. A je potřeba na to myslet dřív, než ty prsty do zásuvky vrazíme a ne pak z klepnutí přes prsty obviňovat někoho dalšího.
Na rádiu Černá hora včera říkali nádherné valentýnské přání.
Valentýne patrone,
opatruj mi moji milou
ať se jí nic nestane.
(právě mi přepnula fotbal...)
Každopádně i přesto, že tenhle svátek má u nás spoustu kritiků a odpůrců, čokoládové bonbóny v srdíčkových obalech a roztomilá plyšová zvířátka mizí z regálů rychlostí blesku. Takže asi bude i spousta těch, co tenhle svátek slaví.
Já tvrdím, že čokoláda neurazí nikdy a pro její obdržení (a pochopitelně i darování) každá záminka dobrá :-) Ať už je to valentýn, první máj a nebo "vzpomněl/a jsem si na Tebe u regálu s čokoládou".
A já navíc dneska zjistila (za vydatné včerejší pomoci spočívající v osvěžování paměti), že je (nejen) pro mě tohle datum (plus mínus autobus) po této stránce zajímavé i z trošku jiného důvodu, který stojí za to oslavit :-)
Lhát se nemá. Na druhou stranu – někdy víme, že čistá pravda může někomu dalšímu ublížit. Tak prostě zalžeme. Nebo – jen neřekneme všechno. Vyhneme se odpovědi...
Děláme to proto, že tomu druhému ublížit nechceme, aniž bychom věděli, co by vlastně chtěl ten druhý. Vědět všechno, rozhodovat se na základě všech informací? Nebo raději nevědět a v případě, že pro něj všechno dopadne dobře žít dál s představou, že všechno je a vždy bylo v pořádku?
A pokud by to pro něj dopadlo dobře, je nesprávné ho v té iluzi nechat? Nebo mu jeho štěstí pokazit ošklivou pravdou?
Pokud ten druhý ví, že mu něco tajíte, asi má pocit, že chce (potřebuje) vědět všechno. Ale stál by o to, i kdyby nevěděl nic? A když ví jen část pravdy (a neví, že existuje něco dalšího), máte ho dorazit i tím zbytkem? Nebo se tvářit, že nic takového není?
Můj bývalý zubař je chlap jako hora, váží asi 150 kilo a místo rukou má medvědí tlapy. Ošetření zahajuje slovy: "Kdyby tě to bolelo, zvedni ruku", načež zmíněnou ruku těmi 150 kg přimáčkne k opěrátku křesla. Umrtvení před zákrokem jsem dostala jen jednou, když mi trhal 3 zuby (naráz). Kolují o něm různé (důvěryhodné) historky (např.: šel jsem za ním (nikoliv do ordinace, ale do táborového stanu) s tím, že se mi kejve zub. Tak mě za něj chytil, zatáhnul, zvednul mě kousek nad zem, spustil a povídal: "ten ještě nepůjde..."). Nikdy jsem se ošetření u něj nebála a nemám s ním žádné špatné zkušenosti.
Moje nová zubařka je normální ženská kolem 45. Je podle všeho pečlivější a v ordinaci má lepší vybavení, které běžně používá. Už při zmínce o tom, že se vrtání zubu bojím mi nabízí umrtvení. Vrtání zubu následně absolutně nebolí.
Tak proč se u tý ženský probůh tak příšerně bojím a nejradši bych zdrhla a už tam víckrát nešla?
Skoro bych chtěla být pes a nechávat si zubařské zákroky dělat v narkóze (i když teda ne můj pes, kterému jsem první zub vytrhla ručně za plného vědomí). Myslíte, že když příště pokoušu zubaře, tak mi ji dají?
Mám ráda ICQ. Klidně i v Lite verzi, protože ho používám jako komunikační program a občas přes něj s někým mastím hry a je mi celkem fuk, že některé jiné jsou méně náročné bůhví na co a zvuk se u nich dá vypnout jedním kliknutím. Jestli mě někdo označí za lamu, zapíšu ho na seznam osob s nedostatečnými informacemi dělající předčasné závěry. Ano, existují programy po určitých stránkách (ne, opravdu ne po všech) lepší, ale já mám ráda tenhle. Ráda – tj. je to citová záležitost...
A teď k věci. Od úterý zkouším testovací verzi ICQ6. Je na ní ještě vidět, že není ani zdaleka dokončená a první den jsem měla problém s jejím spuštěním, ale jinak se mi líbí.
Obvyklá modrá barva pro tentokrát ustoupila velmi příjemné zelené. Ikonka ukazující v liště status je hezčí (i když ta, co se ukazuje u invisible vypadá trochu jako lebka). V contact listu se mi líbí možnost rychlého rozkliknutí kontaktu s možností napsat zprávu přímo odtud bez nutnosti otevřít komunikační okno. Taky vyhledávání uživatele je zjednodušené na vyhledávání přímo z contact listu.
Na samotném komunikačním okně se mi moc líbí jedna věc – záložky. Stejně jako si např. ve FF otevřete jedno okno a pak už jen jednotlivé panely se zprávami, tak si teď otevřete jedno komunikační okno a v něm máte záložky jednotlivých osob, s kterými si píšete. Pěkné.
Taky se mi líbí diskrétnější blikání příchozí zprávy – místo oranžového blikání celého okýnka staženého na lištu (ano, přímo slyším ten řev IT nadšenců při tomhle pojmenování) přes ikonku stavu a tohle okýnko diskrétně přejíždí obálka. V práci to docela ocením – zbytek kanceláře na první pohled nepozná, že si s někým aktivně píšu. Taky se přímo v onom okýnku ukazuje, že ta druhá osoba právě odepisuje. Taky pěkné.
Spousta věcí, na které jsem z předchozích verzí zvyklá, zatím nefunguje (třeba historie :-(, ale jinak to vypadá dobře. Mirandisté si své výlevy na téma : Tohle umí ... už dlouho nechají od cesty – tenhle spot nemá s tím, že ....je lepší a .... (plky, plky, plky) nic společného.
A nakonec rychlý dárek (blesková soutěžka jako u konkurence), kterým nebude blikající welcomka – někomu, kdo má ICQ rád (RÁD – ne kdo ho chce fundovaně kritizovat) můžu poslat pozvání k testování (čas od času se sice můžete zaregistrovat, ale většinou je "obsazeno"). Jedno uz jsem vyplýtvala na kritika (jenže co by pro něj člověk neudělal, že?) a aktuálně mám ještě jedno navíc. První komentář, který si o něj řekne, ho dostane.
Na titulce seznamu jsem ráno objevila následující článek. Jistý úřad sledoval počítačovou aktivitu svých úředníků, a poté, co zjistil, že někteří zaměstnanci tráví pracovní dobu hraním karet a podobnými kratochvílemi, učinil patřičná opatření.
Jasně, neplatíme z našich daní úředníky proto, aby v pracovní době hráli karty, ale...aneb zase jednou pohled z jiného úhlu:
Jak je možné, že člověk trávící velkou část své pracovní doby nepracovními činnostmi nemá problém s neodvedenou prací? Nejspíš proto, že ji stíhá i tak. Pak jsou 2 možnosti:
buďto je nadprůměrně výkonný a pracuje opravdu rychle (neušklíbejte se – oproti západním zemím máme malou produktivitu práce i proto, že si prostě musíme "odsedět svých osm" bez ohledu na to, jak rychle jsme schopni svůj příděl práce zvládnout. To, co jeden zvládne za 8 hodin normálním tempem může mít jiný hotovo za 6 a půl)
nebo té práce nemá dost
U druhé možnosti se zastavíme – pokud nemá dost práce, může si za to sám? Asi ne, že. Možná je to chyba nadřízeného, ale možná taky ne. Podle našich zákonů totiž existují jistá úřednická místa, která musíte mít obsazena člověkem na plný úvazek, který ovšem nesmí vykonávat žádnou jinou činnost. Bez ohledu na to, zda má či nemá dost práce. Ano, tohle vážně existuje. A co má potom takový člověk během své pracovní doby dělat? Sedět a koukat do zdi? Jeden můj kolega takové místo zastává. Přestože zpracovává všechnu svou "povinnou" agendu a k tomu s kolegyní vymýšlí spoustu projektů "nadrámec", plně vytížen na 8 hodin rozhodně není. Ale – je to jeho vina? (PS: hrát karty v pracovní době jsem ho nikdy neviděla).
Budova našeho úřadu není dostatečně velká, aby se do ní všichni úředníci vešli (proto si stavíme velekurník, ale o tom si přečtěte někde jinde....)
Z tohoto důvodu sídlí náš odbor v budově umístěné v areálu jisté strojírenské velefirmy. A tak naši drazí kolegové chodí na obědy do "kolbenky" (ne, nesídlíme v ČKD) a s dělnickou třídou máme společnou i kantýnu.
Musím přiznat, že mě dnes a denně po ránu fascinuje, co si tito lidé v kantýně pořizují. Pivo, které si nakupující otevře a vypije hned na místě je celkem normální. Lahvinka něčeho ostřejšího, kterou prodavačka rovnou balí do novin také není nijak neobvyklou záležitostí.
Tak mě napadá – to to z těch lidí není cítit? Nebo to tam nikoho nezajímá? Žádné testy na alkohol? (V Makru jsme čas od času dostávali dýchnout všichni a to jsme rozhodně nepracovali se stroji, u kterých mohla alkoholem způsobená nepozornost zavinit něco zásadního).
Někteří lidé se cítí být předurčení k některým způsobům chování a jednání na základě jedné, ne vždy podstatné skutečnosti.
Například moje matka od doby, kdy si zakoupila a přečetla knihu "Jste Introvert? Jak prosperovat ve světě extravertů" pravidelně zdůvodňuje vše možné slovy "mno, to je tím, že jsem introvert", "to ode mne nemůžeš čekat, jsem introvert"... Člověku to připadá, jako když se tím cítí být na jedné staně stigmatizována, leč na straně druhé je na to hrdá a všude se tím chlubí (asi jako důchodci chorobama – "vite pani, já mám cukrovku" – "jo, tu já mám taky" – "no ale já k ní mám ještě...")
Daleko častěji kolem sebe slýchám zdůvodnění odkazující na znamení, v kterém se dotyčný/dotyčná narodil/a. Od dob svého vztahu s "I" věřím tomu, že nějaká souvislost mezi znamením horoskopu a jednáním osoby v něm narozené určitě bude (věřte tomu, že člověk, který vám po půlhodině pozorování někoho dalšího řekne, v jakém znamení se narodil a jak k tomu on sám došel by vás taky přesvědčil). Přesto bych řekla, že někteří lidé této skutečnosti přikládají váhu, kterou si nezaslouží. Přesto, že jejich chování a jednání se obvykle takřka přesně shoduje s tím, které popisují horoskopové příručky...
Na závěr dotaz pro oživení – věříte, že vás vaše znamení horoskopu ovlivňuje v tom, jak jednáte? A které znamení to je? A mimochodem – jste introverti? :-)
Mám kamarádku. Nijak zvlášť blízkou, možná by se spíš hodilo označení "známá", ale mám ji ráda. Poslední dobou jsme se moc neviděly. Tak – 2 roky? Možná i 3.
Vždycky byla taková trošku oplácaná. Pro osoby, kterým oplácaná připadám já možná i lehce obézní. Objektivně by člověk řekl, že by asi byla hezčí o něco hubenější, ale nebylo to nic drastického.
Dneska jsem na jednom fóru našla její reakci na akci, na které jsem byla v sobotu. Počkat! Vždyť tam přece nebyla!!! Že bych ji přehlédla? Zkoumám fotky, ale pořád nic. Hledám učitě tu správnou osobu?
Tak jsem ji "prohnala Googlem". Našlo mi to profil na lidé.cz. S patnácti fotkama. Na té akci asi byla, ale neměla jsem šanci ji poznat. Zhubla, a zhubla hodně. Odhadem na "normální" velikost 36. Určitě nevypadá jako šílená anorektička, ale...
Pamatuju si ji s milým kulatým obličejem, vždycky vypadala na první pohled tak příjemně a pěkně. Teď má obličej vyhublý, místo na 24 vypadá tak na 32. Ačkoliv je normálně (ne extrémně) hubená, najednou už mi nepřipadá krásná...:-(
Že by místní "ideál krásy" nebyl to pravé pro každou ženu?
U bochníku domácího banánovo-datlového chlebíčku (mňamka!) nám kolegyně (autorka onoho skvělého pečiva) vyprávěla o divech arabského světa a svých tureckých touhách...
...pečená rajčata....
...a chalva...
...a skopové, já miluju skopové...
...hned bych se tam odstěhovala...
...
...a ten sex, dámy...
COŽE? SEX? TYS MĚLA...EHM...?
...no já néé, ale oni maj takový to pravidlo...
JAKÝ?
...no, že napřed musej "udělat" tu ženskou, a pak teprv můžou sami...
FAKT? A TO JE JAKO POVĚRA A NEBO TO TAK FAKT FUNGUJE?
Představte si debatu o onom protějšku, kde ta druhá polovička vypráví takové věci. Následně marně vzpomínáte, zda v celém tom sdělení bylo taky něco pozitivního. Přemýšlíte dlouho a – nevzpomenete si na nic...
Proč spolu takoví lidé zůstávají? Ze setrvačnosti? Ze strachu, že zůstanou sami? Protože nenašli nikoho, kdo by jim vyhovoval, tak si nechají toho, koho našli?
Představte si, že sedíte v hospůdce u stolu s pár lidmi a značnou část celé té doby posloucháte většinu z nich, jak mluví o jiných lidech. Nepěkně. Ten dělá to, ta je taková a taková...atd.
Ty očerňované osoby neznáte a nevíte o nich ani ťuk, leč ostatní se tváří, že je počítají minimálně mezi své známé, pokud ne i přátele.
Poslední dobou čtu každou chvíli na nějakém webu pojednání o tom, jak je třeba zatratit červeného tlouštíka Santu. Protože k nám nepatří (máme přece ježíška), protože je ho všude plno, protože...proto.
Jsem asi divná – Santa mi nevadí. Možná změním názor, až mě jednou budou vlastní děti přesvědčovat, že dárky vozí Santa na sáních se soby, z nichž jeden má červený nos, ale možná ani pak ne...
Ne, není to místní původní symbol vánoc a ano, zabydlel se tady hlavně díky zcela komerčním reklamám na Coca Colu a další "produkty" (jo, mám ráda "Coke"...).
Na druhou stranu – jako dítě jsem si Mikuláše, co nosí dárky (i když spíš ty ovocné) představovala taky jako fousatého pána v červeném. Ano, v našich krajích chodí o fous dřív.
Navíc mám pocit, že to, že Santa visí na každém rohu (a on nevisí. Na každém rohu jsou totiž falešní sobi :-) neznamená, že zapomeneme na tradiční vánoční pohádku o Ježíškovi. Vždyť v žádném americkém vánočním filmu nechybí scéna o tom, jak děti hrají vánoční hru. Pomineme-li fakt, že Ježíškovi se v ní občas přijde poklonit například langusta (Love Actually), pořád je to klasická a známá "scéna" z Bible. V zemi, kde dárky vždycky nosí Santa.
Trochu to předvánoční antisanta brojení nechápu. Proč? Protože "ten správný" symbol českých (nejsou to jen češi, kteří tahnou proti Santovi) vánoc prostě Santa není? No, globalizaci a pronikání západních vlivů asi nezabráníme. Ani škrtáním Santova obrázku v červených kolečcích...
Mít na nohách při sexu ponožky prý není vhodné... Pravil to "ex" v době, kdy byl ještě milým mužem v mé domácnosti.
Já jsem si teda do pelíšku v ponožkách klidně zalezla (přece nenechám své tlapky mrznout) a ani mě nenapadlo si je v případě, že se k něčemu schýlilo, sundávat. On si naopak v takovou chvíli napřed sundal ponožky a pak teprv se mohlo pokračovat, což mi vždy přišlo poměrně vtipné :-)
Pravdou však zůstává, že od chvíle, kdy mi svou teorii sdělil si své krásné, heboučké a měkkoučké plyšové ponožky sundávám taky, ani nevím proč. Možná abych nepobuřovala další protějšky v případě, že se názor mého "ex" považuje za obecně platný :-) Na druhou stranu, mně připadají v posteli pánské nohy v ponožkách celkem normální – a rozhodně lepší, než dotek ledově studeného chodidla.
Předem upozorňuji, že nejsem osoba prudérní a pohled na mužské pohlavní údy mi nevadí ani naživo, ani jinde (dokonce ani na pornofotkách ne).
Ale tohle mě fakt vyděsilo...
Proč to? Řekněme, že z důvodu, který většina heterosexuálních mužů rozhodně řešit nebude... Vezmu to odjinud:
Má kamarádka potkala úžasného muže. Skvěle si s ním rozuměla, měli společné zájmy a krásně se jim povídalo. Časem svolila i činnostem nonverbálním – a pak to přišlo. Jeho úd ve ztopořeném stavu dosahoval délky 30 cm (pokud vám to nepřijde dost strašné, pořádně si prohlédněte své kancelářské pravítko). Ani šířka zmíněného "nástroje" nebyla úplně zanedbatelná. Přes veškeré sympatie... bylo kamarádčino stanovisko k jakýmkoliv dalším vzájemným partnerským aktivitám jednoznačně negativní ("už nikdy!!!")
Symbol plodnosti je pěkná věc, nadsázka též, ale ta prvotní podvědomá reakce, beroucí patrně v úvahu jisté "možnosti užití" opravdu nemohla být jiná :-)
Tenhle spot píšu proto, že jsem vám ho před měsícem slíbila. A nějak se mi ho chce napsat, i když bude o hlavně "ex", ale i dárcích a narozeninách.
Pár mých kamarádů své narozeniny neslaví vůbec – nechtějí oslavovat, že jsou zase o rok blíž do hrobu. Většina je slaví s rodinou, nějaké ty kulatější občas i v trochu větší společnosti. A pár lidí slaví své narozeniny veřejně s přáteli. A někteří to prostě střídají podle aktuální nálady.
Já sama obvykle oslavy nepřeháním, ale na druhou stranu ráda přijímám gratulace a tak (dárky pochopitelně taky, ale o ty zas tak nejde – hlavní je, když si na vás vzpomenou).
Od kamaráda jsem loni k narozeninám dostala maličkou plastovou žirafu. Modrou. Původně byla asi určena k ozdobě sklenice s koktejlem nebo tak něco.
Bylo mi z toho nakonec hrozně smutno. Kamarád, s kterým se sice máme rádi, ale nic víc si pamatuje, kdy mám narozeniny a navíc i to, že mám ráda žirafy. Což až do letošního léta, kdy mi tak začaly říkat děti na táboře, nevěděl skoro nikdo, natož aby si to pamatoval. A naproti tomu...
...ano, dostáváme se k "ex". S "ex" jsem prožila troje své narozeniny (jen pro informaci, já si na jeho vzpomněla pokaždé, a vždycky s dárkem – krom těch 29., kdy to v podstatě nešlo). Takže:
1. rok: po oslavě s mamčou jsem byla s kamarády v čajovně, kde jsme slupli zbytek dortu (bylo asi 3 dny po dni N). Pak jsme šli k nám domů, aby 2 z mých kamarádu počkali na autobus a tam jsme (už ve společnosti "ex") načnuli láhev vaječňáku. Po mém dotazu: "tak na co?" Kamarád pronesl: "tak asi na tebe, kdyžs měla ty narozeniny". Na to "ex": "Tys měla narozeniny? Tak všechno nejlepší". Všechno. Nedostala jsem ani pusu. Vzteky bez sebe jsem byla ještě dva dny... Následující svátek byl pominut úplně stejně. (slavím to 10 dní po sobě)
2. rok: svoje narozeniny jsem připomněla předem a dostala jsem príma knížku, takže to bylo pěkné. Svátek opět "nebyl".
3. rok: od kamaráda jsem dostala modrou žirafu. "ex" si tradičně ani nevzpomněl. Na svátek jakbysmet. Následné vánoce jsem trávila v Londýně, takže též nebyl důvod na mě myslet s dárkem (zatímco já obíhala londýnské obchody s dárečky a vybírala nejhezčího medvídka...)
Na seznam požadavků na příštího chlapa připisuji položku – dokáže si datum mých narozenin poznamenat do diáře a nebude na ně zapomínat! Jo, a taky by mi mohl nosit kytku... Preferuji klasiku. :-)
Už někdy od gymplu tvrdím, že něco jako svědomí, které by se připomínalo po věcech, které jsem neměla udělat nemám. Ještě jsem ochotna souhlasit s teorií id, ego, superego, kdy mi ono "svědomí" zabrání něco nemorálního udělat (teď ovšem záleží hlavně na tom, co už člověk považuje za nemorální a co ještě ne). Na druhou stranu mám ve zvyku nelitovat věcí, které už jsem stejně udělala – co se stalo, nemůže se odestát.
(pravidelné čtenáře varuju – bude to zase flashback)
Ne, opravdu už ani trochu nelituju toho, že je vztah s "ex" definitely dead. Jen mě něco přinutilo přemýšlet. V onom období populární argentinské telenovely jsem sice možná mohla být považována za "rozvracečku "šťastných" vztahů", ale objektivně – co jsem dělala špatného?
S nikým jiným jsem nechodila ani nespala. A chtěla jsem být s někým, na kom mi záleželo (asi nejsem natolik křesťansky velkomyslně založená, abych napřed myslela na blaho bližního a nechala jí ho, protože jí na něm záleží taky).
Na druhou stranu on "oficiálně" chodil s ní. Tím pádem měl být tím, kdo tohle nedopustí. Tím, kdo by mě odmítnul, pokud bych se o něco pokusila. A já se nepokusila. Pouze jsem dala najevo, že v takovém případě nebudu proti (nerada bývám odmítnuta, takže sama patřičné kroky podnikám pouze, když jsem si jistá, že nebudu a že si to k němu můžu dovolit).
Ano, mohla bych skončit tady konstatováním, že je to prostě hajzl, ale o to teď nejde – tohle byl jen úvod do situace.
Takže: proč když je to takhle a já sama si to dovedu takhle vysvětlit (neobhajuju se sama před sebou, jsou chyby, které si klidně přiznám), proč potom mám "špatné svědomí" já? Ne že by jako prohryzávalo ráno poté nebo tak (aspoň ne moc), ale proč jsem se jí já následně nedokázala podívat do očí, když jsme se někde potkaly? (aby toho nebylo málo, dílem osudu či čeho jsme se tou dobou potkávaly naprosto náhodně každou chvíli. od chvíle, kdy to skončilo jsem ji naopak nepotkala ani jednou).
Proč jsem z toho měla špatný pocit já? Mám snad zodpovědnost za rozhodnutí druhých? Na základě čeho bych mu měla říkat, že by jí se mnou zahýbat neměl? A proč jsem z náhodných setkání měla špatný pocit sama ze sebe, když on se jí při setkáních cílených zaručeně pouze do očí nedíval a evidentně byl v pohodě?
A dál – proč on tehdy naprosto neochvějně předpokládal, že já si to nechám pro sebe? Proč bych se neměla zachovat úplně normálně tak, že bych to prostě řekla? Na základě čeho předpokládal, že se se mnou může klidně vyspat (...) a já budu naprosto v pohodě, nebudu to řešit, nebude mě to bolet a budu mlčet? Že v klidu ustojím fakt, že jsem ho zajímala jen v posteli a dál se se mnou prostě počítat nemusí?
Čím dávám tyhle signály? Tím že se následně zachovám tak, jak se ode mě předpokládá? A co by se stalo, kdybych se pro jednou zachovala jinak? Tak, jako normální naivní holka, co předpokládá, že když s ní někdo spí, musí k ní taky něco cítit? A nebo nepředpokládá, ale stejně jí vadí, když je jí dáno najevo, že byla dobrá jen na to.
Co bych byla, kdybych tohle udělala? Podlá mrcha, co to práskla? Hysterka? Nic dobrýho asi ne. A co v tu chvíli bude on? Chudák, který té mrše prostě neodolal? Chudák, co si trošku "odskočil" a zrovna narazil na takovou káču, co to musela prásknout? Kanec, co měl smůlu...?
A proč nikoho nikdy nezajímá (včetně jedinců zúčastněných), proč jsem to udělala já a jak se poté cítím?
Myslím, že se po vzoru Žirafové teorie vybavím skutečnými ostny a zahájím celibát. Protože když si k tělu nikoho nepustíte, sice vám uteče spousta skvělých věcí, které byste mohli prožít, ale zase vám nikdo nemůže ublížit tím, že se zajímá jen o heboučký obal, ale kuličky jsou mu zhola a zcela ukradené.
V rádiu jde snad každou hodinu spot o splněných přáních pro děti z dětských domovů – připojte se a tak...
Na projektech tohoto typu mi nikdy nepřišlo nic špatného, v "M" jsme dokonce mívali "Strom splněných přání", z kterého jsme vždy nějaký dárek vybrali a koupili s pocitem, že děláme ten příjemný, potřebný dobrý skutek...
Kolegyně to vidí jinak: "Pracovala jsem v organizaci, která se stará o děti opuštějící dětské domovy. Ty děti všechno maj. Jsme jeli autem a to slyšíš: Támhle (Four Seasons) jsme byly s..., každej rok za náma jezdí Baroš, já mám všechny věci od Pumy, Adidas nenosím..." Všechno maj, ale na druhou stranu nevědí, kolik stojí rohlík a co má obsahovat pracovní smlouva. Dárečky čas od času přiveze Sámer, ale tohle..."
Takže asi tak. Co s tím? Nějak nevím, jestli si mám jít letos zase utrhnout dáreček ze stromu a nebo ...co? Poslat seznam základních potravin s orientačními cenami by asi nevyznělo...
Dokud jsem měla pravidelný (2x za měsíc) sexuální život, spokojená jsem s ním nebyla. Měla jsem chuť častěji než "ex" (a to sakra výrazně) a jeho "umění" mě opravdu neuspokojovalo. Takže o spokojenosti se rozhodně mluvit nedalo, spíš naopak.
Aktuálně se můj sexuální život rovná nule (nepočítáme-li dva drobné výstřelky kdesi v září (které však rozhodně stály za to :-)) a já jsem – naprosto spokojená.
No fakt. Poprvé se mě na něco takového zeptala přítelkyně
bratra přítele sestry mé kamarádky (stíháte, ne?), která mě viděla poprvé v životě
– a žádný chlap u toho nebyl. Podivila jsem se a řekla, že asi ne...
S odstupem doby zjišťuju, že měla pravdu. Ano, chlapi
se mě bojej. A v tom je kámen úrazu.
Na jednu stranu je to v podstatě dobře, protože já na
bojácné pány, co se přede mnou obávají říct cokoliv, s čím bych
nesouhlasila, opravdu nejsem. Jednoznačně vedle sebe potřebuju někoho, kdo má
aspoň maličko (zase ne moc) navrch.
Na stranu druhou to dobře není. Značně dominantní jedinci
(standardně dominantní obvykle nedosahují hodnot dominance vyšších, než jsou ty
moje – a to se za dominantní osobu rozhodně nepovažuji) bývají většinou (!) taky
arogantní parchanti a svou „nadřazenost“ si tvrdě prosazují – a na to zase
nejsem nikomu zvědavá.
No, nejvíc mě dostalo zjištění, že se mě bojí přítel mé
sestry. Prozradilo se to poté, co jsme jeden večer oba sestru, toho času dlící
v Praze chtěli vytáhnout v HK na kafe a sestra mu navrhla, aby
vytáhnul mě, neb taky nemám co dělat. Pro informaci – jejího přítele znám déle,
než ona a naše vztahy byly a budou vždy čistě přátelské. Každopádně jeho bych
na seznam „Bojím se CH.Ž.“ netipla. (Prý, když jsme byli všichni 3 společně na
večeři, vrátila jsem se z toalety s jedním rozepnutým knoflíčkem
navíc a vystrčila na něj ňadra. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem na sobě
tenkrát měla svetr bez zapínání (neboli „přes hlavu“) a kdybych vystrčila své
čtyřky, padaly by půllitry ze stolu...)
Každopádně – přesto, že vzbuzuju hrůzu (co je probůh tak
strašného na někom, kdo má dostatek sebevědomí a nejde daleko pro odpověď na
cokoliv?), jsem to nejmilejší stvoření, jaké si dovedete představit. (Pokud mě
teda jako hodně nevytočíte. Jako fakt hodně. Dá to dost práce, ale jak se vám
to jednou povede, je zle... Ale pak jsem zase hodná)
Spam obecně nemusím, i když některé vtipné mi nevadí. Maily typu "pošli to dalším 120 lidem, nebo umřeš" bytostně nesnáším. Ale o těch dnes řeč nebude.
Pracuju na úřadu, leč nejsem klasickou úřednicí. Leč vzhledem k tomu, že v budově úřadu sedím, mám v rámci přístupu do úřední sítě i úřednickou e-mailovou schránku.
Síť úřadu je proti spamu zvenčí chráněna takovým způsobem, že jsem před dvěma měsíci řešila vlastní průšvih, kdy jsem tvrdila, že jsem posílala to a to a to a druhá strana (úředníci) mi tvrdila, že to není pravda, neb nic neobdrželi. Prostě a jednoduše moje maily neprošly antispamovou ochranou (ještě že nemažu odeslanou poštu).
A teď – v mé úřednické mailové schránce pravidelně přistává nabídka na objednávku masa, upozornění na volná místa na jakýchsi masažích, dotazníky pro úředníky a v pondělí dokonce upoutávka na internetovou parfumerii. Jako neúředníka se mně prakticky nic z toho netýká, ale přesto je tím má schránka zamořována. Škoda, že si na počítač v síti nelze opatřit kvalitní antispam...
Ne, ani dnes mi nehrabe. Ale těch čudlíků se fakt bojím. Ale od začátku.
V úřadu, kde pracuju, je spousta věcí z kovu. Třeba kliky na všech dveřích (těch se taky trošku bojím). A nebo čudlíčky ve výtahu. Ale hlavně ten před výtahem, co se s ním ten výtah přivolává.
Aby bylo jasno – nebojím se jízdy výtahem, a to ani tímhle, co za jízdy odporně vrže a bojí se v něm všichni ostatní (na základě jistých malých zkušeností předpokládám, že nemá promazaný kolejnice a jestli je to něčím jiným, nechci to vědět).
Takže k věci – prostě pokaždý, ale fakt pokaždý, když sáhnu na ten čudlík, dostanu ránu. Ale jakou! Proto pokaždé, když ho musím stisknout, dělám to klíčem, rukou v látce oblečení... Ostatní na mě koukají jako na pako, neb jim to obvykle rány nedává. (stejně mě ani tohle nedonutí vyjít ty 2 patra pěšky...)
Jo, a od těch klik a tlačítek ve výtahu ty rány dostávám taky, ale většinou to není taková síla a není to úplně pokaždý. Ale stejně je nemám ráda.
Včera jsme měly s "M" psychovečer. Neplánovaně, prostě se to zvrhlo. Řešily jsme, jak jinak, muže. Cestou domů se mi to tak nějak rozleželo a napadlo mě... (bojíte se? ne? měli byste začít!)
Srovnání 2 "pánů" a co já s tím (autorce nehrabe, jen ji to tak nějak včera napadlo)
Vizualizace: Znáte "plyšová" zvířátka naplněná kuličkami? (neptejte se, jak mě to napadlo...) OK. Kuličky jsou ta citová a citlivá složka osobnosti. Teď zapomeňte na "plyš" a představte si, že ony kuličky jsou v nějakém obalu, který nějakým způsobem drží na zemi. A to je způsob, jakým ona osoba reaguje, jak je citlivá navenek, jak se projevuje.
Muž 1: kuliček je relativně málo, ale tušíte, že tam někde jsou. Každopádně navenek vidíte něco, co vypadá jako kámen zapuštěný do země. Asi bude dutý (kuličky, vzpomínáte), ale napohled to neni poznat. Vypadá to, že by vám dalo spoustu práce ho nějakým způsobem porušit, poškodit nebo dokonce rozbít. Nebojíte se o něj opřít, protože víte, že vás udrží.
Muž 2: kuličky jsou hned pod povrchem. Víte o nich, protože je dokážete nahmatat a když někdo není opatrný, občas nějaká vypadne. Obal je z papíru, který je sice pevný, ale je to pořád "jen" papír. K zemi je přitlučen hřebíky. Pokud to bude vaším cílem, dokážete ho protrhnout a pokud odstraníte hřebík, kuličky vysypete poměrně snadno. Opřít se můžete, ale musíte být trošku opatrní a neskákat na něj s rozběhem.
Já: obal z pevného plastu, pevnější a trochu silnější, ale běžným poklepem poznáte, že pod povrchem jsou kuličky. A v určitých chvílích vytahuje ostny. Nebo drápky, chcete-li. Jako kočka. Pro pokračování teorie budeme pracovat s kočkou.
A teď, jak se kočka chová k oběma zmíněným objektům? V opačném pořadí:
Muž 2: Opatrně. Ví, že když vytáhne drápky a přejede, může se stát, že protrhne papír a vysype kuličky. Takže to nedělá. Dává pozor, aby neublížila, protože ví, že by mohla. Na druhou stranu má pocit, že pokud by prostě drápky vytáhnout musela, nemůže se opřít, protože papír a kuličky by to nemusely vydržet (možná by vydržely, ale riskovat a zkoušet to?)
Muž 1: Uvolněně. Ví, že si může dovolit ledacos, pokud přejede drápkem přes kámen, možná to bude ošklivě skřípat, ale jinak se v podstatě nic nestane. Takže občas klidně drápky vytáhne a udělá to. A je moc ráda, že to tak funguje – že to může udělat, aniž by se něco stalo a kámen se tváří, jako že se v podstatě nic nestalo.
A teď – když tohle bude dělat, kdy ji napadne, že se možná něco stane? Když najde na kameni škrábance? A děje se něco kameni, když je tam nenajde? Ubližuje to kameni, nedělá to s ním nic a nebo je rád, že je kočka spokojená a může jí k tomu pomoct?
Ne, vážně mi nehrabe. A pokud v tom někdo bude chtít hledat, myslím, že najde...
Ráno jsem na jednom blogu (omlouvám se, že neodkazuju, ale tématicky to nebude souviset) našla větu o nevysvětlitelném sentimentu ponoukajícím být věrný někomu, komu vlastně ani nelze být nevěrný.
Jo, já vím. Vím, jaký to je. Loni (a vlastně ještě kousek letoška) jsem si prošla obdobím, kdy jsem doháněla pocit, že mi někde něco uteklo. Jsem strašně ráda, že je za mnou, ale na druhou stranu i za to, že vůbec přišlo – protože to byla časovaná nálož, která by stejně jednou bouchla, a i když škody nadělala dost, stát se to jindy, mohlo to být horší.
Nejdivnější na tom, tohle všechno bylo v době, kdy jsem byla "formálně" (nepátrejte po významu, nejspíš na to nepřijdete) zadaná a celou dobu to se mnou citově nic nedělalo (rozumějte – to, že se tělesně realizuji jinde). Žádné výčitky svědomí, žádné city k těm ostatním... Nic. Absolutně nic.
Pak tohle přešlo. Formální zadanost taky. V podstatě jakákoliv zadanost. A místo ní nastoupil údajně "nezávazný sex", s tím samým člověkem. V tu chvíli jsem si vlastně mohla dělat cokoliv bych chtěla a "stýkat" se s kýmkoliv. A já najednou nechtěla. V době, kdy nebylo komu být věrná jsem najednou nechtěla být nevěrná. A v podstatě nechci doteď, přestože je všechno evidentně dávno pryč...
Čím dál tím víc zjišťuju, že pocit "být milovaná" mi chybí.
Můj První mi zmíněnou větu říkal pravidelně. Když jsme šli spát, končili telefonát, po milování... i jindy. Bylo to hezké a zvykla jsem si na to.
Můj Druhý mi to neříkal nikdy. Jednu dobu se to objevovalo na konci dopisů, co mi posílal, ale když "dopisovací období" skončilo, skončilo i tohle a neříkal to dál. Chybělo mi to. Moc. A v podstatě si doteď nejsem jistá, jestli mě vůbec někdy miloval. Chce se mi věřit, že ano, a v lepších chvilkách tomu věřím. Ale daleko častěji o tom dost pochybuju...
Sestra mi kdysi vysvětlila, jak se dělí „párové vztahy“ v UK.
Zasvětím vás.
Pokud se s někým pravidelněji stýkáte a tak, můžete
patřit buďto do kategorie Dating a nebo Exclusive. Vysvětlím.
Dating znamená, že se s někým scházíte, možná spolu
jednou budete „exkluzivně“ (viz. níže) chodit, ale zatím se klidně můžete
scházet i s někým jiným a váš vztah je zatím prostě takový nezávazný.
Jste-li ovšem Exclusive, znamená to, že spolu „oficiálně“
chodíte a ani jeden z vás (ne, kombinace – já Dating a ty Exclusive prý
bohužel neexistuje) by se neměl scházet s nikým jiným.
Varianta Dating mi v ČR celkem schází. Mám pocit, že
většina lidí očekává, že když už se s někým sejdete, že byste teda napřed
měli zjistit, jestli jo, nebo ne a ne se zároveň scházet s někým jiným. Zejména
potenciální „čekatel“ (neboli druhá strana možná (a možná taky ne) počínajícího
vztahu) by představu, že není jediný, s kým to ten druhý „zkouší“ patrně
neocenil.
Sestra ráno potichu pravila, že celou noc s Ním probírali jejich vztah. V odpověď jsem pronesla: "Zase? Vždyť to děláte pokaždý..." (pokaždé, když je s Ním, probírají svůj vztah :-) A ona na to, že je to přece krásný...
Do toho přišla babička a zcela zjevně usoudila, že si pod tím, co sestra dělala celou noc a o čem mluvíme, představuje věci daleko nestydatější. Tak jsme ji uvedly na míru pravou ujištěním, že si skoro celou noc povídali (babička je zvrhlík, tak nevím, jestli tomu tomu věřila :-)
Na to babička pronesla něco jako, že povídání je krásné a je dobré si to užít do svatby, neb pak se kamsi vytrácí. (Sestra se trochu vyděsila a ujistila babičku, že vdávat se zatím opravdu nehodlá).
Každopádně, v něčem má babička jednoznačně pravdu, i když tím mezníkem asi nebude svatba.
Mý prarodiče mají nádherné manželství, rozhodně "žijí spolu" a ne "přežívají vedle sebe", evidentně se mají rádi... Ale – babička má velice často chuť si povídat a povětšinou nemá s kým. Občas, když doma maluju, stěhuju se a tak u nich chvilku "bydlím" a – babička pořád mluví, zkouší nás zapojit do hovoru... Popravdě, moc se jí to nedaří. Děda obvykle stručně odpoví, popřípadě se zeptá, kde je pointa toho, co říká (B. k tomu obvykle nabalí spoustu "nepotřebných" informací), já sama taky obvykle moc hovornou nemívám (jsem zvyklá bydlet sama a celý den obvykle neprokecám)... Navíc babička se nás většinou snaží do hovoru zapojit ve chvíli, kdy děláme něco úplně jiného – čteme, koukáme na TV... (což, popravdě řečeno, děláme skoro pořád – málokdy se najde chvíle, kdy člověk sedí a nedělá nic).
Mno tradičně – teď zas já. Když jsme začali chodit s "ex", byli jsme schopní si povídat hodiny v kuse a pořád bylo o čem. Pak jsme spolu začali bydlet a postupně se to začalo vytrácet. Z jeho pohledu (aspoň mi to tak nějak bylo vysvětleno) prostě nebylo o čem mluvit. Většinu už jsme si toho řekli. Na moje námitky, že žijeme spíš vedle sebe, než spolu, protože spolu nic neděláme a nemluvíme spolu odpovídal něčím jako, že jemu to tak nepřipadá (vždyť spolu večeříme a když si čtu, můžeš si číst taky, když mám zapnutou televizi, můžeš se dívat taky...), a že mu to v podstatě vyhovuje. Na otázky typu: "Jak ses měl v práci", kterou jsem se snažila nějaké vzájemné povídání zahájit, odpovídal větou "Jako v práci" a konec. Žádná snaha popovídat si...
Kamarádka si zase pravidelně stěžovala na svého (teď už) bývalého. Já tam přijedu, dáme si večeři a on jinak celý večer sedí u počítače a já tam sedím a koukám na něj, nebo si čtu... A on tomu říká společnej večer...
Kamarád občas vtipně pronáší větu: "Nespi, pojď si ještě chvilku povídat..." jako tradiční "po" větu ženy... Něco na tom bude, jen to není až tak úplně vtipné...
Já nevím – je to jen naše "dámská" potřeba mluvit spolu a vy muži jste tvorové mlčenliví?
"S" chodila s "P" celkem dlouho. Po rozchodu se pár let neviděli a pak se znovu setkali. Oba v tu dobu bez partnera. Opět to zajiskřilo a od té doby se scházejí – poměrně tajně, aby ostatní, co je znají, nevěděli.
Asi před dvěma měsíci jsme byly s "S" na večeři. Nadávala, že se neozval, jak slíbil a byla celkem naštvaná. "P" se během večeře ozval a měl dobré vysvětlení pro to, že volá až teď. Ptal se, zda platí domluvený společný večer a zda se u "S" může něčeho najíst a nebo se má cestou stavit pro něco k jídlu. Navrhla jsem (trochu škodolibě), aby ho přizvala k naší večeři – s "P" se známe déle, než se znají s "S", tak proč ne, že...
"S" ho tedy pozvala, včetně předání informace, že jsem tam s ní. Pro upřesnění – lidé, před kterými to tají jsou i mými přáteli. A "P" – souhlasil.
"S" mě požádala, abych se tvářila aspoň trochu překvapeně a neprozradila, že to už dávno vím. Herečka jsem dobrá, takže to prošlo :-)
Ale proč to píšu – ptala jsem se následně, jaká byla reakce. "P" prý pronesl něco na způsob, že teď už to asi mohou rozhlásit rozhlasem, protože je jen otázka času, kdy to pošlu dál (pro ujasnění, nevěděl, že jsem "S" už předtím slíbila, že to dál šířit nebudu, měl za to, že jsem o tom do té doby nevěděla a ani jeden z nich po mě při večeři nechtěl, abych si to nechala pro sebe). No, ale hlavně – tvářil se u toho absolutně v pohodě a tak nějak, jako když mu tato možnost vůbec nevadí, ne-li spíše naopak (i když to utajení byl patrně spíš jeho nápad).
Stýkají se pořád, a podle všeho to vypadá na dlouho :-)
Nemůžu se ubránit srovnávání tohohle s těmi posledními třemi měsíci s "ex". Když to všechno chtěl tajit, proč se mnou chodil po městě, kde nás mohl kdokoliv potkat a setkával se s mými kamarády, kteří též znají všechny ty, co to neměli vědět?
Ne, tohle nebude na téma "Hledám ... za účelem sexu". Tentokrát jde o čistě partnerskou záležitost.
Začněte si představovat – bavíte se se svým protějškem (možná osobně, možná po telefonu...) a jeden z vás najednou nadhodí, že se těší až se večer (o víkendu...) budete milovat a případně i upřesní, jakým způsobem by to mohlo proběhnout. Prostě to předem tak trochu naplánuje... Co vy na to?
S mým Prvním jsme to takhle dělávali poměrně často oba – celý týden jsme byli 150 km od sebe a o "tom, co bude o víkendu" jsme si zvečera pravidelně posílali celkem pikantní sms (než se zase někdo začne rozčilovat, že jsem zvrhlík – konkrétní smsky zveřejňovat určitě nehodlám, neb vám do toho nic není! :-P). Někdy to podle "plánu" proběhlo, někdy ne, ale každopádně jsme byli oba dva na nadcházející "situaci" příjemně naladěni a prostě jsme se na to nějakou dobu předem těšili.
S Druhým jsem tuhle "metodu" vyzkoušela tuším dvakrát. S úspěchem se to nesetkalo ani trochu. Protějšek pravil, že představa "naplánování" se mu nelíbí ani trochu, neb to v něm vyvolává pocit, že musí. :-(
Takže, co vy na to?
Plánovat (občas, ne pokaždé), či neplánovat? Budete se po přesném sdělení toho, co s vámi chce váš protějšek v sobotu večer provádět těšit, a nebo vás to naopak spolehlivě odradí?
Ach jo. Začínám mít chuť napsat výjimečně jednou spot, který by polovinu reagujících nevytočil a z kterého by pánská část čtenářské obce nedocházela k názoru, že je považuji za velké chodící pyje s očičkama.
Takže pánové – obecně vás obvykle máme rády (jo, já taky!) a nemyslíme si o vás, že jste pitomci myslící pouze na sex.
Často jste inteligentní, zábavní, dobře stavění, líbíte se nám a v neposlední (i když zdaleka ne první) řadě jste taky skvělá společnost pro ložní tance. A jsme rády, že vás máme.
Ano, jsou i případy, kdy některé tyto vlastnosti postrádáte, leč to my občas taky.
A ne, nepředpokládáme, že jste ve všech "špatnostech" namočeni všichni, ani že jste všichni stejní.
Ne, tento spot není myšlen ironicky.
PS: a jestli mi pod tohle budete psát vytočený a naštvaný komentáře, tak tenhle doklad vyvracející představu "Christine – žena představující si muže pouze jako šovinistické a sexuchtivé tvory" SMAŽU!!!
Při včerejší smskové smršti jsem zmínila názor, že "spolupisatel" je jeden z mála lidí, u kterých mám pocit, že mě vnímají stejně, jako se vidím já sama.
V odpovědi se mi dostalo ujištění, že to není zas tak složité, pokud mě člověk vnímá srdcem, a ne jen mozkem a (v případě pánů) přirozením. Zvláštní, že mi tohle napsal někdo, koho řadím spíš k lidem, u kterých jde takřka všechno přes mozek. Asi mám občas špatný odhad :-)
Každopádně – čím to je, že o některých lidech, ač je známe dlouho, máme občas úplně jinou představu, než jaká je realita?
Zase jeden příklad z praxe. Jednu trochu větší skupinku lidí znám zhruba 7 let. Necelých 7 let. Patří do ní většina mých lepších a bližších kamarádů. A teď:
Realita: Když jsem do téhle party přišla, bylo mi celkem čerstvých 20 a součet mých dosavadních sexuálních partnerů se rovnal nule. Čtvrt roku poté jsem s jedním z těchhle lidí začala chodit a vydrželo nám to tři roky. Po rozchodu s ním jsem začala chodit s dalším z téhle party, a byli jsme spolu zhruba 2 roky, než na půl roku "zmizel", přičemž okolnosti nebyly úplně běžné. To je v podstatě 5 let v kuse. Za těchhle 5 let jsem ani jednomu z nich nezahnula. Nikdy. A nikdy jsem netvrdila opak.
Představy: Pokud byste se lidí z téhle party zeptali (patrně kdykoliv během těch uplynulých 7 let), koho by právě z téhle party označili za "svolného" či promiskuitního, byla bych na tom seznamu.
Divný... Čím to je, že i když známe realitu, nepřipouštíme si, že naše představy o druhých jsou občas vážně jen představami?
Včera jsem napsala spot o přátelství a touhách po cizích partnerkách. V komentářích jsem se krom toho, že ženské jsou svině a chlapi hajzli (díky muris :-) dozvěděla, že pokud chlap vystartuje po partnerce svého kamaráda, je to její vina. Provokovala ho...
Kdysi jsem četla článek o tom, jak se v moderním světě policisté chovají k ženám, které byly znásilněny a srovnání se situací v ČR. Jednou z hlavních zásad byla ta, která ženu utvrzovala v tom, že znásilnění není její vina. Že nikdo nemá právo ji sexuálně napadnout, ani v případě, že se k němu předtím chovala vstřícně nebo na sobě měla oblečení podněcující představu "že to v podstatě sama chtěla" (proč by si přece jinak oblíkala minisukni a triko s výstřihem, že?).
Jistě, přirovnávat to, o čem jsem psala ke znásilnění není úplně nejlepší cesta, ale ráda bych na tomhle příkladu ukázala, že ona "provokace" vlastně vůbec nemusela být myšlena tak, jak byla pochopena.
Co si muž v tomto případě představí pod provokací? Jak se má chovat zadaná žena, aby neprovokovala?
Sama jsem patrně osobou "provokující". Mám ráda oblečení (maku-up, účes), ve kterém vypadám "sexy", ráda se bavím a většinu mých přátel tvoří muži (spousta žen má problém s tím prvním a tím, jak to působí na naše chlupatější protějšky). Ráda jsem středem pozornosti. Je to součást mé povahy. Což přesto neznamená, že jsem promiskuitní a toužím po sexu se všemi muži, které toto zaujme. Navíc se mi samotné nechce věřit, že by normálně uvažující muž po setkání s atraktivně vypadající ženou nebyl schopen myšlenky na nic jiného, než že touží po sexu s ní a ona mu dává najevo, že by to šlo...
Ale kdo ví...
Proto prosím – pánové poučte mě. Zkusíte "vystartovat" jedině po ženě, která vám dá najevo, že máte šanci? Po ženě, která "provokuje"? A co považujete za onu "provokaci"?
Dámy se pochopitelně se svými názory mohou přidat...
Aneb další článek, beroucí mužům (možná i ženám) iluze... Citlivé duše, nečtěte to.
V jednom z deseti přikázání se píše i cosi ve smyslu "nepožádáš manželky bližního svého" (tuším, že je tam též cosi o oslovi a jiných věcech, ale přiznám se, že je to už poměrně dlouho, co jsem si všeobecné vzdělání doplňovala četbou bible. Každopádně ostatní části – o oslech a jiných věcech, nejsou pro tento spot tak úplně důležité).
Všeobecná slušnost mi říká, že není vhodné "žádat" partnerky svého přítele (či partnera své přítelkyně). Ale – funguje to? Je přátelství mezi muži (či ženami) pro ně samé natolik důležité, že je ani nenapadne něco takového udělat. Popřípadě – zůstane v tichosti jen u toho nápadu?
Mno, bohužel zdaleka ne vždy... Ano, opět rozebírám na základě osobní zkušenosti.
Mám pár dobrých kamarádů, kteří však nejsou jen mými kamarády (myslím, že chápete). Řekněme, že do téhle skupiny patří zhruba tři. Dva z nich znám už poměrně dlouho a celou tu dobu je považuji za své blízké přátele (nevím, jestli oni mě taky), třetí je jeden z mála lidí, o kterých si myslím, že se jim dá 100% věřit.
OK, asi už čekáte na rozřešení a máte ho mít. Požádalo – 100% Realizovalo – 66, 6% Z toho v době, kdy to ještě bylo opravdu značně nevhodné – 33,3%
Nic moc, že? Jasně, můžete namítat něco ve smyslu, že vždycky záleží na obou a něco na tom bude, ale stejně – v něčem mi přijde horší představa, že dobrý přítel "pokouší" mou partnerku, než že ona sama "zahnula". Nevěra je něco, co sice neschvalujeme, ale stává se to. Ale dá se něco takového odpustit někomu, komu jste věřili jako příteli?
Aby to neznělo tak drasticky – na jejich obranu musím říct, že s jedním z nich k "něčemu" došlo až ve chvíli, kdy jsem byla opět "svobodná" (byť velmi krátce) a v době, kdy jsem nebyla jsme spolu dvakrát strávili noc v jedné posteli, aniž by se jeden z nás toho druhého jen dotknul, ale ono "mluvení o tom" přišlo ještě v té době.
Představa, že něco takového udělá jedna ze 2 slečen, které považuji za své opravdu blízké přítelkyně je dost příšerná. Sama si nedovedu představit, že bych něco takového udělala. Špatné svědomí jsem měla i ve chvíli, kdy jsem si začala s bývalým jedné z nich – 5 let poté, co se rozešli...
A to nám někteří muži neustále připomínají, že pevné přátelství mají jedině oni, neb to ženské nemůže vydržet kvůli pomluvám, drbům, závisti...
Nějak mi přišlo na mysl, že v oněch případech, kdy byly některé mé vztahy ukončeny mým tehdejším protějškem, bylo to vždycky až poté, co si onen protějšek našel nějakou jinou... Nikdy ne jen tak, z důvodu "už s tebou dál nechci zůstat, protože mi na tobě/našem vztahu vadí... (což je naopak varianta, kterou ukončuji vztahy já).
Tak si říkám – kde je chyba? V tom, že se vždycky najde nějaká "atraktivnější a aktuálně zajímavější" (obvykle taky hubenější a mladší) slečna, a nebo si prostě vybírám chlapi, co k "výměnám" mají sklony? Na druhou stranu, obvykle bývám "měněna" po ne zrovna krátké době?
Nebo je to snad jen obecný rozdíl mezi námi ženami – a my všechny obvykle ukončujeme vztahy, protože už s NÍM nadále nemůžeme žít, a muži – a oni takřka vždy odcházejí až ve chvíli, kdy mají jinou?
Nebo se vztah časem "přechodí" a pokud ho do té doby neokroužkujete, prostě si najde jinou zábavu, která v tu chvíli bude novější a tím i (pro tu chvíli) zajímavější?
Příběhy obyčejného šílenství, včera večer na Nově. Čekala jsem další film typu Samotáři, Horem pádem, Jedna ruka netleská – které mi přijdou jako jeden film ve třech různých variacích. Naštěstí se nekonalo. Trojanova role byla sice značně obdobná, jako obvykle, ale výjimečně mi to nevadilo a bavila jsem se.
Večer se mi hlavou honila spousta věcí, o které jsem si sem chtěla poznamenat, ale přiznám se, že si zpětně na nic z toho nedokážu vzpomenout...
Každopádně mě to však inspirovalo v jedné věci. V příštím příspěvku si udělám seznam míst, kde už jsem TO dělala :-)
(a třeba si i časem vzpomenu, co jsem to vlastně chtěla psát)
Grigo "veřejně obhajuje prostituci" ve svém posledním článku. Povolání jako každé jiné a tak...
Mno, nebudeme si nalhávat, že je až tak úplně jako každé jiné, ale nevadí. Pokud to někdo dělat chce (správně, o prostituci z donucení nemluvíme), nechť se tím klidně živí. A je jen jeho věc, jestli se za to bude stydět, nebo ne.
Ale na druhou stranu, jsem pro to, aby toto povolání bylo postaveno na úroveň těch "běžných" jednou věcí. Zařazením této profese do živnostenského zákona. Chcete se tím živit? OK, ale dělejte to legálně a plaťte z toho daně a pojištění! Patrně by to pomohlo i ve směru kontroly toho, kdo to dělá dobrovolně a kdo ne (nelegálně pobývající cizozemka k prostituci donucená kdovíkým si asi o živnosťák požádat nepůjde, že?).
Což je asi vše, co k tomu chci říct.
PS: je tam pochopitelně i spousta komentářů. Třeba o tom, že je rozdíl v tom, jestli to dělá ženská nebo chlap, neb pro ženu je sex nevyhnutelně spojen s intimitou. Nevěřte tomu. Sex je pro nás nevyhnutelně spojen s intimitou, pokud ho provozujeme s vámi, našimi partnery. Pokud je to sex jen pro sex (nemluvím o prodejném sexu, ale třeba o sexu na jednu noc a tak), s intimitou nemá nic společného. Taky to umíme bez citů, jen tu citovou variantu máme výrazně radši.
Než dočtu všechna zakoupená periodika, budeme pokračovat v příspěvcích inspirovaných články z časopisů. Poslední téma je: Chtěl bych abys zhubla/přibrala. Cosmopolitan tvrdí, že pokud vás do něčeho takového partner tlačí, má problém. On, ne vy.
Taky jsem už dostala možnost vyslechnout si tento "návrh" (varianta číslo jedna). Že by se mu líbilo, kdybych zase vážila o něco míň. Po mém zle vyhlížejícím pohledu dodal, že bych v podstatě ani nepotřebovala zhubnout, ale spíš zpevnit....
Až doposud celkem v pohodě. Nebýt toho, že se pána značně dotklo, když jsem řekla ne. S názorem, že bych klidně trochu zhubnout mohla jsem sice souhlasila, ale nějak jsem sama neměla potřebu – se svojí postavou jsem byla poměrně spokojená a sama pro sebe jsem neměla potřebu něco měnit. (a taky jsem neměla potřebu mu připomínat, že jeho si taky pamatuju v daleko lepších tvarech a kde že předpředpředpředloňské sněhy jsou :-)
Takže jsem s tím nadále nedělala nic a neřešila to (naopak jsem se při vánoční dovolené v Londýně utvrdila v názoru, že moje velikost 12 je absolutně OK). Následně jsem cca po dalším půlroce stejnou teorii vysvětlila svojí matce, zahrnující mě "hubnoucími" čaji a dietními radami (dovedete si představit dietní rady pro vegetariánku, která se přes léto živí prakticky jen saláty a jejíž babička si aktuálně stěžuje, že skoro nic nejí, zatímco já toho u ní sním dvakrát tolik, než normálně? většina těch rad zahrnovala daleko víc jídla, než sním běžně:-). Já sama nemám potřebu to dělat a tak to dělat nebudu.
Ona potřeba na nějakou tu zásadnější změnu (zdaleka nespočívající jen v nějaké změně čísílek na váze) na mě přišla začátkem září. Najednou to byla moje potřeba a ne požadavek někoho úplně jiného.
Výsledek?
Za necelý měsíc, jehož odpoledne jsem způlky strávila ve fitku a na hřišti s kamarády (protože mě to zase začalo hrozně bavit) mám najednou o 5 kilo míň, prakticky ploché břicho (což jsem předtím nevlastnila opravdu nikdy) a kalhoty ze mě padají. K tomu jsem perfektně ostříhaná a napůl blondýna.
Jsou to zhruba 3 týdny, co jsem si na jedné víkendovce na téma "Vypadáš skvěle" vyslechla spoustu příjemných poznámek. A rozhodně mi to bylo příjemné – ale kvůli tomu jsem to vážně nedělala. Prostě jsem to byla já, kdo najednou chtěl.
Takže – pokud chcete po partnerce/partnerovi změnu na těle, kterou on/a nemá potřebu akceptovat, neplýtvejte silami. Nefunguje to :-)
Mám kamarádku. Vlastně je to spíš kamarádka mého "ex", ale moje tak trochu taky. Mám ji ráda. Je v podstatě jediná, s kým jsem si mohla popovídat o spoustě dost důvěrných věcí, o kterých jsem s nikým jiným mluvit nemohla.
Tak trochu problém je v tom, že spoustu toho, co se dozví od jednoho z nás sdělí i tomu druhému, a hlavně to funguje ve směru ode mě k němu. I tak ji mám ráda.
Celkem nedávno jsme se dostali na téma partněři, děti, svatby... Dala jsem do placu svůj názor, že "ve svém věku" už bych se mnoha věcem nebránila.
První reakcí byla tradiční otázka "kolik že ti to vlastně je?" a následné podivení "už tolik?" (mno jo, taky stárnu :-) a tou další, jestli bych si byla bývala byla ochotná vzít "Z" (neboli "ex". nechtěla jsem, aby to bylo tak stereotypní). "kdyby se býval aspoň jednou zeptal tak, že bych měla pocit, že to myslí vážně,tak ano."
Chvilku bylo "ticho" (psali jsme si po Skypu) a pak přišlo něco ve stylu "kdo zaváhá..." Mno, nejsem si jistá, kdo vlastně zaváhal :-/
Proč to píšu – tak nějak mě napadlo – proč se vlastně ptala? Byla to ona, kdo chtěl vědět odpověď? A šla i tahle informace tradiční cestou až k...?
Možná bych se mohla zeptat... (nebo si počkat, až si to tu někdo z nich přečte a dá mi přes pár kamarádů vědět :-)
Mno jo, tradičně – povídal to "však vy víte kdo" po našem prvním rozchodu kamarádům v hospodě (kamarád, který o mě zavadil předtím i potom mu na to odpověděl prozrazením mého malého letního románku a asi mu tuto teorii trochu vyvrátil. Btw – první, kdo o mě zavadil následně byl právě VVVK :-)
Ale proč to píšu – čím dál tím častěji zjišťuji, že nemám problém potkat chlapy, co by o mě "zavadili". Dokonce ani chlapy, co by o mě celkem vážně (nebo taky nevážně) stáli. Průšvih je v tom, že nepotkávám chlápky, o které bych stála já.
Ty, co by nepatřili do kategorie
o dost mladší, než já
ženatí
nudní
s úplně jinými očekáváními toho, co chceme od života
intelektuálně úplně někde jinde (nemám pocit, že bych sežrala všechnu moudrost světa, ale naložila jsem si jí na talíř celkem dost a v tomto směru POTŘEBUJU partnera na podobné úrovni)
A nejhorší na tom není to, že muži nespadající do těchto kategorií by o mě nestáli, ale že je vůbec nepotkávám.
Možná by se dalo říct, že jsem jen "příliš náročná", ale nemyslím si to. Jen nechci brát kohokoliv, kdo se namane jen proto, abych nebyla sama.
Článek o tom, proč klečíme před muži, kteří nás nemilují jsem v H´s B nenašla. Zato jsem narazila na výše zmíněnou větu. Údajně ji vyřkla Meryl Streep ve Vzpomínkách na Afriku.
Zaujala mě díky tomu, že jsem den předtím uvažovala o něčem značně obdobném.
Zeptal by ses mě znovu (a tak, abych věděla, že to myslíš vážně), kdybys věděl, že řeknu ano?
Občas, když si sedám k notebooku, abych napsala další
příspěvek na blog, připadám si (jen na chvilku) jako Carrie Bradshaw
v Sexu ve městě (znáte to – vím hodně o sexu a nebojím se zeptat). Protože
stejně jako její sloupky, tak i moje zápisky mají obvykle co do činění se
vztahy a téma samotné přijde obvykle díky tomu, co se zrovna děje kolem mě.
No, dobrá, reklamu na autobusu newyorkského emhádéčka ještě
nemám,Vogue by mi 2,50 za slovo asi
taky nezaplatil a v mém botníku nenajdete boty od Manola Blahnika (zatím).
Mou partu blízkých přítelkyň na pokec o sexu a ostatních
životně důležitých věcech tvoří jen 2 další ženy (chybí jednoznačně Miranda) a
taky nebydlím v centru New Yorku. Což krom jiného znamená, že nemohu být
odbornicí na boty, protože vrcholem luxusu je v našem městě Baťa.
Ale hlavně – chybí mi pan Božský. Dokonalý muž stojící
v pozadí, na kterého se lze kdykoliv spolehnout a je po ruce vždy, když je
potřeba. A úplně na konci seriálu se ukáže, že je to ten pravý.
OK. Carrie Bradshaw a já nejsme takřka totožné osoby. Příště
budu jiná seriálová hrdinka…
Kdysi jsem v jednom časopise (tipuju na Elle, ale jistá si nejsem) narazila na celkem obsáhlý průzkum řešení různých partnerských situací – např. jak říci drahé polovičce, že TOHLE opravdu v posteli zkoušet nechcete, že se vám nelíbí něco, co ten druhý dělá, jak požádat o to, aby dělal něco, co nedělá... Pod otázkou bylo vždy srovnání odpovědí žen a mužů v (asi tak) třech věkových kategoriích.
Jedna z otázek zněla – jak dát po prvním (druhém, třetím) rande najevo, že nás ten druhý nenadchnul a prostě už ho znovu nechceme vidět.
Ženy volily odpovědi, které dotyčnému co nejméně ublíží, nepošramotí jeho sebevědomí, budou dostatečně ohleduplné v rámci této situace...
Muži jakéhokoliv věku se shodli na jedné jediné odpovědi: "Tak už jí prostě nezavolám..."
Pánové, s tímhle běžte do háje! A) je to zbabělé a za B) kdo si má být jistý, že to tak skutečně myslíte? Že se nejedná o taktiku "Počkám, jestli se ozveš první", nebo "Však to nespěchá, zavolám ti až zítra", popřípadě "Nechám tě trochu vycukat, ať nemáš pocit, že mi o tebe nějak děsně moc jde". Které, co si budeme povídat, používáte taky celkem často.
Popravdě řečeno, jakoukoliv z těchto "her" upřímně nesnáším. Pokud někoho ještě vidět chci, není nic jednoduššího, než mu/jí to dát vědět. A pokud ne, je fér to říct. I větu "Neuraž se, ale chodit s tebou nechci" (já s tebou taky ne, ale takhle se to přece neříká!) považuju za lepší řešení než mlčící telefon.
A úplně nejvíc mě fascinují jedinci, kteří na následnou smsku typu "bylo to fajn..." odpovědí něco ve smyslu "potěšení na mé straně" a pod. A pak – nic. Tak buďto to bylo "potěšení" oboustranné, a pak si nebudu hrát na mlčící rybu a nebo to stálo za prd a můžu to říct rovnou, no ne?
Takže – pánové, udělejte nám tu laskavost a naučte se větu "včera večer jsem se s tebou příjemně bavil, ale nejsi typ ženy, který hledám" nebo něco na ten způsob a přestaňte se chovat jako malí kluci.
(článek nepopisuje aktuální situaci autorky. alespoň ne tu aktuálně aktuální :-)
...píše Barbara Nesvatbová ve svém úvodníku v posledním čísle Harper´s Bazaaru (koupila jsem si ho dneska společně s jedním daleko méně posh časopisem, ale o tom až potom). Její úvodníky mám celkem ráda. Obvakle se v nich nepíše ani o tom, co nás v tomto čísle čeká, ani jaká pozitiva by nám čtenářkám autorka doporučila. Je to kvalitní sbírka krizových a uááááááá situací.
Ale abych vám to přiblížila (tedy, vám, co nejste dostatečně in a čtete něco jiného, než Harper´s Bazaar), tentokrát je to o tom, že se v bulváru objevila fotografie jejího partnera, či spíše již expartnera. Na té fotce se vozí s Bibi (ale no tak. Přece víte, kdo je Bibi...) na lochnesce. Pokračujeme dalším úryvkem z článku:
"Na schůzku s ním jsem se tedy trochu bála. Cítila jsem se tak malinko vinná."
Zkrátím to – dotyčnému muži podle všeho vůbec nevadilo, že se na stránkách bulvárního plátku objevil, ale to, že je ta fotka rozmazaná. Chápete?
Úplně stejně "vinná" jsem si připadala já poté, co se objevila ona "senzační zpráva" (ne, v bulváru to nebylo) o "novém páru", přesně dva dny poté, co jsme se s kamarádem společně vraceli městem z hospůdky ke mně domů. A zcela logicky jsem usoudila, že by to byla opravdu velká shoda náhod, kdyby to bylo o někom jiném (ano, byla to velká shoda náhod, leč můj tehdejší doprovod to viděl úplně stejně).
Jasně, neměla jsem důvod pociťovat vinu, v podstatě jsme u toho byli oba, k ničemu jsem ho nenutila a možnost, že nás může někdo potkat se asi dá tak trochu předpokládat. Částečně za to asi může moje fóbie získaná v posledním období s "ex", který mi pravidelně připomínal, že náš "vztah" je tajný a přitom se se mnou s klidem producíroval po městě ruku v ruce. Každopádně – další "schůzky" jsem se tak trochu bála.
A ono nebylo proč. On to vůbec neřešil. Možnost, že ho se mnou někdo viděl ve městě v pozdních nočních hodinách a vyvozuje z toho patřičné závěry mu byla evidentně celkem šumafuk, přestože jsme oba věděli, že žádný "vztah" se nekoná a konat nebude a jen neškodné a počestné pivko v hospodě to taky nebylo.
I když bych řekla, že z toho, že fáma nakonec nebyla o nás asi narozdíl od (ex)partera B.N. zklamaný nebyl (i když, co já vím. Třeba je "Být viděn se mnou" prestižní záležitost :-)))
Jinak, ten druhej časopis, je Žena a život (normálně si ho nekupuju (na co taky, stačí, když si ho jednou za čas prolistuju u mamči:-), neb to není úplně můj šálek čaje, ale zlákala mě reklama). Napřed mě trochu udivilo, že úvodník a obsah jsou v něm až skoro v prostředku, pak jsem zjistila, že jedna z fotek u článku o zubařích (myslím) je i v tom Bazaaru v úplně jiném článku (docela faux pas, ne?) a nakonec jsem si povšimla, že ta stránka s úvodníkem má číslo šest, časopis začíná číslem 52 a teprve poté, co číselná řada klesne ke trojce pokračuje normálně třiapadesátkou. Prostě mi třetinu časopisu vlepili obráceně. Whatever.
Btw – a to jsem ještě nečetla ten článek s podtitulem "Proč klečíme před muži, kteří nás nemilují" (H´s B). Ten jednoznačně MUSÍM důkladně prostudovat...
...zpívala kdysi jedna paní na zámku v Duchcově při soutěži o nejlepší milostnou píseň. Tenkrát jsem měla pocit, že plácá. Tohle jsou přece dva naprosté protipóly.
A ono ne. Od jednoho k druhému může být zatraceně blízko. V jednom případě. Pokud ten pocit má vážně grády. Sílu. Pak můžete lítat z jednoho do druhýho ani nevíte jak...
A možná to má něco do sebe. Jaký je vztah, ve kterém se sice teda jako oba máme rádi, je to takový hezký a tak? Neslaný nemastný. Nuda. Pokud skončí, s přehledem ho uložíte do paměti mezi vzpomínky typu – nic zvláštního.
Zatímco taková občasná Itálie s nenávistí až za hrob (tak na 2 hodiny)...ale jinak absolutní zamilovanost... Nezapomenete nikdy.
Stojím si za tím, že vzájemné emoce nemusí být vždycky kladné a pozitivní, ale rozhodně musí být silné...
Jsou všude, kam se podívám a pár mých kamarádů se z nich může zjevit.
Z koho? Z mladičkých slečen s koeficientem samostatnosti nula. Jsou unylé, nijaké, neslané nemastné, samy se o sebe nepostarají a ke každý ptákovině potřebujou někoho, kdo jim s tím poradí a pomůže. A páni tvorstva si náhle připadají jako kingové. Najednou jsou těmi, bez nichž by ona (slepice pitomá) patrně nedožila zítřka ve zdraví...
Nesnáším je. Nebo spíš – ne je osobně, ale jejich chování a to, co to dělá s jindy normálníma a inteligentníma chlápkama. Možná i proto, že ze mě nikdy křehule vzbuzující ochranitelský pudy nebude (styděla bych se sama před sebou a nejsem si jistá, jestli existuje nějaká činnost, ve které bych byla absolutně neschopná a běžný chlap ten "věci znalý", rozhodně ne dlouhodoběji – poradíte mi něco? :-).
Znám spoustu chlapů, co čas od času pronesou poznámku na téma "zasloužila bys nařezat"...a podobně. Obvykle to není myšleno ve zlém, ale následuje to po něčem, co tomu dotyčnému oslovená provedla... (ne vždy jsem onou oslovenou já).
S kamarádkou se při takových příležitostech celkem bavíme tím, že na takovou narážku odvětíme vstřícnou odpovědí, případně i provokativní větou typu "na to nemáš". Obvyklá odpověď je něco ve stylu "Chceš to vidět, že na to mám?" a podobně.
A teď – co se stane, když takovému kecalovi nastavíte zadek, ať se teda předvede? Mno, ukáže se, že na to nemá... Prostě spousta řečí a skutek utek.
Ovšem – jak již asi pozorní čtenáři tuší – mezi sraby se spoustou řečí jsem o víkendu objevila prvního chlapa... A na ten zadek jsem ji vážně dostala (poměrně širokým koženým vojenským páskem ohnutým napůl, pokud by to někoho zajímalo). Řekla bych, že mě "autor" celkem šetřil, ale cítit to bylo. Každopádně u mě značně stoupnul v ceně – ne že bych byla příznivkyní násilí páchaného na ženách, ale čistě tím faktem, že nemá pouze nejapné kydy (chápete?)...
Btw – ten pocit mezi tím, kdy už jsem věděla, že ji dostanu a než skutečně padla byl naprosto nepopsatelný a nezapomenutelný...
Za tímto článkem opět stojí tip jednoho kamaráda na téma "o tomhle bys mohla napsat..." Než jsem se k tomu dostala, dotyčný už 2x napsal o mě... A kdože?
Grigo je prostitut gigolo. Nebo to o sobě aspoň tvrdí na blogu. A blog je to opravdu zajímavý. Počínaje popisem zážitků s klientkami a konče popisem netradičních sexuálních praktik. V prvním případě má čtenář/ka občas pocit, že si autor "trošku" vymýšlí a spíše literárně tvoří, než popisuje skutečnost (autor se tomuto nařčení tvrdošíjně brání a dušuje se, že je to pravda pravdoucí), v druhém případě jsou (mohu-li posoudit, a to já povětšinou mohu :-) velmi zasvěcené (autor má nastudováno :-) Každopádně se to dobře čte...
Ale teď to "jádro pudla". Sledujete to, drahé dámy? Placený sex už zdaleka není jen výsadou mužů... Až budete mít chuť... :-)
Což mě přivádí k myšlence. Dámy, dovedete si představit, že byste si na sex (předpokládám, že firma nabízí kvalitní zboží) muže najali? Pánové, dokážete si představit, že si zaplatíte sex s prostitutkou? A proč tak nebo onak?
Jako já osobně bych do toho teda asi nešla :-) Krom jiného, proč platit za něco, co můžu mít zdarma, že? A chlapa jen na sex ženská najde vždycky...(teda, nevím, jak ve věku více než 27, tam jsem ještě nedospěla). Navíc bych se asi daleko spíš cítila jako "ta, co si nedokáže najít chlapa a za sex musí platit", než "ta, co nemá potřebu si na sex hledat nějakýho amatéra, když si může zaplatit profesionální službu".
Johnny mi minulý týden (asi) poslal na mail prezentaci s Mužskými pravidly a popíchnutím, že bych o tom mohla něco napsat. No, máš to mít...
Pořád něco slýcháme o "ženských pravidlech".Fakt? A co? Já žádný neznám...
Konečně došlo i na muže. Tohle jsou naše pravidla! Všimněte si, prosím, že jsou všechna SCHVÁLNĚ uvedena jako pravidlo číslo 1.Ano. Život je otázkou priorit...
1. Naučte se sklápět prkýnko. Už jste velké holky. Když je nahoře, dejte ho dolů. My ho musíme mít odklopené, vy zase sklopené. Nebudeme vyvádět kvůli tomu, že jste ho nechaly dole.
Ale jo, klidně. Jen se, prosím, pokuste trefit do mísy a spláchněte po sobě. I když jdete na malou! Mimochodem, víte, že močení v sedě snižuje riziko rakoviny prostaty?
1. Narozeniny, Valentýn a výročí nejsou výzvou k našemu opětovnému pátrání po dokonalém dárku!
Škoda. Ale každopádně nás potěší i nedokonalý dárek. Naopak nás nepotěší, budete-li tato data ignorovat.
1. Občas na vás nemyslíme. Smiřte se s tím.
Občas nejen že nemyslíme na vás, ale my dokonce myslíme na jíný chlapy. Třeba, když si to děláme samy. Až vás u toho budeme chtít mít, rozdáme si to s vámi...
1. Neděle = sport. Je to totéž co úplněk nebo příliv a odliv. Nic s tím nenaděláte.
Sport jako aktivně a nebo tím myslíte, že se rozvalíte k televizi a budete čučet na fotbal?
1. Nestříhejte si vlasy. Nikdy! Dlouhé vlasy jsou vždy atraktivnější než krátké. Jedním z podstatných důvodů, proč se muž nehrne do ženění, je fakt, že vdaná žena se vždy nejdřív nechá ostříhat a pak se na něj pověsí.
My si stříháme vlasy, vy plešatíte. Můžeme si to taky dát do pravidel? Neplešaťte?
1. Nakupování není sport. Nikdy je ani za sport nebudeme považovat.
My taky ne. Nakupování v supermarketu je wopruz, nakupování věcí, co se nám líbí zábava. Pozor – bez vás. S vámi se z toho totiž opět stává wopruz.
1. Pláč je vydírání.
Pláč je vyjádření emocí. Pokud pláčeme, děláme to proto, že se samy cítíme špatně, ne proto, abyste se tak cítili vy. A nebo máme PMS.
1. Řekněte, co chcete! Vyjasněme si jedno: Jemné náznaky nezabírají! Důraznější náznaky nezabírají! Přímé náznaky nezabírají! Prostě to řekněte!
No, my to klidně řekneme. Ale pak si nestěžujte, že tohle jste slyšet nemuseli...
1. Nepamatujeme si významná data. Vyznačte v kalendáři narozeniny a výročí. Připomeňte nám je.
Víte co? Naučte se jeden novoroční rituál (nebo lehce ponovoroční). Vezměte si diář a označte si svátky a narozeniny na celý rok dopředu. Připomínat vám, že máme narozeniny nám připadá jako vynucování si dárku a pozornosti, kterou nám možná vůbec nechcete věnovat.
1. Většina mužů vlastní maximálně tři páry bot. Co vás přivádí k myšlence, že budeme schopni určit, které z těch vašich třiceti se hodí k těm či oněm šatům?
Pantofle, sandály a kopačky? Možná byste se měli zamyslet, které z nich se opravdu hodí k obleku či na squash a zvážit nákup 1-3 dalších párů...
1. "Ano" a "Ne" jsou dokonale přijatelné odpovědi takřka na každou otázku.
Jistě. Nejvíce je oceňujeme jako odpovědi na otázky: Co chceš k večeři? a Co budeme dělat o víkendu?
1. Choďte za námi s problémem jedině tehdy, chcete-li pomoct jej vyřešit. Takhle to děláme my. Na soucit máte ostatní holky.
Ale no tak. Takhle to přeci nemyslíte. A spousta z vás nás umí skvěle utěšit i díky tomu, že jako muži máte na věc úplně jiný pohled. A vůbec – snažte se, máte nás přeci rádi, ne?
1. Bolest hlavy, trvající déle než 17 měsíců, je vážný problém. Skočte si k doktorovi.
To rozhodně. Mimochodem, sex 2x do měsíce v nás vzbuzuje podezření, že máte pravděpodobně problémy s potencí a neváháme se s tímto problémem svěřit kamarádkám.
1. Kontrolujte prosím olej v autě!
Takovou tou kovovou tyčkou, co se musí napřed otřít? OK. I když je to vaše auto a my s ním nejezdíme? :-)
1. Cokoli jsme říkali před půl rokem, je nepřijatelné jako argument. Ve skutečnosti veškeré naše komentáře pozbývají platnosti již po týdnu.
No, záleží na tom, co jste říkali. Větu: Mám tě celkem rád, ale nemiluju tě. si budeme pamatovat hodně dlouho. Pokud se nám to nebudete opravdu hodně snažit vyvrátit.
1. Pokud nechcete nosit stejné spodní prádlo jako fotomodelky, nechtějte po nás, abychom se chovali jako hoši z telenovely.
Stejné prádlo jako fotomodelky nosit chceme, jako hoši z telenovely se prosím nechovejte.
1. Domníváte-li se, že jste tlusté, pravděpodobně jste. Neptejte se nás. Odmítáme na to odpovídat.
OK, my se nebudeme ptát a vy nám to laskavě nesdělujte z vlastní iniciativy a už vůbec ne s připomínkou, že bychom měly zhubnout. Buďto nás naše váha trápí taky a touhle hláškou nám fakt nepřidáte a nebo jsme se sebou spokojené a jen kvůli vám a vaší posedlosti anorektičkama si tělo huntovat nebudeme.
1. Lze-li náš výrok vyložit dvěma způsoby, a první z nich vás dohání ke smutku či zuřivosti, mysleli jsme ten druhý (a naopak).
A dalo by vám moc práce to tak říct rovnou?
1. Nechte nás koukat na ženské. Stejně se podíváme, máme to v genech.
Koukat, nesahat! A nestěžujte si, když pak my pochválíme pěkně rostlou pánskou prdelku...
1. Buď nás můžete požádat, abychom něco udělali, nebo říct, jak chcete, abychom to udělali. Ne obojí! Pokud vy samy nejlépe víte, jako to udělat, udělejte to bez nás.
A po téhle hlášce nám budete tvrdit, že nevíme co chceme? Víme, ale vy to nechcete slyšet! Pokud vím přesně co a jak chci a sama na to nemám sílu, tak vás to mám nechat udělat špatně?
1. Prosíme, kdykoli je to možné, mluvte až o reklamních přestávkách.
OK. Držte se tohoto pravidla u romantických či filosofických filmů, které vám nic neříkají, ale my je chceme vidět.
1. Kryštof Kolumbus nepotřeboval poradit. My taky ne.
Á, páni tvorstva promluvili. Jistě miláčku, klidně to prádlo vyper na devadesát, nebudu ti radit. A moc děkuju za ten vytahanej svetr, co už si na sebe po tomhle vyprání nikdy nevezmu. Dík...
1. Náš vztah už nikdy nebude takový, jaký byl během prvních dvou měsíců, co jsme spolu chodili. Smiřte se s tím. A přestaňte si stěžovat kamarádkám.
Což neznamená, že s námi občas i přesto nemůžete vyrazit na večeři či do kina a v posteli se přestanete snažit.
1. VŠICHNI muži rozeznávají pouze 16 barev – stejně jako výchozí nastavení Windows. Malý příklad: Meruňka je ovoce, ne barva. Hrách je luštěnina. Nemáme nejmenší ponětí, co je to "skořicová".
Vy máte lepší periferní vidění, my lepší schopnost rozeznávat odstíny barev. Smiřte se s tím, už jste velcí kluci. To, že nevíte, jak vypadá broskvová a antracitová neznamená, že ta barvy neexistují.
1. Když to svědí, tak si to podrbeme. Děláme to tak.
Dělejte to v soukromí. Když na vás přijdou větry, taky to nepustíte nahlas mezi kolegy na poradě či u domácího oběda (pokud ano, jste prasata).
1. Nejsme jasnovidci; a nikdy nebudeme. Naše neschopnost číst vaše myšlenky není dokladem toho, že nás nezajímáte.
Nemusíte nám číst myšlenky, ale pokud dáváte ostentativně najevo, že vás nezajímáme, budeme to tak brát...
1. Pokud se vás zeptáme, co se stalo, a vy odpovíte: "Nic," budeme se chovat, jako že se nic nestalo. Víme, že lžete, ale za následnou hádku to nestojí.
"Nic" znamená "mám důvod, proč o tom nechci mluvit. Možná by ti to ublížilo, možná u toho budu brečet a to před tebou nechci..."
1. Položíte-li nám otázku, na kterou nechcete slyšet odpověď, očekávejte odpověď, kterou nechcete slyšet.
Buďte taktní.
1. Když spolu musíme někam jít, absolutně cokoli, co si na sebe vezmete, vám sluší. Fakticky.
Fajn, tak si potom nestěžujte, že nám vrchní při každé návštěvě našeho stolu čučel do výstřihu.
1. Neptejte se nás, na co myslíme, dokud nejste připraveny diskutovat o fotbale a válce v Afghánistánu.
To jako chcete říct, že na žádná jiná témata nejste schopni diskutovat? Neshazujte se...
1. Šatů máte dost.
Je nám líto, ale žena narozdíl od muže objektivně opravdu nevystačí s oblekem a dvěma košilemi. Vy můžete chodit do práce stále více méně v tom samém a nikomu to nepřijde divné. Pro ženy to neplatí. Ano, skutečně musíme občas důkladně obnovit šatník. A pokud to uděláte taky, moc si užijeme to, že vypadáte šik.
1. Bot máte moc.
Pantofle, mokasíny, dvoje lodičky, sandále, sportovní sandále, trekkovky, běhací boty, halový boty, taneční boty, kozačky a 1-2 aktuálně módní kousky. OK, máme jich dost.
1. Asijské filmy jsou nejlepší pro Asiaty (pokud v nich ovšem nehraje Bruce Lee nebo se nejedná o válečné filmy, kdy nezáleží na tom, co kdo říká).
I porno?
1. Rozhodně není ve vašem ani v našem zájmu společně vyplňovat kvizy v časopisech. Ne, nezáleží na tom, co je to za test.
Škoda. Dneska jsem našla na netu moc dobrej rozřazovací test na angličtinu.
1. PIVO je pro nás stejně vzrušující, jako pro vás kabelky.
Kabelka je příruční zavazadlo. Vzrušující je pro nás pěknej chlap (obvykle tam zahrnujeme i vás), občas nějaká ta prodejná erotika, to, že nám šeptáte prasárničky do ucha a podobně.
1. Mám vytvarované tělo! Kulatá je taky tvar.
Ano, kulatá je tvar. Bohužel ovšem ne ten, který nás přivádí do vzrušeného vytržení.
Děkuji, že sis to přečetla. Vím, že dneska budu spát v obýváku na gauči, ale mužům to vlastně ani nevadí. Berou to jako čundr.
Čundr? V obýváku na gauči? Brouku, měkneš! Koukej sbalit spacák a zmizet aspoň na zahradu, ať mám zase jednou pocit, že mám doma pořádnýho drsnýho chlapa...
Ano, opět jedno vztahové téma vykrystalizované v komentářích. Inspirace by Zrušený blogger (opět :-) – prostě mě inspiruješ, no...)
Zmíněný člověk patrně na základě mých příspěvků došel k názoru, že mou postelí prošly desítky milenců (povětšinou jednorázových). A podle všeho není jediný :-) Dále vyjádřil názor, že u holky do dvaceti mu přijde adekvátní počet 1-2, a že 1-3 partneři za celý život už dnes asi pro většinu lidí nejsou normální.
A teď zas já (je mi jasný, že přesně na to čekáte :-) :
Odzadu – 1-3 partneři za celý život nebo celý dosavadní život (třeba v pětadvaceti)? Nepřijde mi to nenormální, ale spíš tak trochu rarita – znamená to, že mezi prvními třemi musíte najít partnera na celý život a v případě, že "celoživotní vztah" skončí rozvodem nebo jeden za partnerů zemře výrazně dříve, než druhý, už se nikdy nesmíte zamilovat...
Holka do dvaceti nejsem už poměrně dlouho a do čísla 1-2 se fakt nevejdu (i když v těch dvaceti bych s tím asi celkem souhlasila, v podstatě...).
A teď už k jádru pudla. Co je v dnešní době "adekvátní číslo"? Za předpokladu, že se lidé v současné době (v průměru) nehrnou do manželství v osmnácti, maximálně třiadvaceti, ale výrazně později a málokdy se vám podaří vzít si po mnoha letech chození svého prvního partnera?
Zkusme počítat na hypotetickém příkladu. Naší úspěšné ženě je 30. Jako průměrná česká žena měla první styk v 17 letech. Vzhledem k tomu, že není pitomá, nebylo to nic nahodilého, ale velká láska. Vydržela 2 roky. Po půlroce se naše úspěšná žena zamilovala znovu. Tentokrát to vypadalo nadějně, ale rozešli se těsně před promocí. Naší ženě je 24 a zatím jsme na čísle 2. Následovaly dva kratší vztahy – řekněme, že vždy po půl roce zjistila, že to není ten pravý, leč vzhledem k tomu, že již dávno není nezkušenou mladou pannou, s oběma zmíněnými ve vztahu, o kterém dlouhodobě věřila, že už bude navždy (jako pokaždé) spala. Takže 4 a naší ženě je cca 25 a půl. Aby naše úspěšná žena nevypadala uměle dokonale, přihrajeme jí v tuto chvíli kratší románek s kolegou, neboli číslo pět. A abychom jí přáli trochu toho štěstí – v šestadvaceti najde toho pravého a bude s ním žít šťastně až do smrti...(víte, proč blondýna kouká na porno až do konce? chce vědět, jestli se vezmou...)...neboli šestka.
Je šest parnerů ve třiceti (ale taky už v šestadvaceti) moc? Málo? Akorát? A přitom naše "úž" z předchozího odstavce rozhodně není promiskuitní... (v oné lovestory klidně hledejte autobiografické prvky, ale o sobě jsem to nepsala).
Tak, a teď otázka na tělo. Váš věk a počet? (klidně pro tentokrát pište anonymně). A je tenhle počet "adekvátní"? A počítáte jen ty, se kterými jste spali a nebo i mazlíčky a pusinky?
Jo, pokud vás to bude zajímat, o sobě ty informace též odtajním (jestli se teda nebojíte... :-)
Áno, máme tu další intimní téma. Opět nakousnuté standardní dvojicí, kterou už tu ani nebudu linkovat... :-) Ona tvrdí, že muži vědí o ženském orgasmu zhruba tolik, co o menstruaci a jejích průvodních projevech, tj. dohromady velké kulové. On tvrdí, že muži nejsou ješitná šovinistická hovada, a pochopitelně vědí! A to nikoliv kulové.
Dobrá pánové, takže co o tom víte?
Kdysi jsem četla článek, ve kterém o přesně o tomto tématu uvažoval právě muž. Jeho závěry byly něco ve stylu – ženy ji mají jednou za měsíc, nějak to souvisí s cykly měsíce, musí používat vložky nebo tampony, ale v podstatě je to jenom drobná nepříjemnost, z reklam na vložky a tampony jasně vyznívá, že dneska už při menstruaci můžete dělat prakticky všechno...
Netvrdím, že tohle je názor všech mužů. Minimálně ti, co mají mezi sourozenci sestru, popřípadě v seznamu dosavadních přítelkyň alespoň jednu, která "tak úplně v pohodě" nebyla asi tuší, že to zas taková sranda nebude.
Pro ty, co si myslí, že vědí, pár bodů typu "slabší odvar" na téma, jak je to doopravdy (nečekejte, že si to dokážete představit....). Slabší povahy odkazuji před pokračováním na nějaký méně naturalistický článek, osoby, kterým se toto téma zdá nechutné bych ráda ujistila, že je to naprosto normální součást života prakticky každé ženy a to opravdu často.
Takže si začněte představovat...
pokud jste pečlivka nebo máte aspoň trochu dobrou paměť, máte zhruba představu, kdy ji máte čekat. Zhruba. Menstruace totiž není kvalitní elektronický diář, aby zapípala přesně po 28 dnech (jak uvádí příručky) v 8 ráno. Někdy přijde dřív, někdy později, někdy taky vůbec. Takže už tak 3 dny předem se chodíte pravidelně kontrolovat na záchod, jestli třeba náhodou už... Když máte štěstí, chytnete to včas, když ne... A pokud máte vážně smůlu, chytne vás úplně mimo termín (třeba o 14 dní dřív) někde, kde nemáte po ruce jedinou vložku nebo tampón, nejbližší prodejna je 8 km od vás a má zavřeno, protože je neděle. Už jste o tom takhle někdy přemýšleli? Pěkná představa, že?
Bolest. Další menstruační chuťovka. Ty šťastnější ji nemají. Ty méně šťastné občas a nebo jen slabou. O ty ostatní...OK, tak teď si představujte 2-3 dny trvající křeč ve spodní části břicha. Přidejte na intenzitě, postupně si zobněte 3 čtyřstovkové ibalginy. Nepomohlo? V tom případě to budete muset vydržet, protože další už vám taky nepomůže. Myslíte, že si to představujete dostatečně? Takže to, že si při cestě z kuchyně do ložnice musíte na 20 minut sednout na zem v předsíni, skrčit se do klubíčka a modlit se, aby ta příšerná bolest přešla ta představa zahrnuje... Skvělé. Tak teď se zvedněte a jděte do práce.
Kdepak, ještě nekončíme. Máme tu přece určité hormonální změny, způsobující oblíbený PMS (neboli premenstruační syndrom). Co to? To jsou takové ty nepodstatné průvodní projevy, které nedokážete ovlivnit... A dostavují se nejen při, ale dokonce i před. Např?
Vaše tělo zadržuje vodu. Jak se vám líbí představa, že se najednou váha vašeho těla zvýší o 3 kg a podprsenka obvyklé velikosti B vám náhle nestačí?
Máte takové príma chutě. Sežerete, na co přijdete. Po některých věcech je vám naopak pěkně špatně.
Kolísá vám nálada. Obvykle směrem dolů. V určitém stupni vás rozbrečí i reklama na toaletní papír a absolutně to nedokážete ovlivnit.
Mění se vám chuť na sex. Buďto ji nemáte vůbec a představa, že byste to měli dělat je vám pomalu odporná, nebo byste naopak "mohli pořád".
A mnohé další...
Tak – kolik z toho jste opravdu věděli? Ale opravdu! Stačilo to pro představu? Takže, až bude některá z žen ve vašem okolí nesnesitelně protivná z neznámých důvodů, buďte tolerantní...
PS: Kolegyně mě dnes ráno nepředstavitelně vytočila hned při své příchodu. Hodinu poté: "Je mi pěkně blbě, dostala jsem to."
Tohle téma se tu tak trochu nakouslo v komentářích ke včerejšímu příspěvku. Jo, a taky trochu u muris, též včera.
Jaké jsou závěry:
My muži poznáme, když žena orgasmus hraje.
Žena je při orgasmu zticha. Když není, hraje to.
Poznáme to díky tomu, že to máme odpozorováno na přítelkyni, ...
Navíc to má určité fyziologické projevy, a ty my muži ROZHODNĚ poznáme.
Jsou věci, které prostě nedokážete (vy ženy) předstírat...
Další plky se stejnou vypovídací hodnotou...
Můj názor: pánové, poznáte prd.
Je-li ona dotyčná aspoň trošku dobrá herečka a nepředvede vám něco, co se absolutně neslučuje s jejím obvyklým prožíváním, jak to poznáte?
Tak tohle nemůžu přesně zodpovědět. Zkušenosti mám pouze s jednou ženou a ta u toho byla zticha celou dobu, protože by ji v blízkém okolí mohlo slyšet poměrně dost lidí. Osobně přímo v tu chvíli sice moc hlasitá nejsem, leč "tiché chvilky" mívám i v průběhu aktu bez souvislosti s velkým O.
Ne, my ženy opravdu nejsme všechny stejné. To, že vaše přítelkyně, expřítelkyně, milenka...reagovala tak atak ještě neznamená, že každá z nás reaguje stejně. A navíc – jak víte, že váš "pozorovací vzorek" vám nesehrál jen opravdu parádní divadlo? Popřípadě, že to, co jste považovali za orgasmus ("vždyť říkala, že se jí to líbilo...") byl v lepším případě astmatický záchvat a v horším – vůbec nic....
Jo fyzické projevy....Hmmm a který, můžu-li se ptát? Nenapadá mě ani jeden, který by občas nepřišel samovolně, bez účasti O.
My ženy dokážeme předstírat cokoliv. Pokud máme důvod. A opět – to, že to nepředstíráme neznamená, že je to orgasmus.
Další plky se stejnou vypovídací hodnotou...
Abychom si rozuměli – v žádném případě se tu nestavím k zastáncům předstíračů orgasmu. Dělat to pravidelně nebo se stálým partnerem je blbost, u náhodných známostí občas dobrý způsob, jak to v případě, že to stojí za prd takticky a rychle ukončit ("Miláčku, už budu"....následujé perfektní herecký výkon, kterému on, dokonalý kanec, s chutí uvěří...) a u některých jiných případů...
Leč na rovinu – jediný způsob, jak běžný chlap zjistí, že žena měla orgasmus je ten, že se jí zeptá a bude věřit, že její případné "upřímné ano" není jen dalším hereckým výkonem...
Hlavně proto, že její reakce na společný výkon sice mohla být silná, naprosto přirozená (nehraná) a připomínající to, co si pod pojmem "ženský orgasmus" představujete právě vy, ale s velkým O nemusela mít společného vůbec nic. A nebo taky ano – v těch příjemnějších případech.
Tak tohle jsou 2 témata, o kterých se dneska chci rozepsat a nejsem si úplně jistá, které si vybrat první... Inspirace by PJ – jedna v komentářích pod mým minulým příspěvkem, druhá u něj na blogu. (A to mám ještě v plánu napsat o jednom prostitutovi a mužských pravidlech, neb mi to mý snad nejem blogokamarádi dohodili minulý týden, ať o tom jako napíšu, že to bude dobrý. Napíšu, slibuju, vydržte...)
Tak během psaní úvodu jsem se stihla rozhodnout, že první ranní zamyšlení bude o té "nevěře". Ono totiž nejde vůbec o nevěru... Ale o to, že někteří neblogující partneři a některé neblogující partnerky (ano, jsem pro genderovou vyrovnanost. A závidím angličanům jejich his or her...) naprosto nechápou blogovací mánie partnerů/partnerek bloggerů/bloggerek.
Proč píšeš o tom, co děláš? A hlavně, proč píšeš o tom, co si myslíš? A proč píšeš i o mně? Proč dáváš na web svoje intimní zážitky? Vždyť si to může přečíst kdokoliv... Atd.
Slečna zmíněného bloggera jeho blogování údajně považuje za nevěru, a tu netoleruje. Přiznám se, že první, co mě při přečtení této teorie napadlo bylo – slepice (I am sorry....).
Nevím jak pro ostatní, pro mě je psaní blogu z velké části vyříkání věcí, které nechci držet v sobě a občas chci znát i názor někoho jiného na věc. Takový nezávislý pohled. Soukromá ordinace psychologa. Velmi osobní zpovědnice...
Tak nevím – zpověď a sezení u psychologa ona slečna též považuje za nevěru? Přecejen – vykládají se tam velmi soukromé věci úplně cizím lidem....
V pátek jsem si v půjčovně vybrala film Stepfordské paničky. Nicole Kidman mám ráda, kdysi jsem na ten film četla nějakou ne úplně špatnou recenzi (po shlédnutí filmu jsem zjistila, že ta recenze byla na něco jinýho) a umístění v poličce "Komedie" mě celkem navnadilo.
Ve zkratce – film je víceméně o tom, jak si muži žijící ve Stepfordu své drahé ženy za pomoci 5 mikročipů v mozku přetvořili k obrazu svému. Štíhlé, prsaté, perfektně nalíčené a upravené blondýny starající se pouze o domáctnost a blaho rodiny, zejména milovaného mužíčka. Mno prostě ptákovina.
Leč ta pointa – ještě před tím, než hlavní hrdinka a spolu s ní i diváci zjistí, proč že jsou všechny ženy v městečku tak "perfektní", stane se svědkem sexu jedné z místních ženušek. S manželem, zhruba v poledne. Ovšem – nic nevidí, pouze slyší. A to sakra dobře :-) Ženuška u toho vzdychá, ječí... Atd. (šikovní znají :-)
A teď zpátky k tomu nadpisu. Po shlédnutí tohoto filmu, kde si muži upravovali ženy k obrazu svému, a tedy i k tomu, že při sexuálních hrátkách nadělali takového kraválu jsem došla k názoru, že jsem se povedla :-) Můj noční řev tu scénu z filmu občas i překonává (když je teda důvod...), dokonce už jsem slyšela několik nevhodných narážek na téma špunty do uší....
Ještě štěstí, že aktuálně bydlím hned vedle sexshopu, takže pokud by si sousedé stěžovali na noční (či denní) hluk, můžu tvrdit, že to bylo od vedle a že jsem to slyšela taky... :-)
Kolegyně hledá nějakou zajímavou knihu na dovolenou. Pod heslem "nové knihy" mi seznam vyplivnul tohle... Dovoluji si komentovat :-)
Buďte „žena jako žádná jiná“. No, to já rozhodně jsem... Druhá věc je, zda v dobrém slova smyslu...
Neoslovujte muže první (a nevyzývejte ho k tanci). Aha. Takže většinu zbytku svého života strávím sama a takřka si nezatančím... OK
Nesetkávejte se s ním na půli cesty a neplaťte za sebe. Jo, tohle zní dobře... Budu se to muset naučit.
Netelefonujte mu a zřídka odpovídejte na jeho vzkazy. Ehmmm, proč mám pocit, že mi nedávno jeden chlap vykládal, že ho přesně toto na jeho přítelkyni neskutečně vytáčí?
Telefonní hovor vždy ukončete první. Tak tohle neumím. Od dob své práce v customer service pokládám telefon vždy až po klientovi...ehm....partnerovi.
Pozvání na sobotní schůzku nepřijímejte později než ve středu. Jo, to je logické. Co když ho dostanu až ve čtvrtek?
Schůzku vždy ukončete první. Dobrá rada. Možná bych spíš užila tu na téma: A jak ji mám ukončit?
Přestaňte se s ním stýkat, jestliže vám nekupuje romantické dárky k narozeninám nebo k svátku zamilovaných. Dárky? K narozeninám? A ještě k svátku zamilovaných? A navíc romantické? Už chápu, proč nemám báječného manžela. S žádným z chlapů, co znám aspoň trochu blíž jsem nestihla vyrazit dveře zavčasu z těchto důvodů...
Nescházejte se s ním častěji než jednou či dvakrát týdně. Sex jen jednou nebo dvakrát týdně? Asi budu raději svobodná a sexuálně uspokojená...
Na první schůzce nedovolte víc než líbání. Tolik? Tak to teda ne!
Neříkejte mu, co má dělat. Stejně to dělat nebude...
Nečekejte, že se muž změní, ani to po něm nežádejte. Nečekám. Od většiny chlapů už opravdu nic nečekám... (Menšina se nebude urážet...)
Nescházejte se s ženatým mužem. Tuhle radu nechápu. Když hledám báječného manžela, tak nesmí být ženatý? Neprotiřečí si to?
Buďte ženou, se kterou je radost žít. Jo, to já rozhodně jsem. A taky je to peklo.... Občas.... :-)
Když ho v červnu (? asi...) někdo prásknul, oni 3 zúčastnění, o kterých jsem věděla, že tu adresu mají mi všichni tvrdili, že ji nikomu nedali a ani dávat nebudou.
V pátek dopoledne jsem zjistila, že ji "ex" předal naší společné kamarádce. Podle všeho si celkem početla, ale už ho taky nečte...
Dnešní ICQ s "ex":
hele ja v zajmu udrzeni sveho dusevniho zdravi ten tvuj "tajnej" blog nectu, ale uz vice jedincu mi sdelilo, ze je tam neco trochu jineho...
Ano přátelé, všem vám to věřím a žeru. Nikdo tu adresu nemá, nikdo to nečte a přesto mu "více jedinců" sděluje, že s někým trávím horké noci... Zvláštní, že údajně nic víc.
Napadlo mě – čím to je, že chlapi, co o sobě nápadně či nenápadně šíří pověst postelových borců a v tomto směru mají sebevědomí na rozdávání obvykle při činnosti samé za moc nestojí, zatímco nejdokonalejší tanečníci postelového tanga jsou stydliví, těšící se z "pochvaly" jejich umění a o sexu obecně spíše mlčící?
Dívala jsem se na film a jsem trochu naměkko...a napadlo mě...
Proč, když člověk s někým začne chodit, často i spát, i když už ví, že toho druhého miluje, proč je tak těžké říct to nahlas? Proč se tolik bojíme, že prozradíme své city někomu, kdo je třeba nesdílí, nebo si tím prozatím není jistý? A proč to tolik bolí, když tuhle krátkou větičku nakonec vyslovíme a neozve se ono kouzelné "Já Tebe taky"?
...i když zrovna teď je mi trochu smutno z toho, že jsem doma sama. Ale popořadě.
Po návratu z tábora jsem přesvědčená o tom, že můj život je skvělý a cítím se šťastná. Proč? Za 10 dní jsem slyšela spoustu nepěkných příběhů dětí, co si neměly šanci vybrat jinou možnost. Dětí, které konec tábora obrečely dílem proto, že opouští své nové kamarády a dílem proto, že se nechtěly vracet domů.
Díky tomu, že jsme s dětmi hodně pracovali i po stránce psychologické (společná sezení, psychohry...) a do všech těchto akcí se sami zapojovali, podařilo se mi samotné ujasnit a občas i "vyřešit" pár věcí.
Z tábora jsem přijela totálně vyčerpaná, částečně fyzicky, ale hlavně emocionálně – celou dobu jsem se totiž "citově rozdávala" dětem, kterým tohle chybí doma a vrátila jsem se s pocitem, že teď bych potřebovala, aby mi tuhle "službu" někdo "oplatil". Měla jsem štěstí (a nebo možná zafungovaly "boží mlýny" oplácející dobré i zlé) a během tohoto víkendu mi to opláceli téměř všichni (teda, až na ex... pohled na něj a nejnovější členku týmu jeho nových přítelkyň mi pořád nedělá dobře. Krom jiného jsem si totiž ujasnila to, co jsem tušila už dávno a sice, že ho mám pořád ráda a záleží mi na něm. A zároveň to, že i přesto ho shledávám člověkem pro společný život aktuálně nepoužitelným (z mého pohledu proto, že se použitelně, dospěle a zodpovědně chovat prostě nechce), což je něco, co asi nedokážu překousnout. Kupodivu mi tohle "přiznání si sama sobě" trochu pomohlo se s tím srovnat).
Ale zpátky k tomu oplácení – všichni na mě byli úžasně milí, jako předávačka cen jsem se líbala cca s 8 chlapy :-), jako věrná fanynka s jedním, večer jsem v milé společnosti dostala do ruky "společný" hrníček s báječnou frankovkou (postupně dolitý cca 1,5 lahví) od člověka, co za to nechtěl vůbec nic, rozdala spoustě lidí své telefonní číslo, dostala nabídku na společné střílení v HK s jedním senzačním párem a byla odvezena do HK i s hafíkem partou skvělých lidí. A to určitě nebylo všechno.
Tak – z tohohle jsem se chtěla vypovídat teď, během následujících dnů se pokusím doplnit fiktivní naprogramovaný táborový deník o reálné události a popsat vám i ty senzační závody.
Teď půjdu pokračovat v domácím smutnění. Přece jen – být někde večer sama je pro mě poslední dobou dost nezvyk...
Na iDnes jsem dnes narazila na článek s anketou na téma chlupy vs. holá kůže. Shodou okolností jsme o tomtéž velmi živě diskutovali s kamarády před 14 dny poté, co se má sestru zhnuseně ošklíbla nad ochlupeným podpažím mého kamaráda.
Názory na toto byly různé – muži se téměř svorně přikláněli k nulovým zásahům do vlastního porostu, u žen už to tak jednoznačné nebylo. Některé by holily komplet, některé jen místy (ano, i TAM), některým je to fuk... Osobně se přikláním k názoru – aspoň TAM. Má kolegyně naopak dnes zaujala názor – rozhodně neholit.
Shodou okolností jsem tou dobou četla již zmiňované Vagina Monology. První monolog začíná slovy : "Nemůžete milovat vagínu, pokud nemilujete chlupy." No, nevím... Chlupy mi zásadněji nevadí, ale když nejsou, je to příjemnější... Na druhou stranu, nejúžasnější milostné tango ve svém dosavadním sexuálním životě jsem si zatančila s "tanečníkem" chlupatým jako opice (možná i trochu víc a to fakt nepřeháním). Byl prostě dokonalost sama :-)
Co vy na to? Holit nebo neholit?
PS: K názoru v článku vyjádřenému: "Správnej chlap má bejt chlupatej a smrdět" se vyjadřuji jednoznačně odmítavě. Chlupy ano, smrad ne !!!
O svých vztazích obvykle říkám, že nejtěžší je najít chlapa, kterého vedle sebe snesu já a hned potom chlapa, který vedle sebe snese mě.
Já totiž nevydržím s hodným chlapem. A už vůbec ne s takovým, který nade mnou nemá "navrch". Aspoň trošku. Jak zjistím, že s ním můžu zametat, je konec. Přestává mi imponovat, přestává mě zajímat.
Jenže – těch, co mají "aspoň trošku navrch" potkávám málo. Daleko spíš narážím na arogantní nafoukance, co si to o sobě sice myslí, ale tím to taky končí. (Jsem intelektuálka. Jste-li geniální v jednom oboru a o ostatních obvykle nevíte ani ň, vůbec to se mnou nezkoušejte. Zvlášť pokud máte potřebu všechny kolem přesvědčovat, že ve svém oboru jste hvězda a my všichni ostatní na vás prostě nemáme...)
A nebo na hodný chlapy... Ten typ, co vás poslouchá a neskáče vám do řeči, dá vám přednost ve dveřích, když se vrátíte domů, tak se zeptá, jak jste se měla... a tak. A tohle všechno mi obvykle během poměrně krátké doby začne připadat nudné.
Takže místo skvělých chlapů mívám po boku někoho, s kým se sice obvykle nenudím, ale taky bych ho rozhodně nezařadila do kolonky "ideální, téměř ideální, snesitelní a pro společný život alespoň trochu použitelní muži". Ve zkratce – prostě hajzla.
Leč poznání problému je prvním krokem k nápravě a proto vyhlašuji nové vztahové heslo – hledám hodnýho chlapa (pár zajímavých objektů zrovna testuji :-) a zkusím s ním vydržet. Aspoň chvíli. Třeba to nakonec taková nuda nebude...
Moje mamka má cestovatelské sny. Jenže jí chybí cestovatelská odvaha.
Poslední dobou se párkrát zasnila na téma: "Jak ráda bych ještě někdy viděla National Gallery v Londýně". Naposledy teď o víkendu.
A já na to: "Tak tam někdy vyrazíme..."
Odpověď: "No jo, ale zase tam už jsem byla a je spousta míst, kde jsem ještě nebyla".
"A kam bys ještě chtěla jet?"
"No, kamarádky mi dávala katalog jejich cestovky a tam byl zájezd na výstavu Rembrandta v Amsterodamu. Jenže s nima já tam jet nechci, protože to je zájezd s výkladem a to jsem viděla v Londýně, jak všichni stojej před obrazem a průvodce jim vykládá, co znamená kterej tah štětcem..."
"Aha. No, tak bychom mohli jet samy..."
Maminku tato myšlenka evidentně nadchla. Sice má hrůzu z představy, že se budeme samy motat někde po cizí zemi, ale evidentně ji ta výstava láká natolik, že je ochotná to risknout.
Takže – už vím, kolik stojí letenky, jak se dostaneme z letiště do centra, co to stojí a kde je ta výstava. Teď ještě řeším ubytování. Žádná sláva. Draho :-( No, uvidíme...
Sestra asi pojede taky. Pevně doufám, že nás kvůli ní při návratu nezavřou pro pašování lehkých drog...
Zajímají mě Vaše asociace. Co Vás při přečtení těchto spojení (nebo jen jednoho z nich) napadne. Pište úplně cokoliv, jedním slovem či mnoha větami....
Toto není test se správnou odpevědí : Christine :-)
Dneska ráno jsem na iDnes objevila zprávu o evakuaci cca tisícovky skautíku z Orbisu (tj. středoevropského jamboree u Brna). Trošku víc zapršelo a hrozilo vyplavení stanů, takže to organizátoři spolu s hasiči vyhodnotili jako potenciálně nebezpečné a část dětí odvezli.
Pod článkem je tradičně diskuse. Tradičně v ní opět přispívá výkvět národa. Co slovo, to perla.
Např.:
co je to za skauty, když trošku zaprší a oni je hned musí evakuovat.
za mých mladých let by vedoucí řekl – děcka sbalte si, přesuneme se támhle na ten kopec. A pomožte holkám.
jo skauti, to jsou ti, co jezdí vlakem, každému kouká z chlebníku sekera a pějí teskné přírodní písně
...
Já sama jsem v současné době skautkou nepříliš aktivní, leč stále ještě skautkou. Několik let jsem vedla oddíl a zažila jsem pár masovějších skautských srazů.
Takže vím naprosto přesně, že přesunout 1000 lidí s výbavou támhle na kopec je blbost (jako každý trochu inteligentní člověk), že holky od skautů obvykle nepotřebují, aby jim někdo pomáhal balit, že skauti jezdí bez sekerek a v jejich hudebním repertoáru obvykle převládají daleko aktuálnější žánry, než jsou teskné přírodní písně a taky to, že většina neskautů obvykle nemá šanci poznat, zda dotyčná banda dětí patří ke skautům nebo k úplně jiné dětské organizaci (co si budeme povídat – oblíkáme se všichni skoro stejně a s dětma děláme taky úplně to samý, ať jsme skauti, pionýři, táborníci nebo cokoliv jiného).
Taky si dost přesně vzpomínám, jak to vypadalo, když nás na evropském jamboree v Holandsku vypláchnul přívalák. Sice nás nikdo neevakuoval, ale patrně jen proto, že se to stalo poslední noc na akci a stejně jsme ráno všechny ty mokrý věci (jako že jsme fakt měli mokrý úplně všechno) naházeli do autobusu a odjeli. Už nás vidím, jak bychom se jinak někde, kde to známe jen po hranice vymezeného areálu a místní řečí neumíme ani slovo sami stěhujeme na nejbližší kopec (v Holandsku by to bylo vůbec umění :-), protože nám stanama normálně protejká potok a pořád prší. A nebo jak jako správný skauti zatnem zuby a přečkáme to (třeba to doby, než dorazí záplavová vlna :-).
Pro spravení nálady sama sobě přidávám k dobru jeden inteligentní komentář. Velet akci neznamená dokazovat sám sobě i ostatním, že jsem ten co na všechno stačí sám.
Autor: Xerces
Re: Casy se meni
No vypadá to blbě to máte pravdu. Ovšem při takovém množství lidí kdo by si vzal na triko, že se něco zvrtne. Přivoláním hasičů alespoň neponechal vedoucí nic náhodě a fakt že hasiči se podíleli na evakuaci nasvědčuje také tomu že ani velitel zásahu to nechtěl podcenit. Někoho koučovat neznamená něco si dokazovat, ale racionálně posoudit situaci. Dřív byla jiná doba to si uvědomte. Dneska by mu tam zařval jedinej člověk z těch několika ticís a organizátor by strávil část života couráním po soudech. Prostě je divná doba.
Letos jsem úplně původně žádnou větší dovolenou neplánovala. Nebylo s kým jet a tak...
Pak přišla sestra s tím, že bychom mohli jet někam spolu. Třeba k moři (já na ležení u moře sice normálně nejsem, ale v mém letošním hektickém zápřahu se mi ta myšlenka celkem zalíbila). Pak jsme ještě vymyslely, že bychom možná místo k moři mohly na Slovensko (máme tam super příbuzné, u kterých jsme ještě nebyly).
Pak jsme se se sestrou poněkud nepohodly, takže spolu aktuálně nemluvíme.
Jenže – já na tu dovolenou chci. I kdybych měla jet sama, protože už se na to přes měsíc těším.
A řeším zásadní otázku – KAM?
Původní myšlenky "moře" se v případě, že pojedu sama držet nemusím, klidně bych to pojala i trochu akčněji nebo kulturněji, i když bych ho zase ráda tak jednou, dvakrát za dovolenou potkala osobně.
Lokality, které mě nějak přitahují jsou Řecko, Španělsko a nebo severské státy (Norsko...). Možná trochu i Francie. Ale v podstatě bych se možná nebránila ani něčemu jinému.
Takže teď tak trošku prolézám internet (chystám se jet až koncem srpna, takže na last minute je ještě brzo a mám pocit, že normální zájezdy už zase cestovky skoro nenabízej) a nějak vůbec nemůžu najít nic, co by mě vysloveně zaujalo...
Nemáte někdo nějaký zajímavý tip? Popřípadě zkušenost s kým jet a s kým radši ne? Předem díky...
V našich krajích se často předpokládá, že pije-li člověk sám (nikoliv vodu a tak), má patrně nějaké problémy s alkoholem. Pravda, alkoholici obvykle pijí i sami a občas i skrytě, ale házet tak do jednoho pytle i všechny příležitostné milovníky alkoholických nápojů?
Zvláštní je, že pokud 4x v týdnu zajdete do hospody s kamarády, kde si dáte jedno, dvě, tři pětipíva, následně jste celý večer přesvědčeni o svém vtipu a šarmu, zatímco ostatním připadáte nechutně ožralí a domů pak lezete po čtyřech, je to v pohodě. Jste prostě člověk, který se s kamarády rád napije a umí se dobře bavit (ty ostatní už méně).
Ale pokud si doma před spaním dáte jednu, dvě skleničky vína, jste skrytý alkoholik. A nedej bože, když náhodou přiznáte, že jste jednou jedinkrát zrovna včera večer ve spleenu vypili tu láhev celou...
Trošku zvláštní, že?
Přiznám se, že spadám do skupiny druhé – večer před spaním jsem u večeře, nebo u knížky či netu zvyklá na své vínko (inspirace životem po francouzsku :-) či cinzano (dobrá, přiměřeně sladká mňamka). Považuju to za jednu z částí užívání a vychutnávání života a nedělám to každý den. Přece si to nebudu odpírat jen proto, že jsem zrovna teď sama a víno k večeři otvírat jen když mám hosty... (a kdy ho obvykle vypiju mnohem víc, než když jsem sama).
Co vy na to? Pijete sami? A považujete též samopijáky za potenciální oběti démona alkoholu?
Dneska jsem se přes jeden blog (nebudu zveřejňovat, autorka má názory, s kterými se více než neztotožňuji) dostala na tento odkaz. Je to článek o sociologickém průzkumu lidí, kteří nevlastní televizi.
Abych upřesnila proč mě dané téma zaujalo – televizi vlastním (značka Tesla, rok výroby odhadem tak asi 1985, věnováno babičkou), leč od doby, kdy jsem se přestěhovala a zrušila důvod podřizovat se televizním touhám "ex", postavenou na skříňce, sloužící jako odkládací místo a nezapojenou do zásuvky (natož pak k anténě).
Proč? Nemám potřebu ji zapínat. V televizním programu nenacházím nic, co by mě zaujalo (nic proti vám, které to zaujme, ale můj šálek čaje to není). Občasné kvalitní filmy obvykle stejně začínají až po desáté.
A teď zpět k článku:
Sociodemografická data ukazují, že jejich průměrný věk je 31,4 let, jsou nadprůměrně vzdělaní, a je mezi nimi jen 13% ateistů narozdíl od poměrů v ČR, kde ateisté naprosto převažují. Zaměstnáním je často zajímavá, náročná, tvořivá a uspokojující práce. Jsou mezi nimi umělci, učitelé všech typů škol, vědci, ekologové apod. Zajímavé je, že mezi nimi byly 3 rodiny se 3 dětmi a 7 rodin, které mají 4 až 8 dětí.
Lidé bez televize jsou velmi různí, některé rysy však mají společné. Jejich významným rysem je aktivní využívání volného času. Oproti reprezentativnímu výzkumu ČR mnohem více času věnují svým zálibám.
(text kurzívou je převzat z výše odkazovaného článku)
Nemůžu říct, že bych se nějak zvlášť našla v prvním odstavci (k průměrnému věku se blížím, vzdělaná jsem z mého pohledu průměrně, podle běžného pojetí jsem spíše ateistka, má práce je aktuálně spíše rutinní, do výčtu zaměstnání nespadám a zatím skrytě toužím po maximálně dvou dětech).
Jak je to s volným časem – no, za a)ho moc není a za b)si myslím, že i to využívání by mohlo být aktivnější, ale oproti reprezentativnímu vzorku bych asi pořád ještě byla aktivnější. Zapínat televizi, asi toho budu dělat mnohem míň, minimálně co se týče podvečerního čtení knížek.
Takže závěrem – ne, že bych se byla bývala chystala televizi začít používat, ale článek mě přesto utvrdil v tom, že když ji nepoužívám, rozhodně nedělám chybu.
A co vy? Sledujete Ednu Bednu? Jak často? Co přesně?
Zatímco venku aktuálně padají teplotní rekordy, na magistrátu mého drahého města včera padnul zákaz nošení kraťasů a sandálů.
Docela drsné, že?
Budova pochopitelně není klimatizovaná, takže kanceláře, do kterých jde slunce se mění v pece. Zákaz navíc platí pro všechny zaměstnance, nikoliv jen pro ty, co jednají s lidmi (oblečenými do kraťasů a sandálů) a po celý týden (ne jen v úřední dny).
Nadpis a perex tohoto článku tvoří úryvek z knížky Vagina Monology od Eve Ensler .
V knížce je několik příběhů (chcete-li monologů, příběhy byly určeny pro divadelní ztvárnění) o ženách a jejich vztahu k vlastnímu pohlavnímu ústrojí. Ve většině kapitol jsou věci nazývány pravými jmény, tedy vagína, číča, kočička, prcinka, kunda..., ale najdou se i opovržlivé výrazy typu "tam dole".
Musím přiznat, že i já znám ženy, které namísto toho, aby vyřkly některý z těchto výrazů, když už na toto téma přijde řeč, prohlásí raději třeba: "Mám problémy se spodkem". Nic moc, že? Na druhou stranu, když tak o tom přemýšlím, existuje vůbec v češtině výraz pro ženské genitálie, který bychom nevnímali jako hanlivý, zdrobnělý a nebo čistě odborný? Ať přemýšlím jak přemýšlím, nic mě nenapadá. Zatímco výraz penis použije většina z nás bez větších rozpaků, adekvátní výraz pro jeho ženský protějšek nacházíme těžko. Nebo vás něco napadá? Jak tuto část ženského těla nazýváte vy?
Komentáře jsou vám k dispozici.
Mimochodem – věděli jste, že slovo kunda pochází z indického cunti a byla jím oslovována bohyně Kálí? Já ne. Ale ani po tomto vysvětlení mě tento výraz neoslovuje...
Teplota stoupá, chodníky se zhaví, vzduch připomíná klima dobře předehřáté trouby. V džínách už chodí jen šílenci a já. Leč dneska jsem usoudila, že to vzdávám a vyrazila pro kraťasy (aktuálně vlastním jen jedny tříčtvrťáky a v těch se člověk taky moc nezchladí).
V Alpine Pro jsem narazila na jedny moc pěkné červené. Sportovní, délka těsně pod zadek. Naposledy jsem něco v této délce nosila na ZŠ. Každopádně jsem se rozhodla je vyzkoušet. Seděly mi, i když jsem při pohledu do zrcadla uvažovala, jestli budu mít dost sebevědomí na to, abych je nosila (pamětnící mé nahé fotografie si zajisté vzpomenou na rozsáhlou debatu o tlustých stehnech). A pak jsem usoudila, že ano. Mít širší stehna je legální. Takže v nich teď s klidem sedím v kanceláři a užívám si vzduchu.
Jen by mě zajímalo, kolik zainteresovaných důchodců zase bude mít nutnou potřebu mi sdělit něco na způsob "Ty teda vypadáš" a kolik vychrtlých slečen a omezených chlápků to bude komentovat. Vy zmínění: užijte si to. A pokud se vám to nelíbí, dívejte se jinam. Mně náladu nezkazíte :-P
Když se tak dívám kolem sebe, napadá mě: "Proč si dospělí chlapi kolem třicítky (+/- 2, 3 roky) hledají slečny povinné střední školou?
Aktuálně mám kolem sebe asi tak 4 chlapy, co tohle dělají. Chtějí se cítit mladší? Užít si to, co už se jinak v jejich věku "nesluší"? Mají pocit, že na ženu "adekvátně starou" "nemají"? Bojí se závazků, které by po nich taková mohla vyžadovat? Nebo jsem úplně mimo?
V pondělí jsem poslala dopis "K". S omluvou za to, jak se tu o ní píše a prosbou, ať si adresu tohohle blogu nechá pro sebe. Odpověď jsem vpodstatě nečekala. Přišla. Mírná, věcná, v podstatě neobviňující a vstřícná... Taky jsem odpověděla. Možná jsem neměla. A možná ano. Možná jinak... Já nevím.
Nevím, co si mám myslet o nastálé situaci a ani jak se v ní chovat. Kde je hranice mezi tím, kdy je lepší říct pravdu a kdy milosrdnou lež? Nebo se tvářit, jakože se vlastně nic neděje? Já nevím...
Dnes v noci jsme se sestrou skoukly jeden z dílů Desperate Housewives. Skvělé to bylo celé, ale obzvlášť mě zaujala jedna scéna:
jedna z hlavních hrdinek zaklepe na dveře hotelového pokoje oblečená jen v kožichu, pod kterým má pouze spodní prádlo a botách na podpatku. Co následuje uvnitř lze předpokládat :-)
A právě tahle scéna nejvíc zaujme jednou věcí. Tou, která je v nadpisu tohoto příspěvku. Touhou. Na obou dvou je jasně vidět, že po tom druhém touží.
Tenhle pocit jsem naposledy zažila začátkem listopadu s "ex" (po oné noci se z něj ještě na pár měsíců stal "aktuální"), poté, co jsem na něj půl roku čekala a další měsíc žila v přesvědčení, že není tím, na koho chci ještě někdy čekat. Ten večer bylo ono "toužení" takřka hmatatelné.
A od té doby – nic. Tenhle pocit mi přes veškerou spokojenost nějak chybí, i když ho obvykle nepostrádám (dává to smysl?).
Kde se tedy touha bere? Jenom tam, kde na něco čekáte dlouho?
Docela ošklivé, řict to takhle, ale okolo mě to tak vážně vypadá.
Jakto?
chodí s ní, spí se mnou (netřeba komentovat)
kamarádům vyhrožuje, že když ublíží své nové mladé přítelkyni, tak to od něj schytají, ale sám dělá co?
kamarádi, kteří vědí, se tváří jakoby nic a mezi sebou diskutují o tom, jak to nejspíš dopadne (ale jí ani muk, přece nepodrazí kamaráda. Ji evidentně klidně ano)
sourozenci a blízcí kamarádi spadají do téže skupiny
pokud se to provalí, budu zase ta špatná já (ne, že bych za nic nemohla, ale já nikoho nepodvádím), zatímco on z toho nejspíš opět vyjde s čistým štítem (a ona je nejspíš dostatečně "inteligentní" na to , aby mu to "velkoryse odpustila" (mno co, vždyť ji kvůli mě jen jednou nechal úplně a podruhé už se jí to ani neobtěžoval říct a tvářil se, jako že nic. To je přece jasná záruka toho, že už to nikdy neudělá...)
Obklopuju se špatnejma lidma nebo je tohle normální a běžné?
Typ Virus Ani nezpozoruješ, a nastěhuje se ti do bytu; všechno si přivlastní.
Typ Internet Musíš zaplatit za přístup.
Typ Server Když ho potřebuješ, vždy je obsazený.
Typ Windows Je plný chyb, ale nedokážeš si bez něho představit život.
Typ Powerpoint Je atraktívní, můžeš se s ním pochlubit, ale sám o sobě nemá hodnotu.
Typ Excel Říká se, že ví kdeco, ale ty ho používáš jen pro základní úkony.
Typ Word Vždy má pro tebe překvapení, ale v podstatě mu nikdo nerozumí.
Typ DOS Kdysi ho měly všichni; dnes o něho nikdo nemá zájem.
Typ Scandisk Všichni vědí, že je užitečný a chce jim pomoci, ale nikdo neví, co vlastně dělá.
Typ Screensaver Nehodí se na nic, ale aspoň tě zabaví.
Typ Kabel Je dobrý, jen když je zastrčený.
Typ Infraport Chce udržovat přátelství bez kontaktu.
Typ Microsoft Záhadně "padá" v tu nejnevhodnější chvíli, a za nic na světě nevíš proč.
Při uvažování o tom, který z uvedených typů je "ex" jsem dospěla k názoru, že typ computer... Krom posledních dvou bodů splňuje v podstatě všechno :-/.
Blíží se volby a na blozích se objevují příspěvky na téma Koho volit...
Před minulými volbami jsme tuto otázku řešili s mým bývalým (obvykle zde vystupuje pod krycím jménem "I" nebo debil). On a někteří jeho kamarádi usoudili, že by bylo dobré podpořit ČSSD, neb je v jejich volebním programu zaujal nákup stíhaček Grippen. Nic víc, nic míň, jenom kvůli letadýlkům. Prostě se jim to tam líbilo a letadýlka mají rádi... (zjednodušeně řečeno).
Má kamarádka na to reagovala tím, že komunisté mají ve znaku třešně, které má ráda, a že by tedy podle této teorie asi měla zvolit KSČM...
A teď ta slíbená rada:
Po vyslechnutí výše zmíněných informací se má drahá sestra zamyslela, zasnila a následně pravila: "Já mám ráda ptáky..."
Takže zcela politicky vyzývám všechny, co mají rádi/y alespoň nějakého ptáka (co na tom, jestli vlastního, nebo cizího), aby je v blížících se volbách podpořili...
Nedávno jsem v jednom časopise objevila návod, jak se dostat ke SKUTEČNÉMU počtu svých milenců, je-li člověk dotázán svým protějškem. Takže – tady je bod po bodu:
Sečtěte své dosavadní sexuální partnery.
Od výsledného čísla odečtěte všechny, kteří vám nezajistili pětihvězdičkový orgasmus (budu skromná, škrtám jen ty, kteří mi nezajistili žádný orgasmus... :-)
Dále odečtěte všechny milence "na jednu noc".
A nakonec číslo zmenšete o všechny jejichž jméno (možná tam bylo jem přímení, ale to už nevím...) si už nepamatujete (tohle se mě netýká, paměť mi zatím slouží...).
Na úvod pro ty, co je přilákal nadpis a cítí se zklamaní – najděte si předchozí příspěvek...
Pro ostatní krátké shrnutí včerejší provokace...
Návštěvnost na tomto blogu za včerejšek od chvíle publikování oné fotografie dosáhla počtu 95 přístupů. To předčilo i můj srpnový článek o CzechTechu. Nemůžu říct, že by mě to překvapilo, ale celkem by mě zajímalo, jestli někdo z těch osob, které tu byly včera poprvé zavítá na tento blog ještě někdy (nikoliv za účelem shlédnutí další nahé tvorby).
Všem, kteří příspěvek komentovali bych chtěla poděkovat, a to jak osobám s profesionálními komentáři (Bene, Chris, Kočkopse i Jirko – omlouvám se za kvalitu fotografie, převod do čb byl jen narychlo, totéž komprese a další, ale musím přiznat, že na vaše profesionální očka tenhle "průzkum veřejného mínění" až tak úplně zaměřen nebyl), tak těm, kteří fotku pochválili (potěší :-) i těm, co ji kritizovali (k tlustým stehnům se ještě dostaneme... :-)
Ovšem krom toho, co jsem již napsala měl tenhle příspěvek ještě další "důsledky" v podobě mého včerejšího rozhovoru po ICQ na téma "nahota na veřejnosti" (tedy i na webu). Takže teď by mě zajímal váš pohled na věc z trochu jiného úhlu. Jaké pocity ve vás vyvolává představa, že se takovýmto způsobem nechá zvěčnit váš partner/vaše partnerka (bude pro vás důležité, zda by ji/jeho fotila osoba stejného nebo opačného pohlaví?) a jak byste se postavili k tomu, pokud by váš partner/vaše partnerka obdobnou fotku zveřejnili, třeba na blogu...?
A další otázka (dostáváme se ke slibovaným stehnům :-) jaký máte pocit, pokud fotografii tohoto typu zveřejní osoba, která je trochu při těle? Nebo trochu víc... Média nám pravidelně podsouvají ženy vypadající jako vystřižené podle jednoho vzoru – a to ženy štíhlé (někdy až moc). Je prokázáno, že právě toto způsobuje ženám s normálními křivkami spousty komplexů na téma váha, tlustá stehna, velké břicho, velký zadek... (spolu s tím, že na normální postavu u nás nemáte šanci sehnat např. džíny, které sedí...) Takže:
Je pro nás dokonalá postava důležitá? Je nevhodné své ženské tvary vystavovat bez ostychu očím veřejnosti (teď nemluvím o nahotě, ale o "tlustých stehnech & spol." :-). Proč se budeme raději dívat na postavu modelky než na postavu běžné ženy s normálními tvary?
Minulý týden proběhla jedna z mnoha banálních silničních kontrol. Policie v dopoledních hodinách zastavila řidiče a provedla test na alkohol. Dopadl pozitivně. Řidič přiznal noční popíjení a zbytkový alkohol, zásahu policistů se nijak nevzpouzel. Konec pohádky? Bohužel ne.
Tenhle člověk je totiž politikem zastávajícím jistou veřejnou funkci. Takže o jeho pochybení včera vyšel článek v jistých nejmenovaných internetových novinách. Článek o tom, že své pochybení uznává, že je rozhodnut vyvodit z toho důsledky sám pro sebe (rezignací nebo výraznou finanční podporou preventivních programů proti jízdě v opilosti – pochopitelně z vlastní kapsy) a osvětluje, že k situaci došlo tím, že se po poradě s řediteli dalších organizací účastnil neformálního sezení ve společnosti alkoholu, načež ráno podcenil situaci a sedl do auta. Sám jednoznačně uznává, že to byla jeho vlastní chyba.
Článek sám o sobě hovoří poměrně objektivně. Leč pod článkem je diskuse. Moc pěkná dikuse. Přispěvatelé nás poučují o tom, jak pan politik chlastá v pracovní době, jak nám tímto jistá politická strana demonstruje svou modrou šanci, jak to všechno stejně jsou jen kecy a nokonec z těch vyvozených důsledků stejně nic nebude, jak se ta chlastačka zase zatáhla z peněz daňových poplatníků a jak se by onen pán už v životě neměl objevit ve veřejné funkci.
Tak, a teď zase já. Dotyčný pán je jedním z mých nadřízených. Člověk, o kterém jsem nikdy nikoho neslyšela mluvit špatně. Člověk, kterého lidé z oboru velice uznávají. Člověk, pod jehož vedením se rozjel obrovský proces změn v sociálním systému v Kraji, který úspěšně pokračuje. Šéf chovající se perfektně ke svým podřízeným. Člověk na úrovni s perfektním vystupováním. Člověk kterého si (nejen já) vážím. Člověk, který skutečně pracuje a řeší problémy a ne panák sklízející pocty a obdiv za práci ostatních.
Mohla bych pokračovat, bylo by čím. Teď se ale spíš bojíme, jak to dopadne a doufáme, že budou mít všichni kompetentní dost rozumu na to, aby nezpochybňovali jeho důvěryhodnost na setrvání ve funkci.
A mimochodem – na místo té "chlastačky" občas jezdíme taky a před neformálním posezením každý z nás dostane lísteček na čárky za vypitá piva a jiné pochutiny, aby si každý z nás mohl svoji útratu ráno zaplatit. Sám. Ne hromadně z peněz daňových poplatníků.
Poslední dobou se při více či méně zběžném prohlížení internetových deníků pravidelně pozastavuji nad kauzou jistého pana Krejčíře, a nějak už ztrácím představu o tom, co si mám myslet.
To, že si elitní policisté nechají utéct člověka, kterého mají pečlivě střežiti za podmínek, kdy by ho uhlídala i banda dvanáctiletých skautů komentovat nebudu. Ani se nechystám uvažovat o tom, jestli je hon na tuhle osobu pořádán odůvodněně nebo ne. O postupně se měnícím důvodu výletu 2 policistů na Seychely bych dodala jen – "věřte nám; když lžeme, děláme to pro vaše dobro" a že vyhostit ze země vlastního občana by asi připadalo jako pitomost i žákovi druhého stupně ZDŠ. Dokonce se ani nechystám přidat na jednu nebo druhou stranu mezi tábory fanoušků a těch, co jsou přesvědčeni o tom, že něco spáchat musel, protože kde by si jinak vydělal to, co si vydělal (tomu se říká obyčejná zaslepující závist, drazí a milí). Chybí mi fakta, takže nebudu soudit.
Čeho se ale zastat chci je aktuální postoj dotyčného pána k naší policii a našim soudům. Narovinu – být v jeho situaci a mít jeho možnosti, už tu taky nejsem. Proč to?
To, čemu se dotyčná osoba aktuálně vyhýbá totiž není soud (na to podle mnoha případů zjevně stačí nepřebírat na poště obálky s modrým pruhem. Ale na druhou stranu, silně pochybuji o tom, že by se pan Krejčíř v případě jeho odsouzení přes videokonferenci ve stanoveném termínu hlásil u vrat určené věznice.), ale vyšetřovací vazba. Vazba, ve které skončil už 2x, aniž by byl následně odsouzen, přičemž v jednom z těchto případů (dokonce!) i české soudy nakonec uznaly, že nebyla oprávněná (pro přesné informace – neoprávněné bylo její prodloužení) a o případě druhém bude pravděpodobně rozhodováno ve Štrasburku. Za ono neoprávněné roční zadržování bylo onomu pánovi přiznáno odškodné ve výši 100 000,- Kč (k tomu dalších 2 x 50 000,- bylo přiznáno jeho ženě a děcku). Ta částka mi přijde neskutečně směšná. Bez ohledu na to, zda to pan Krejčíř při svém majetku potřebuje odčerpat takovou "obrovskou sumu" pocházející z našich daní – i já za rok vydělám víc, než tohle. A taky by mi v takovém případě nebylo jedno, o co všechno (byť jen po stránce finanční) jsem přišla.
Ale dále. Měla jsem tu příležitost prohlédnout si zevnitř jednu vazební a jednu běžnou věznici (děkuji, tato – byť opravdu krátká – exkurze mi stačila až do konce života, sociální pracovnici bych tam fakt dělat nešla). U běžné věznice mi připadá normální, že je tam velmi přísný režim a s umístěnými osobami se nezachází zrovna v rukavičkách (čímž nemyslím nic nezákonného, ale spíš to, že se s nima nikdo nebude patlat stylem "Pane inženýre, mohl byste se laskavě vysvlíct, abychom vás s dovolením mohli prohlédnout, jestli si do své cely nepašujete nějaké nepovolené předměty"), ale v případě vazební věznice, kde jsou lidé vlastně dle zákona nevinní (ať už skutečně jsou nebo ne), minimálně do té chvíle, než jim bude něco prokázáno, by se s nimi asi mělo zacházet trošku jinak. Světe div se – i podle zkušeností mé kolegyně jsou na tom obyvatelé vazebních věznic výrazně hůře, než osoby již odsouzené.
Obhajobu svého názoru na tuhle věc bych ještě zakončila třetím zdůvodněním – při rychlosti našich soudů by tam taky mohl zaživa uhnít. A setkání s několika dalšími obviněnými by mu určitě také prospělo. Vždyť jaká společnost by mohla být lepší, než sem tam nějaký ten vrah, občas podvodník, zavšivený bezdomovec chycený při krádeži v super hyper (pardon – ty před umístěním do cely stříhají dohola). Pokud je vinnen tím, z čeho je obviněn, možná by se něco přiučil a pokud není... Dovedete si tuhle zkušenost představit u slušnýho člověka? (na začátku jsem slibovala, že budu jen uvažovat, ne soudit – takže tuhle možnost opominout nemůžu).
Ještě taková není. Zatím... Ale právě teď a taky už pár dní dost vážně uvažuje o tom, že něco takovýho udělá. Ale vezměme to od začátku...
Chris je právě teď volná (skoro) a sama (úplně). Jen skoro volná je proto, že se rozhodla ukončit vztah trvající poslední 2 roky a ještě půl. A to už skoro před měsícem. Skoro proto, že už měsíc sbírá odvahu k tomu, aby to tomu dotyčnému sdělila, konkrétně napsala. Osobně mu to neřekne proto, že ten dotyčný je už 5 měsíců pryč. Bohužel, narozdíl od Chris má pocit, že se za měsíc vrátí (už teď má 2 zpoždění proti původním plánům), Chris ho tu bude nadšeně očekávat a on možná udělá i to, o čem píše v dopisech – totiž požádá ji o ruku. Což Chris nechce a nikdy nechtěla. Nacož se jí ovšem nikdy nikdo neptal.
Takže Chris teď sbírá odvahu a nápady na to, jak to hodit na papír a neublížit víc, než je potřeba, a pokaždé si slibuje, jak už to tenhle týden vážně udělá. Což už by asi vážně měla...
Jenže Chris už je sama tak dlouho, že už ji to vlastně ani moc nebolí a spíš přemýšlí o tom, kým si to uvolněné místečko v životě a v pelíšku nahradit. To první se pochopitelně jeví daleko větším problémem, neb s tím druhým drahá bezcharakterní Chris nikdy problémy neměla. A naše drahá Chris bez špetky svědomí si před nějakou dobou usmyslela, že by možná nebylo tak špatné si z jednoho ze svých pelíškových kamarádů udělat trošku něco víc. Protože ji vlastně vždycky tak trochu přitahoval, ona jeho taky, což si mockrát vzájemně pověděli, skvěle si spolu rozumí a to jak slovně, tak i jinde. Jen se nikdy nepotkali ve chvíli, kdy by ani jeden z nich neměl partnera.
Jenže...ta chvíle stále ještě nenastala... A kdo ví, jestli někdy nastane... Ale Chris by ho asi (!!! – asi...) vážně chtěla... A Chris už dlouho ví, že ten jeho vztah není zrovna bez chybiček (komu si člověk postěžuje líp, než kamarádce, která s ním občas spí, protože má úplně stejný problém v tom, že se jí pár věcí doma nedostává). A Chris taky ví, že kamarád uvažuje o tom, že to ukončí... Ale stejně má pocit, že dokud to neudělá, tak není úplně správný pokusit se ho přesvědčit o tom, že by to mohl zkusit s ní...
Jenže stejně pořád přemýšlí o tom, jestli to udělat nebo ne... A vůbec neví, co s tím... ;-(
Tenhle článeček jsem vlastně napsala už včera večer, když jsem se vrátila z hospůdky, ale nějak se mi v průběhu psaní odpojil net, čehož jsem si nevšimla, a po stisku "Publikovat" se mi to zrušilo celý...
Každopádně, jak jsme tam tak včera seděli v takové intimní skupince (naši kamarádi jsou na dovolené a nebo zdrhli hned z kraje kvůli nějaký práci, či co...), tak se rozběhla taková ta naše standardní debata na nemravná témata.
Napřed (nebo až potom) jsme probrali různá místa, na kterých už jsme to zkoušeli (schválně, jestli nás trumfnete (komentáře jsou vám k dispozici) – v autě na křižovatce uprostřed vesnice pod lampou, ve zhasnutém sále plné hospody, v několika skautských klubovnách, v a na bunkru, na posedu a další...), načež jsme diskusi stočili k tématu naši (ex)partneři a jejich znamení.
Můj osmý smysl na muže ve znamení Býka (to bych ještě chápala – od té doby, co jeden z mých bývalých (Býků :o) dokázal po půlhodině pozorování bezchybně určit, ve kterém znamení se ten dotyčný narodil trochu věřím tomu, že nějaké společné rysy tam asi budou – leč čtěte dále) a vystudováné (a obvykle i pracující) v nějakém elektro oboru (no, tak tohle už ale fakt nechápu...) je všeobecně proslaven. Mimochodem – když už jsme u těch horoskopů, hádejte, kdo se k nám Střelcům dle astrologických výpočtů hodí nejméně? Ano, správně. Býci...
I když jsme včera přišli ještě na to, že určitou přitažlivost pro mě mají ještě chemici. Což standardně taky zjistím až "poté" (čímž vůbec nemyslím to "poté", které vás právě napadlo!!!). Jak tohle dělám?
Kamarádka zase zjistila, že až na jednoho jsou všichni její muži kuchaři (ač se tím většina z nich neživí), kromě jednoho řezníka (což s tím vlastně souvisí... :o). A co se týče znamení, ještě nikdy neměla 2x to samé, takže vlastně testuje, co je nejlepší. Aktuálně vítězí Váhy. Současného přítele hledá tak, aby zaplnil některou z mezírek v jejím osobním zvěrokruhu.
Na závěr této diskuse má další kamarádka prohlásila, že její bývalý je debil. Totéž jsme my prohlásili i o jejím dalším "ex" a o tom aktuálním si to všichni myslíme, ale čekáme, až na to přijde sama. I když – vzhledem k tomu, že jsme pak jasným matematickým propočtem (po třetím pivu vám spočítám i to, o kolik zhublo Slunce od doby svého vzniku – pokud vás to zajímá, je to zhruba o jednu Zemi... Vážně. Ale neopovažujte se mě zeptat, jakou dietu na to použilo... :o) zjistili, že její partner = 0, asi si moc nepomůže ani s tím příštím (ale to už je zase jiná historka...)
Takže – co z toho plyne? Za A) že je to divný a za B) že si ty chlapy asi vážně hledáme nějakým skrytým radarem na hlavě podle nezbytných průvodních znaků...
A teď mě ještě napadlo – proč všem těm elektrobýkům vyhovuju já? Copak jsem je vážně všechny sbalila? A to mám vždycky pocit, že to bylo naopak...
Ano, přiznávám se. Podle pár chlápků jsem něco jako skrytá sadistka (podle mě ne...). A proč to? Protože když přijde na vášnivější chvíle, tak koušu... A taky škrábu... Jinak už snad nic... (Teda, aspoň podle těch, co už vědí, že před započetím intimních chvilek se mnou je dobré nasadit do uší špunty... :o). A nejlepší na tom, že o tom v tu chvíli obvykle vůbec nevím (neb mou pozornost upoutává něco úúúúúúúplně jiného... ;o)
Bohužel, většina zmíněných chlapíků (v podstatě všichni, kromě jednoho) mou vášnivost vzbuzenou pochopitelně jejich uměním (!) příliš neocení. Naopak si stěžují, že ještě chvíli, a prokousla bych jim ret nebo tak něco (což se mi fakt ještě nepovedlo. Asi bych měla začít trénovat).
Takže – nadchází další průzkum veřejného mínění! Jaký máte vztah k menšímu násilí v pelíšku (pozor – bičíky a důtky už patří do jiné kategorie!!!), pokud vzniká jako důsledek aktuálního rozpoložení a nemá za cíl tomu druhému způsobit bolest? I když přesně to se většinou ve větší či menší míře stane...
Sibelius se snad nebude zlobit, že si ještě jednou "vypůjčím" jeho téma... (jestli jo, dej vědět, já to smáznu... :o). Po minulém okomentovaném příspěvku na jeho stránečkách přibylo úžasně šovinistické :o) srovnání ženy a nafukovací panny. Hádejte, kdo vyhrál... :o). No, pánové tvorstva, tak teď zas jedna feministická úvaha na tohle téma, a to:
Je lepší živý muž nebo vibrující přítel?
(následující pojednání prosím berte s nadsázkou...)
Klady vibrujícího přítele
vydrží přesně tak dlouho, jak potřebujete vy (pokud ne, zapomněla jste koupit tužkové baterie) a vždy je schopen a ochoten počkat na váš orgasmus
chce tehdy, kdy chcete vy, dělat to 6x za noc pro něj není žádný problém (pokud nechce, opět jste zapomněla koupit baterky :o)
nenutí vás k tomu, když vy nechcete
nenutí vás k tomu, co vy nechcete
nevyžaduje dvacetiminutový orální sex, při kterém vás berou křeče do čelistí, nemluvě o absenci nahořklých milostných sekretů
pořizovací cena levnějšího vibrátoru je tak asi 160 Kč, muž vás jako soběstačnou osobu, která za sebe nenechá vždy a všude platit vyjde dráž nejpozději na 3. rande
k tomu, abyste ho přesvědčila k činnosti stačí již zmíněné tužkové baterie - ve srovnání s tím, co je občas třeba k přesvědčení muže je to maličkost (posuďte sami – např. dobrá večeře vyjde výrazně dráž, navíc musíte táhnout domů tašky s nákupem (baterky se vejdou do kapsy...), tu večeři musíte napřed uvařit a pak ho občas stejně ještě přemluvit. Nebo prostě odšroubujete kryt a vyměníte baterku... :o)
vibrátor nemusíte přesvědčovat o tom, že jste krásná, chytrá, perspektivní, aby si s vámi vůbec něco začal
vibrátor vám nikdy nezahne s nohatou kolegyní, naopak případné živé exempláře jeho účast ne sexuálních hrátkách mnohdy uvítají (pokud ne, není nutno ho jako živého milence ukrývat do skříně, pod postel či na balkon – bude vám stačit daleko menší prostor)
s vibrátorem vám opravdu nehrozí nechtěné těhotenství (ano, pokud přesně o tohle stojíte, vibrátor vám bohužel nepomůže... :o(
vibrátor se s vámi nepere o ovladač k televizi, neprosedí celý den u počítače a nekritizuje, že je k večeři už zase brokolice
vibrátor v noci nechrápe, pokud ho zapomenete vypnout, pouze jemně vrčí
Klady živého muže
(pozor – všechny uvedené klady má pouze muž ideální, což jest bytost řadící se někam mezi malé zelené mužíčky a plošné přídavky na děti. Obvyklý základní model má ve standardní výbavě pouze 1 či 2 uvedené body, upgradovaná verze může občas splňovat i 4)
pro večeři v restauraci obvykle bývá lepším společníkem – číšník se nepodivuje nad tím, že sedí proti vám a občas s ním lze i zaujatě konverzovat
můžete ho jako svého partnera představit rodičům
po sexu se dokáže přitulit a občas vám i poví něco povzbudivého
dotáhne vám kapající vodovod v koupelně a když jste nemocná, uvaří vám čaj
můžete s ním otěhotnět (což ovšem taky není vždycky klad...)
ano, se živým partnerem je to občas vážně i o citech
proč už mě nic dalšího nenapadá???
Výše uvedené údaje vycházejí z osobních zkušeností autorky. Případný souhlas či nesouhlas neváhejte projevit v komentářích...
Tak tentokrát jsem se opět dostala k tomu, že budu reagovat na článeček z jednoho blogu, na který jsem narazila na úvodní stránce Bloguje.cz. Nedávno jsem se teda na blogu jedné slečny dozvěděla, že se tomu říká sekundární blogování a ona to velmi odsuzuje, ale sper to čert. Já mám prostě potřebu se o to s vámi podělit...
Takže – příspěvek toho človíčka je o tom, jak si usmířit partnerku. Pro přečtení klikněte sem – tentokrát četbu vážně doporučuju, celkem jsem se nasmála....
Dočteno? Bránice uklidněna? Tak teď zase já a moje názory na jednotlivé uklidňovací metody :o)
Metoda č.1 – Kytkou nic nezkazíte
No, narovinu – opravdu nezkazíte. Já jsem osoba celkem neromantická a na půlku kytek mám alergii, ale představa, že se moje drahá polovička překoná natolik, že mi přinese kytku mě sráží na kolena. Pravda, možná to bude tím, že jsem od něj kytku v životě nedostala, a to ani k svátku nebo narozeninám, nedej bože, že by si vzpomněl na nějaké to výročí...
Každopádně – metodě Kytka dávám bod, hlavně v případě, že se k ní připojí aspoň jedno malé "Promiň" nebo "Mrzí mě to". I když – osobně preferuji čokoládové bonbóny. Za a) na ně má alergii málokdo a za b) čokoláda uklidňuje. A taky zabalená bonboniera líp lítá v případě, že ji po dárci chcete mrsknout zpátky (i když – co já vím... Házení kytkou na svatbě se zatím úspěšně vyhýbám, takže praxe chybí)
Metoda č.2 – Romantická večeře
Hmmm – tak tohle už je složitější. Nabízejí se totiž 2 varianty – restaurace nebo vlastní tvorba provinilce.
Takže postupně:
Varianta první – restaurace
Když si představím, jak mě, vytočenou do vrtule, původce toho vytočení přemlouvá k návštěvě restauračního zařízení, napadá mě asi v první řadě řešení typu – poslat ho tam, kam slunce nesvítí... (možná to bude tím, že když mě už někdo vytočí, tak to stojí za to... :o), popřípadě nepěkná představa naštvané mě, jak sedím za stolem nad jídlem, které by mi asi normálně i chutnalo, ale v tom vzteku si to prostě neužiju a vrhám okolo sebe vražedné pohledy. Ale na druhou stranu – snaha o vstřícný krok se cení.
Téhle radě dávám tak čtvrt bodu, ale vzhledem k tučňákovi v původním článku o půl bodu zvyšuji. Smála jsem se jako kůň.
Varianta druhá – domácí tvorba
Tak tahle varianta je moje vlastní, původní článek ji nezmiňuje (autor asi nevaří – pokud ano, omlouvám se za šíření pomluv :o). Tak, teď jde hlavně o to, jak to dopadne. Dobře to může dopadnout i v případě, že tvůrce omluvné kulinářské speciality umí normálně uvařit jenom čaj (pro tentokrát do něj přidá jahodu :o). Přece jen – instantních, hotových a mražených jídel dneska v místním super – hyper seženete spoustu, a pokud dotyčná osoba umí číst, tak na sledu akcí: vysyp z obalu, přilej vodu, strč na 6 minut do mikrovlnky není co zkazit... :o). No, a pokud se tomu dá správná atmosféra (svíčky, vínko – ne to z krabice za 18,90 servírované v kelímku!!!), tak se aspoň ta snaha musí prostě ocenit. Pozor – je dobré vařit to, co má ráda ta naštvaná polovička! Kuře s rýží nás vegetariány vytočí k daleko větší nepříčetnosti...
Tuhle metodu oceňuju tak na třičtvrtě bodu. Sice to dá víc práce, než koupit kytku, ale vzhledem k tomu, že u nás není Vařící muž (jako ten co vaří, ne ten, co má aktuálně teplotu 100 stupňů) zas taková rarita a svíčky a vínko si v kombinaci s ním nedokážu představit, dávám jen tolik, kolik dávám.
A nakonec k metodě romantická večeře pár varovných příhod ze života :o)
Příhoda první – romantické třetí rande u vlastnoruční večeře.
Název mluví za vše – měla jsem být překvapena úžasným kulinářským výtvorem. Po usednutí k večeři se na mém talíři objevila velmi zajímavě vonící směs čehosi zabarvená dožluta a doplněná spoustou rýže. Vypadalo to úžasně. Jen pro jistotu jsem se zeptala, co že jsou ty malé kousky čehosi v té směsi (moje potravinové alergie mě naučily se ptát už před požitím). Prý překvapení – ochutnej. Neriskla jsem to (naštěstí) a optala se znovu. Chobotnice (a další mořská havěť). Fuuuuuuuuj!!! Otočil se mi žaludek, aniž bych pozřela... Ničeho se neštítím tak, jako chobotnic, sépií a dalších chuťovek. Ano, vyznavači těchto dobrot mě odsoudí jako fajnovku, ale přesto – ne, díky. Nikdy! Závěr – ani dobrý úmysl nerovná se jednoznačný úspěch.
Příhoda druhá – romantické rande romantičky s neromantikem
Tahle příhoda není moje vlastní, ale je krásná a má oblíbená. Jedna romantická slečna měla přítele totálního neromantika a moc jí to vadilo. A tak jí přítel neromantik chtěl jednoho krásného večera (myslím, že si dokonce vzpomněl na jakési výročí) překvapit romantickou večeří. Takže když večer milá slečna dorazila, přivítala ji vůně jídla a hlavně – všude po bytě romanticky zapálené svíčky. Chlapec neromantik byl zároveň osobou praktickou, takže koupil ty nejlepší svíčky pro tento účel – nekapající a s malou pravděpodobností podpálení bytu. Svíčky na hřbitov. V kalíškách... Slečna se sice v první chvíli málem počůrala smíchy, ale ta snaha o to, udělat jí radost ji absolutně nadchla. Závěr – i totální faux – pas může skončit skvěle.
Metoda č.3 – Romantický výlet
No, abych se přiznala, tak vlastně nevím, jak se k téhle metodě postavit. Možná by to mělo efekt jako nadstavba na metodu 1 či 2 (popřípadě dvojkombinaci), ale ta představa, jak mě někdo naštvanou tahá v obřích pantoflích za průvodcem po Opočně mi příliš přitažlivá nepřipadá. I když – v případě, že je naštvaná osůbkla naštvaná z důvodu: Nikdy spolu nikam nevyrazíme!, je to asi metoda ideální. Pokud se neomezí na tuto jedinou akci až do příštího naštvání partnerky.
Půl bodu? Stačí to?
Metoda č.4 – Zpívejte pod balkonem
Huaaaaaaa!!!!! Ani snad radši ne!!! No, my teda balkon nemáme, tak nevím, ale ta představa, jak vám někdo přijde tak v 11 v noci (a později) v nepříliš střízlivém stavu (no uznejte, vy byste do toho šli za střízliva?) zabékat pod panelák mi extrémně přitažlivá nepřipadá. Nejen, že by mě to neuklidnilo, ale navíc by to patrně naštvalo ještě sousedy, kteří by mě potom naštvali znova, až by mi za tu produkci přišli vynadat. Výsledek – naštvanost na druhou (třetí, čtvrtou... – podle toho kolik máte sousedů a jak moc jsou tolerantní).
Radu nehodnotím, musela bych do mínusu...
Metoda č.5 – Romantická projížďka
Osobně bych tuto radu umístila jako podsekci Romantického výletu, ale nevadí.
Veslování na nejbližším větším vodním toku asi romantické a uklidňující je (osobně nemůžu zhodnotit, jako vodačku milující adrenalin v peřejích by mě na veslici na Labi asi nikdo nedostal – to už snad radši krmit z břehu labutě), ale doporučila bych zkusit si do toho před akcí Zet aspoň jednou sednout. Převrátit něco takového sice není zas tak jednoduché, ale člověku, co v tom sedí poprvé to tak rozhodně nepřijde. Jedna technická – vesluje se veslem (vetšinou dvěma vesly), pádlo, je něco úplně jinýho!!!
Projížďka na koních je taky romantická záležitost, ale my holky od koní fakt nedokážeme zhodnotit, jak moc si to užije někdo kdo na tom sedí poprvé v životě...
A projížďka autem? Jako fakt jen projížďka? Odnikud nikam, nejlíp po dálnici, aby to rychle svištělo? A to je jako romantický? A je to fakt myšleno vážně?
No, tohle hodnotím tak na půl bodíku...
Dočetli jste až sem? Máte můj obdiv! A teď – co vy na to?
$$Usmireni – damy$$$$Usmireni – pani$$
Hlasovat by mělo být možné i víckrát, takže klidně klikněte na víc možností.
A mimochodem – pánové, jak bychom si my něžné a křehké (chááchááá) ženy měli usmiřovat vás?
Tak právě teď jsem na titulní stránce Bloguje.cz našla odkaz na článek o nevěře. Docela mě to téma zaujalo, takže jsem si to přečetla (jestli chcete taky, klikněte sem).
Pokud nemáte chuť to louskat celý – jen ve zkratce, o čem to je: Autorka uvádí několik důvodů proč je nevěra přitažlivá záležitost a následně každý argument vyvrací střízlivým vysvětlením.
No, narovinu – já s tím nesouhlasím... (tak, teď jsem se asi pasovala na zvrhlíka... :o)
A tak by mě teď zajímalo, jaký názor na tohle máte vy, co tenhle blog čtete... Takže, pokud máte chuť, hlasujte:
(Pozor, jde o to, jaký máte názor na vlastní nevěru, ne partnerovu!)
Btw – pokud zjistím, že tenhle blog kromě mě navštěvuje ještě pár lidí obdobného smýšlení, možná se na tohle téma ještě trochu rozepíšu. Docela by mě zajímalo, kolik lidí se mnou pak bude ostře nesouhlasit....
Dneska ráno jsme se totiž na tohle téma bavily s kolegyní v práci.
Svůj názor (tedy nesouhlas) jsem již vyjádřila ve včerejším příspěvku, takže dneska přijde její názor – opět trochu jiný pohled. Ve zkratce a jedné větě:
"Letos jsou proti zásahu policie skoro všichni, ale když loni policie nečinně přihlížela a nic nedělala, byli proti taky. Ať si na to vzpomenou teď."
Skutečně si nevzpomínám, co a jak bylo loni, takže to nebudu nijak hodnotit – možná má pravdu, možná ne.
A teď zase já:
Na stránkách (tuším, že) iDnes jsem našla prohlášení (opět tuším, že) starostky Liberce, v jehož okolí se CzechTek konal před 3 lety. Policie zde "pouze" řídila dopravu a usměrňovala opilce za volanty. Po akci na místě zbyla uklizená louka.
Letos? Policie akci podle všeho zabraňovala ještě dříve, než začala, místo řízení dopravy zablokovala provoz, o tom, že by všichni opilci místo útěku autem předpolicejním útokem skutečně vyčkali na místě vystřízlivění dost silně pochybuju a louka plná bordelu (zdaleka nejen po technařích, ale i po policistech) asi zbyde k úklidu kdoví komu, vzhledem k tomu, že tam courají policejní hlídky a zabraňují účastníkům ve vstupu.
Já nevím, možná jsem naivní (nikoliv na i v ní :o) a příliš ovlivněná tím, co si přečtu ve více či méně solidních zprávách internetových deníků, ale proč to před 3 lety šlo a letos ne? Nebo – proč to aspoň nezkusili?
Technu nefandím a mám pocit, že každá podobná akce se dá zorganizovat natolik legálně, aby si nevynucovala zásah policie...
Ale přece...
Když se na to podívám z pohledu možného účastníka jakékoliv hudební či jiné podobné akce, napadá mě pár námitek:
1) Jsem já, jako účastník festivalu, party, setkání... povinna si zjišťovat, nebo snad dokonce OVĚŘOVAT (a jak asi?) jestli je akce plně legální a povolená všemi, kdo ji mají povolit? Jasně, CzechTek není organizovaná akce a její nelegálnost je u nás obecně "profláknutá", ale třeba jako návštěvník z Francie – vím to? Ale i jako účastník místní – jsem povinná vědět, že mít pronajatou louku a souhlas s konáním akce od majitele není dostačující?
2) Existuje jakýkoliv rozumný důvod k tomu, věřit někomu, že musím daný prostor opustit, jinak proti mně bude zasáhnuto, pokud mi ten samý někdo (někdo jest v tomto případě celá instituce) pár hodin předtím tvrdil, že souhlas s pronájmem louky byl odvolán, aniž by to byla pravda?
Pokud 2 uvedené body chápu dobře, jsem povinna bez jakéhokoliv ověření věřit všemu, co mi řekne příslušník, bez ohledu na to, jestli má pravdu (pokud ne, platí pravidlo číslo 1) a navíc si asi i před příchodem do divadla ověřit, jestli má organizátor všechna platná povolení pro pořádání této kulturní akce. Která povolení to jsou mám pochopitelně jako běžný občan nastudováno předem a do nejmenších detailů.
Přeháním, já vím. Ale přesně z těchto (a pár dalších) důvodů se zásahem na CzechTeku a zejména s jeho provedením nesouhlasím.
